Bohdan Sláma, režisér Báby z ledu , která posbírala celkem šest sošek Lva českého, foto: ČFTA

Lev, který řve do prázdna

Antonín Tesař, 14. March 2018

Česká filmová a televizní akademie nasadila značný konzervatismus

Když čteme komentáře k letošním Cenám české filmové a televizní akademie, často zaznívají jména dvou trestuhodně opominutých filmů z loňského roku, které naopak na Cenách kritiky bodovaly – Špína Terezy Nvotové a Křižáček Václava Kadrnky. Co to signalizuje?

Pozitivní na srovnání oněch dvou akcí je pouze jediná věc: Cenám kritiky se daří být tím, co si předsevzaly, totiž alternativou k Českým lvům. Upozorňují na ten typ filmů, který Akademie naopak v posledních letech víceméně ignoruje. Jde o ambiciózní filmy tvůrců mladší generace, poučené trendy současné artové kinematografie a usilující o proniknutí do sítě prestižních světových filmových festivalů.

Český lev jako by naproti tomu zamrzl v devadesátých letech, kdy se domácím filmům ještě občas povedlo dostat se do nominací na Oscary a kdy panovala představa, že si česká kinematografie vytvoří důstojnou alternativu k hollywoodskému mainstreamu. Jenže tuhle představu už dávno odvezla Tátova volha na smetiště dějin a namísto ní se jako český filmový mainstream ustanovily lifestylové komedie televizního střihu od Jiřího Vejdělka a dalších. Filmy, které se pořád snaží reflektovat zásadnější témata – ať už z české historie, nebo současnosti – buď sklouzávají do bulvárního stylu (Lída Baarová), vykládají je jako černobílé příběhy mučedníků (Milada, Masaryk) nebo pořád vězí v devadesátých letech – v případě dvou letošních „prequelů“ Po strništi bos a trilogie Zahradnictví dokonce doslova.

To, že zvítězila zrovna Bába z ledu, nakonec není tak podstatné. Důležitější je, jaké tituly se vůbec dostaly do hlavních nominací. Po strništi bos Jana Svěráka je vzpomínka na to, jak tenkrát na začátku devadesátek působila Obecná škola svěže a progresivně. Milada Davida Mrnky je další z děl mramorizujících hrdiny bojující proti zlu komunistické totality. Kvarteto Miroslava Krobota zase pozdním příspěvkem do rodiny „chcípáckých“ snímků o pasivních outsiderech, kteří utíkají před životními výzvami do samolibého pozérství. A Bába z ledu Bohdana Slámy zase pokračuje v dlouhé linii filmů, které nadávají na dnešní uspěchaný, prospěchářský a konzumní způsob života a hledají únik do různých idealizovaných rájů (v tomhle případě komunity pražských otužilců). Vítěz Cen kritiky Špína, vyhrocené teenagerské drama o zkušenosti dospívající dívky se znásilněním, působí v téhle konstelaci skutečně jako dílo, které mluví jiným jazykem o jiných věcech.

Olga Sommerová, Pavel Berčík, Petra NesvačilováOlga Sommerová drží Lva za svůj snímek Červená , který byl nejlepším dokumentárním filmem roku 2017; další sošku drží producent Pavel Berčík a mezi nimi předávající herečka a režisérka Petra Nesvačilová, foto: ČFTA

České lvy přitom nebývají pokaždé takhle konzervativní. Naopak, v minulých letech se nejvyššího ocenění dočkala třeba sociální dramata Kobry a užovkyCesta ven a už v devadesátých letech třeba artová Zahrada nebo civilní Návrat idiota. Po loňském drtivém vítězství historického dramatu Masaryk je letošní ročník už druhý v pořadí, kdy se zdá, jako by se cena vymezovala právě proti nové generaci filmařů s výraznými filmy jako Já, Olga Hepnarová, Rodinný film nebo právě ŠpínaKřižáček. Tím Akademie vyjadřuje určitý postoj k tomu, jak si představují, že by české filmy měly a neměly vypadat. V době, kdy si čeští producenti stále silněji uvědomují potřebu hledat mezinárodní koprodukce a oslovovat zahraniční trhy (včetně velkých filmových festivalů), je Bába z ledu možná právě ideální „konzervativní“ kandidát. Je to svým způsobem velmi lokální film, který dobře zapadá do českého mainstreamu, ale zároveň podpořený zahraničními koproducenty a promítaný na mezinárodních festivalech.

Samostatnou kapitolou, která si zaslouží zmínku, byly politické komentáře řady vystupujících na slavnostním předávání cen. Poměrně krotké výkřiky obhajující Českou televizi a varující před novou totalitou znechutily z různých důvodů vlastně všechny. V komentářích na komunitní webové stránce ČSFD si můžete přečíst, jak uživatele pohoršil už fakt, že se umělci vyjadřují k politice. Ti, kteří naopak volají po tom, aby se kultura víc starala o sociální problémy, zase poukazují na to, že se česká kinematografie, potažmo české osobnosti zábavního průmyslu, ke stavu naší společnosti moc nevyjadřují. Filmy jako právě Cesta ven nebo Kobry a užovky jsou spíš výjimečné. Čeští tvůrci se spíš starají o hořkosladké (s různým poměrem hořkosti a sladkosti) vzpomínání na éru komunismu či války nebo eskapistické fantazie o lidech, kteří neřeší nic jiného než vlastní rodinné a vztahové potíže, případně utíkají do smyšlených rájů, ať už je to venkov (Cesta z města) nebo pohodová parta otužilců.

Na letošních Oscarech zazněla řada ostrých společenských komentářů. Většina z nich se však týkala kauz, které postihly samotný Hollywood. Zmínky o kampani #MeToo a diverzitě ve filmovém průmyslu byly v podstatě sebekritickými hlasy, jimiž tento průmysl volal po reformaci sebe sama. Stále více lidem, kteří platí za vstupenky na hollywoodské filmy, totiž vadí, že americká „továrna na sny“ se ukazuje spíš jako „továrna na šovinismus“ – je to systém, který dlouhodobě a různými způsoby zneužívá ženy a přehlíží minority. V českém filmařském prostředí se o podobných problémech nemluví, přestože by bylo o čem hovořit. Namísto toho míří se svojí kritikou někam ven. V případě komentářů k České televizi navíc k instituci, která dlouhodobě platí za jednoho z nejvýznamnějších producentů českých filmů.

Samotný fakt, že umělci komentují politiku, je naprosto v pořádku, lépe řečeno, těžko najít nějaký příčetný důvod, proč by ji komentovat neměli – umění a společnost ostatně nikdy nefungovaly odděleně jako dvě paralelní linie. Právě naopak: vždy a zásadně se ovlivňují. Problém je, že v situaci, kdy se český film snaží současné společenské situaci spíš vyhýbat, působí takové heslovité výroky poněkud nepatřičně.

TÉMATA

Komentář
Film
Televize
Ocenění

A/Z SOUVISEJÍCÍ