Karel Randák u Obvodního soudu pro Prahu 1, který s ním zahájil 26. června 2013 hlavní líčení v případu zveřejnění odměn Jany Nagyové, bývalé šéfky kabinetu expremiéra Petra Nečase (ODS). Randák tvrdil, že se na úniku informací nepodílel. Odsouzen nebyl, foto: Vít Šimánek (ČTK)

Lze se vůbec něco dozvědět z rozhovoru s agentem?

Josef Chuchma, 23. May 2018

Rozhovor redaktora Respektu Jaroslava Spurného s mediálně provařeným bezpečnostním expertem Karlem Randákem, někdejším šéfem české rozvědky, by měl zajímat snad každého, kdo občansky nezastává taktiku informačního minima, jímž by jej politika měla obtěžovat.

Jaroslav Spurný je z českých novinářů v referování o bezpečnostních tématech nejvytrvalejší a dá se říct, že i nejserióznější: zabývá se jimi od samého počátku devadesátých let, kdy spoluzaložil týdeník Respekt, v němž pracuje dosud. V knize-interview s Karlem Randákem, nazvané Nepohodlný agent, čerpá z této profesní vytrvalosti dvojím způsobem: jednak samozřejmě při kladení otázek, jednak jsou tematické okruhy, jichž se Spurný s Randákem dotýkají, proloženy vybranými Spurného texty z Respektu. Tím se události, o nichž oba muži hovoří s odstupem, konkretizují a kontextualizují dobovým „horkým“ náhledem. Tento dobrý kompoziční nápad, graficky podpořený tím, že dobové texty z Respektu jsou přetištěny negativně, tedy bílým písmem na černém podkladu, ušetřil spousty vysvětlování v interview samotném.

Když jsme u formálních znaků publikace Nepohodlný agent, patří se zmínit – už proto, že se pohybujeme na „artovém“ webu –, že z Respektu rovněž čerpají černobílé ilustrace jeho kmenového kreslíře Pavla Reisenauera, které odlehčují v zásadě analytický charakter knihy a „nadnášejí“ texty. A nelze pominout černobílé Randákovy fotografie, které exponoval Milan Jaroš, fotograf jmenovaného týdeníku; stylizované pouliční portréty osamělého městského chodce Randáka evokují nejednoznačnost protagonistova poslání. Kniha je graficky upravena Vojtěchem Sedláčkem tak, že jde celkově o vizuálně zdařilý kus.

Dobrá, to všechno je hezké, doslova i v přeneseném smyslu, ale co sdělení? Co se čtenář dozví, otevře mu Nepohodlný agent oči? Tady už je odpověď méně jednoznačná. O čem se téměř nedá pochybovat, to jsou novinářsky čestné úmysly Jaroslava Spurného. U něho existuje minimální podezření, že by knihou s někdejším agentem a šéfem civilní rozvědky (tu vedl od září 2004 do září 2006) sledoval určitý pragmatický politický cíl. To ovšem nic nemění na tom, že při čtení takovýchto publikací je třeba být maximálně obezřetný, skoro se chce říct paranoidní, protože vytěžování (ex)agentů a bezpečnostních šéfů, třebaže vytěžování novinářské, je vždy vedeno jistými málo čitelnými zásadami. Například: co může (ex)agent říkat veřejně v dobu, kdy je žurnalistou zpovídán? Neboli: v čem je vázán mlčenlivostí nadosmrti, existuje-li tedy takový závazek, a v čem po určitou dobu, a po jakou? A je-li dosud (ex)agent veřejně činný a vyjadřuje-li se průběžně k domácím politickým událostem, ba zasahuje-li do nich, jak to minimálně v jednom případě prokazatelně učinil Karel Randák (nyní pracující pro Nadační fond proti korupci, který financuje miliardář Karel Janeček), je možné z principu přijímat jeho výroky s důvěrou? To jsou obecné otázky. A pak jsou konkrétní místa v knize Nepohodlný agent, která oprávněnost takových otázek jen potvrzují.

Klaus předává Generálem. Karel Randák coby ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace přebírá hodnost generála z rukou prezidenta republiky Václava Klause; Praha, 8. května 2006, foto: Michal Kamaryt (ČTK)

Na straně 110 Nepohodlného agenta Randák vypráví, že v době, kdy šéfoval rozvědce, ta prověřovala kandidáty na privatizaci Unipetrolu. Ale na straně 195 tvrdí, že „my, tedy rozvědka, jsme se tehdejší privatizací Unipetrolu nezabývali“. Buď je v těch protichůdných výrocích nějaká vyšší zpravodajská logika, ovšem čtenáři není v knize osvětlena, anebo Randák mlží a klouže dle momentální situace. Základní obezřetnost vůči jeho výpovědím živí i tato jeho věta (ze strany 106): „Já vlastně o Úzině (v hantýrce česká rozvědka – pozn. red.) nemůžu moc víc říct, ono je to všechno tajné.“

Nebo: jedním z leitmotivů knihy jsou Randákovy kontakty s Andrejem Babišem. Počátkem roku 2007 Randák odešel ze služebního poměru. Zakrátko (jak uvádí na straně 142) už „pro něj pracoval“. Na straně 189 Randák říká, že do roku 2013, než Babiš vstoupil do politiky, si u něj tento velkopodnikatel „pár rad vyžádal“, ale že za to nikdy „nedostal peníze“. Znamená to tudíž, že roku 2007 „pro něj pracoval“ zadarmo? Na straně 143 Randák připomíná, že „kdysi byla přepadena Babišova manželka, když byla někde na nákupu v obchodním centru Chodov. Někdo ji vytáhl z auta a ukradl ho.“ Babiš se prý Randáka ptal, zda má smysl pro svou ženu najímat ochranku a kde sehnat spolehlivé lidi. Jenže: v srpnu 2015 se objevily v médiích zprávy, že Babišova rodina čelila ohrožení ze strany albánského gangu; současně vyšlo najevo, že Babišova partnerka zažila nemilou příhodu s ukradeným vozem „asi před devíti lety“. To bychom byli plus minus v roce 2006. Každopádně by to stálo za bližší vysvětlení. On totiž Randák někdy nakládá s časovými údaji dost vágně. Koncem července 2009 se v MF objevily fotky českých politiků a lobbistů holdujících družné zábavě v italském luxusním středisku. Listu je doručil právě Randák. „Bylo krátce po opoziční smlouvě,“ dodává k takzvané Toskánské aféře. Opoziční smlouvu však ODS a ČSSD podepsaly v červenci 1998 a platila do léta 2002.

Jaroslav Spurný na detailech v Randákových odpovědích nebazíruje. „Škoda přeškoda, že je kniha koncipována jako korespondenční rozhovor, protože nenavazují doplňující a zpřesňující otázky,“ vytkl Jan Schneider 12. května v celostránkové recenzi publikované v Lidových novinách. Schneider, který je mimochodem stejný ročník jako pánové Spurný a Randák (tedy 1955), byl v devadesátých letech pracovníkem BIS, posléze zastával post ředitele Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost, od roku 2005 působí jako bezpečnostní analytik a publicista. Tenhle pracovník s informacemi zřejmě nečetl Spurného úvod v knize, v němž autor píše: „Natočil jsem asi dvacet hodin rozhovoru v kulisách Randákova bytu s lehce prvorepublikovou měšťáckou atmosférou.“ Zkratkou řečeno: když se člověk co možná nejvěcněji podívá na zacházení těchto „bezpečnostních expertů“ s informacemi, jímá jej skepse až hrůza.

Kluci protikorupčníHlavy Nadačního fondu proti korupci. Zleva předseda správní rady Karel Janeček a členové rady Jan Kraus a Karel Randák; Praha, 15. února 2012, foto: Michal Krumphazl (ČTK)

Je tedy Nepohodlný agent vůbec něčím čtenářsky přínosný? Ano, je. Totiž načrtnutím některých principů a zásad zpravodajských služeb a jejich nutné (a nesnadné) koexistence s politickou reprezentací státu. To je jeden užitečný okruh. Druhý tvoří Randákovy poznámky o konkrétních politických představitelích, případně jejich osobnostní charakteristiky z hlediska vytěžitelnosti tajnými službami (týká se například lidí kolem Miloše Zemana). V této rovině je Randák velmi subjektivní a nejvíc otevřený. Třetí nosný okruh: ona „agentská“ probírka české polistopadové historie ukazuje s jistou naléhavostí, jak se společnost formovala pod neustávajícím tlakem šíbrů různého typu a kalibru, kteří se přisávali na politiku a veřejné zdroje. A konečně okruh čtvrtý: Nepohodlný agent čtenáře nevede k jakékoliv démonizaci tajných služeb. Z knihy naopak přímo i nepřímo vyplývá, že jde o specifické komunity, sice s nezastupitelnými úkoly, avšak s obtížně měřitelnou produktivitou a s metodami a schopnostmi, k nimž je nutné být obezřetný. Viz výše citované ukázky práce s informacemi…

Spurný Jaroslav: Nepohodlný agent. Rozhovor s Karlem Randákem o mafiánech, špionech a politicích. Ilustrace Pavel Reisenauer, fotografie Milan Jaroš. Paseka, Praha 2018, 234 stran, doporučená cena 289 korun.

TÉMATA

Literatura
Recenze

A/Z SOUVISEJÍCÍ