Ve službě. Umělecký šéf Činoherního klubu Ondřej Sokol a herečka Tereza Dočkalová (Divadlo pod Palmovkou) v kampani; snímek z pražského Václavského náměstí, pořízený loni v prosinci, asi 200 metrů od sídla Činoherního klubu, foto: Josef Chuchma

Martin Myšička, Ondřej Sokol, Apolena Veldová jako šéfové. Je to správně?

Josef Chuchma, 4. February 2019

Nejprve se v lednu 2017 stal šéfem Dejvického divadla Martin Myšička. Loni v září nastoupil na místo uměleckého šéfa Činoherního klubu Ondřej Sokol. A minulý měsíc vešlo ve známost, že soubor činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni povede od sezóny 2019/2020 Apolena Veldová. Všechno herci.

Umělecky nejpodnětnější kapitoly českého divadla od konce druhé světové války až doposud psaly soubory, které vedl režisér, případně v těsné spolupráci se spřízněným dramaturgem. Divadlo Na zábradlí bylo nejprogresivnější za šéfování režiséra a literárního kritika Jana Grossmana; jinou pamětihodnou kapitolou DNz je éra pod vedením režiséra Petra Lébla. Činoherní klub zažíval své nejlepší období tehdy, když mu šéfoval teoretik, dramaturg a režisér Jaroslav Vostrý. Národní divadlo prožívalo v činohře velmi dobré časy na přelomu padesátých a šedesátých let pod vedením režiséra Otomara Krejči, který v roce 1965 založil Divadlo za branou a šéfoval mu až do roku 1972, kdy scéna byla administrativně zrušena; rovněž Za branou učinilo silný zápis do historie tuzemského divadelnictví. Stejně tak Pražské komorní divadlo vedené režisérem Dušanem D. Pařízkem a působící v letech 2002-2013 v Divadle Komedie.

„Slavným obdobím v historii Městských divadel pražských byla hned na samém počátku éra legendárního ředitele Oty Ornesta (1950–1972). Pod jeho vedením měla divadla jeden z nejlepších hereckých souborů v zemi. (…) Uváděl se zde klasický repertoár a drama z okruhu moderní západní dramatiky. Své místo v programu měly i komediální tituly a původní česká tvorba,“ píší na svých webových stránkách dnešní Městská divadla pražská. „Zásluhou (režiséra) Oty Ornesta a jeho dalších kolegů, mj. Alfréda Radoka, Miroslava Macháčka, Václava Hudečka či Ladislava Vymětala, disponovala Městská divadla pražská kvalitním hereckým souborem, který po několik desetiletí určoval podobu českého herectví.“ Tolik hlavní město.

ondrej sokol Na své domovské scéně. Zleva herci Ondřej Sokol, Veronika Žilková a Stanislav Zindulka a ředitel pražského Činoherního klubu Vladimír Procházka na tiskové konferenci k 40. výročí založení divadla uspořádané 24. února 2005 v Praze. Procházku vloni vystřídal Sokol ve funkci uměleckého šéfa, foto: Stanislav Peška (ČTK)

Brněnské Divadlo Husa Na provázku, založené na konci šedesátých let, zprvu vedl Bořivoj Srba, teatrolog, kritik, dramaturg. Po něm vedení převzal režisér Peter Scherhaufer, vystřídal jej dramaturg Petr Oslzlý. V čase po listopadovém převratu se ukazuje zatím být nejvýraznější kapitolou Husy na provázku ta, kterou formoval režisér Vladimír Morávek. Jinou výraznou éru týž muž „napsal“ v královéhradeckém Klicperově divadle. Ústecké Činoherní studio mělo své slavné údobí, kdy je vedl režisér Ivan Rajmont. Ostravská Komorní scéna Aréna náleží k nejpozoruhodnějším scénám současnosti; uměleckým šéfem je režisér Ivan Krejčí.  A tak by se dalo pokračovat.

Smysl toho výčtu je zřejmý: zdrženlivost vůči tomu, aby soubor umělecky vedli herci či herečky. Tím spíš populární a na mnoha frontách obsazovaní(é). Dejvické divadlo (DD) do centra pozornosti kritiky a především běžného diváctva dovedl Miroslav Krobot, který tuto scénu zásadně formoval coby již uznávaný divadelní režisér a pedagog. Tím se dostáváme k volbě Martina Myšičky. Dejvický soubor vznikl specificky: Krobot v roce 1996 přivedl do divadla v Praze 6 absolventský ročník DAMU. Někteří herci odpadli, někteří přibyli posléze, ale v zásadě je tomu tak, že za uplynulých více než dvacet uplynulých let si na sebe (nejen profesně) velmi navykli, jsou sehraní, inscenace spolu skutečně tvoří – nejsou typickými herci „jen tak“ v angažmá. Když tedy Krobot funkci složil, kolektiv zřejmě usoudil, že nikdo mu nerozumí tak, jako oni sami sobě – a zvolili jednoho ze svých řad uměleckým šéfem. Martin Myšička je herecky nepochybný. Kromě angažmá na „rodné“ scéně toho stíhá ve filmu a v televizi dost a dost. Lze při takové rozkročenosti, při hereckém úvazku v divadle a řadě kšeftů bokem, umělecky směrovat divadlo? Myšička určitě byl a možná nadále je člověkem velké kapacity (absolvoval roku 1995 herectví na DAMU i subnukleární fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK), ale nechat se obsadit do hlavních rolí ve dvou z posledních tři inscenací v DD (Elegance molekuly, Vražda krále Gonzaga) a být současně umělecky zodpovědný za divadlo jako celek, to je riskantní sousto pro všechny zúčastněné.

Mysicka Martin Myšička v hlavní roli profesora Holého v inscenaci Dejvického divadla Elegance molekuly, foto: Hynek Glos (Dejvické divadlo)

Ondřej Sokol v Činoherním klubu (ČK) rovněž působí dlouhé roky, hrál tu, nejednou režíroval, nadto některé hry překládá. A vedle působení v ČK má řadu jiných zástojů – ve filmech, v televizi, moderuje atd. „Chtěl bych jít do většího risku, i když si nebudeme úplně jistí, jak to dopadne. Rád bych odstranil sázku na jistotu, ke které divadlo po padesáti letech fungování dospělo. Líbilo by se mi vstoupit na nejistou půdu a každou inscenaci dovést někam, kde jsme ještě nebyli,“ řekl Sokol v jednom interview, když byl tázán, coby v ČK rád změnil. Sokol je „komediant“ dvou tváří: ta jedna se projevuje v divadle seriózní prací, ostatně nejlepší inscenací ČK posledních dvou sezón jsou Sokolem přeložení a režírovaní  McDonaghovi Kati; druhá tvář se ovšem skládá z četných mimodivadelních aktivit, z nichž některé jsou vyloženě komerční zakázky (třeba moderování TV zábavy Moje tvář má známý hlas.)  A stejně jako u Myšičky se lze ptát: jde tohle všechno skloubit? Žádný z těch uměleckých šéfů, kteří zde byli uvedeni jako ti, kteří spoluvytvořili důležité kapitoly českého divadla, nebyl rozptýlen mezi tolik aktivit, jako nyní Myšička se Sokolem.

Možná tu funkci démonizuju a žiju v přežilých představách, které vyplývají z historické zkušenosti českého divadelnictví. Je možné, že současnost je natolik odlišná, že dějiny jmenovaných scén a jejich velké éry jsou už téměř k ničemu? Třeba tomu tak skutečně je. Realita se dramaticky proměnila. Všichni ti Grossmanové, Krejčové, Léblové, Vostří, Scherhauferové byli svého druhu řeholníci, služebníci divadla, kteří se zcela koncentrovali na své scény. Kromě Lébla žili a své tvůrčí vrcholy zažívali v době, kdy byli ušetřeni vábení ze stran televizí a dalších mediálních subjektů, protože jednak tvořili politickému diktátu navzdory, jednak poptávka v takovém rozsahu prostě neexistovala z technologických důvodů. Nynější život vede k utilitárnějšímu uvažování, protože každodennost je ekonomicky dotěrnější než kdysi, respektive naše hmotné nároky a s tím spojené peněžní závazky rostou. Étos téměř mučedníků, kteří tvoří umění, se vytrácí.

Existuje snadnější možnost seberealizace včetně té divadelní: když někdo někomu nevoní nebo má dojem, že on je ten vyvolený, založí si svůj soubor, zažádá o grant, možná ho i dostane a jede si svou svobodnou cestou, žádná ideologie mu do toho nekecá. Při dnešní rozptýlenosti a paletě vábniček ovšem svoboda nutně vede k rozptylu lidí i energie a k tomu, že každá partička si jede na svém písečku a nestojí příliš o to, aby jí do toho umělecky mluvil někdo zvenku. Má to se podobně jako kupříkladu s gymnázii. V čase, kdy v nich studovali kupříkladu Voskovec s Werichem, gymnázia byla výsostně výběrovými institucemi, intelektuálně náročnějšími než mnohá dnešní vysoká škola. Na gymnáziích docházelo ke koncentraci mozků. Obdobně v divadlech docházelo ke koncentraci mozků a lidí, kteří tomu chtěli dát všechno. To je pryč.

Divadla ridi herciOndřej Sokol dělá reklamu Festival sportu, tance a zábavy Life, na němž tancuje, foto: Life

Důsledkem je právě i nedostatek osobností pro umělecké šéfy v zavedených scénách. Myslím, že volba Myšičky i Sokola byla rozhodnutím z nouze, z obav a z bezradnosti, přičemž to neznamená, že jak jeden, tak druhý nemohou překvapit a dodat svým momentálně přešlapujícím scénám nové impulsy.

Dosud tu kromě úvodu nepadlo slovo o herečce Apoleně Veldové, která od příští sezóny povede činohru Divadla J. K. Tyla v Plzni; ve funkci vystřídá režisérku Natálii Deákovou, která se chce více věnovat divadelní a rozhlasové režii. Za citaci stojí slova ředitele divadla Martina Otavy, která připojil do tiskové zprávy o jmenování Veldové: „Zvažovali jsme asi deset kandidátů. Ale po deseti měsících hledání jsem dospěl k rozhodnutí, že danou situaci bude nejlepší řešit tímto způsobem.“ Lepší ilustraci toho, co zde bylo řečeno, momentálně nelze najít.

TÉMATA

Divadlo
Komentář
Divadlo J. K. Tyla
Činoherní klub
Městská divadla pražská

A/Z SOUVISEJÍCÍ