Komu by chyběli Beatles? Film Yesterday je vymazal z historických souvislostí

poster
Slavný skrze Beatles. Hlavní figura filmu Yesterday před novináři, foto: © Universal Pictures / CinemArt

Jack sedí se svými přáteli u stolu. Na novou kytaru, kterou právě dostal jako dárek, začne brnkat Yesterday. Osazenstvo stolu je u vytržení. „Teda Jacku… Kdy jsi to napsal?“ ptá se Ellie. „Napsal to Paul McCartney. The Beatles,“ odpovídá Jack. Reakcí na to jsou zmatené výrazy spolusedících: „Kdo?“ Doma u internetu pak Jack zjistí, že je nejspíš jediný na tomhle světě, kdo zná písničky liverpoolského kvarteta, které v šedesátých letech proměnilo populární hudbu, potažmo svět. Možná s tím má něco společného obří blackout, který zasáhl lidskou civilizaci předchozí den. Něco se stalo. Něco, co vymazalo Beatles z historie.

Romantická komedie scenáristy Richarda Curtise a režiséra Dannyho Boylea Yesterday, jež nedávno vstoupila i do českých kin, vychází z fantastické premisy, kterou si tak rádi pokládají fanoušci alternativní historie: „Co by se stalo, kdyby…“ Jak by absence nebo změna nějaké události v minulosti ovlivnila následný řetězec dějin? Klasická otázka alternativní historie zní například: „Co by se stalo, kdyby se nenarodil Hitler?“ Fantazírovat lze donekonečna, žádná odpověď není jediná správná. Pokud vás víc fascinuje populární hudba, pak si nejspíš položíte s Curtisem otázku spojenou právě s Beatles. Bez nich je těžké přemýšlet o dějinách rocku. Schválně, co by se stalo, kdyby Beatles nebyli?

trailer
Podívejte se na trailer k snímku Yesterday, foto: © Universal Pictures / CinemArt, video: YouTube / Totalfilm.cz

V alternativním roce 2019, do něhož je zasazen film Yesterday, nikdo tedy čtveřici John, Paul, Ringo & George nezná, ale všechno další je na svém místě. Respektive neexistuje ani Coca-Cola, cigarety nebo Oasis (Liam Gallagher bude nejspíš zklamaný). Yesterday však rychle uhne ze sci-fi linky alternativní historie a vpluje do bezpečných vod romantického filmu. Jack (Himesh Patel), neúspěšný pouliční muzikant, se rozhodne využít okolností a začne písně Beatles zpaměti nahrávat a vydávat sám. Samozřejmě se stane hvězdou, ale teprve divočina hudebního průmyslu mu pomůže zjistit, že miluje Ellie (Lily James), která při něm stála ještě v době, kdy nebyl slavný.

Je to klasický narativ čisté duše umělce, kterou kazí pozlátko průmyslu. Stejný příběh ostatně vyprávěly už dva loňské hudební trháky – Bohemian Rhapsody a Zrodila se hvězda. Hlavní zápornou hrdinkou v Yesterday je manažerka Debbra Hammer (Kate McKinnon), která Jacka třeba přinutí změnit Hey Jude na Hey Dude, protože to považuje za chytlavější. Otázka, zda největším podvodníkem není nakonec Jack sám, když se vydává za geniálního autora, je ve filmu „cudně“ zametena pod stůl a řeší se především vztah hlavních hrdinů.

Yesterday Záběr z filmu Yesterday: hlavního hrdinu ztělesnil osmadvacetiletý britský herec Himesh Patel, foto: © Universal Pictures / CinemArt

Možná toho chci po oddechovém letním romantickém bijáku moc, ale nějak jsem se při sledování Yesterday zkrátka nemohl zbavit otázky spojené se sci-fi zápletkou filmu: Skutečně by písně Beatles v roce 2019 vévodily žebříčkům jako v polovině šedesátých let? Podle Yesterday tomu tak je, genialita Lennonových a McCartneyho písní je dle filmařů ahistorická a ocení ji kterákoliv doba. Scénář tady však dělá obdobnou „chybu“ jako v Bohemian Rhapsody, když vytrhává písně z konkrétních dějin a předstírá, že dobrý pop je na své době nezávislý. Je to zjednodušující přemýšlení připomínající stařičké muzeum nebo třeba středoškolskou učebnici literatury – v nich figuruje jakási galerie geniálních umělců (většinou bílých mužů), kteří stojí mimo dějiny, ideálně dokonce mimo běžnou realitu smrtelníků a jejich imaginace se napájí z nadčasové studnice lidství. Proto jsou jejich díla pochopitelná teď i kdykoliv jindy. Je to představa umění spojená s romantickým obrazem umělce coby génia stojícího nad přírodou i nad dějinami.

Jenže popové písně jsou ještě mnohem víc než romány nebo obrazy produktem své doby, Beatles jsou děti divoké éry šedesátých let spojených se společenskými i technologickými změnami. Když oddělíme jejich desky od kontextu, zůstane jen – obrazně řečeno – notový zápis, který nikdy nevysvětlí, proč třeba Strawberry Fields Forever nebo Here Comes the Sun jsou tak geniální písně.

yesterday Práce na věhlasu. Záběr z filmu Yesterday, foto: © Universal Pictures / CinemArt

Nejlepší hudebníci samozřejmě dokážou překročit pomíjivost doby směrem k nadčasovosti – i proto dnes milujeme písně Beatles a točí se filmy jako Yesterday, které jim skládají pocty. Ale zároveň nelze zaměňovat příčinu za následek: Beatles jsou zapsaní v DNA popkultury, protože ji tvořili, a nikoliv proto, že na ní byli nezávislí. Když roku 2019 posloucháme Yesterday, posloucháme ji ušima, které formovalo půlstoletí populární hudby, jež by bez Beatles byla úplně jiná.

Ve filmu Yesterday je Jackovým rádcem při prvních krůčcích ve velkém světě popu současná hvězda Ed Sheeran, který zde hraje sám sebe. (A má i několik písní na filmovém soundtracku.) Sheeranovi hudební průmysl buduje image strážce „starých dobrých hodnot popu“, jeho kytarové balady hrdě kráčí v tradici písní jako Yesterday, byť ve své hrané nadčasovosti zní nutně sentimentálně, jako každé retro. Ed Sheeran odvozuje své kusy od jakéhosi vznešeného ideálu pop-rockové „písně“. Rovněž je produktem (naší) doby, v níž v popkultuře vládne nostalgie po jednodušších časech, třeba právě po idealizovaných šedesátkách. Zároveň je dobrým příkladem kultu obyčejnosti, popových hvězd jako „sousedů od vedle“, kteří musí pro fanoušky vyzařovat autenticitu i věrohodnou neokázalost. Troufám si tvrdit, že kdyby Ed Sheeran zpíval své hity A Team nebo Lego House v osmdesátkách, v éře šminek a bombastických efektů, nejspíš by si ho nikdo nevšiml.

Yesterday Skoro jako Beatles kdysi koncertující na střeše… Foto: © Universal Pictures / CinemArt

Jenže: The Beatles nebyli v šedesátých letech hrdiny sentimentálního středního proudu (a když, tak jen málo), nýbrž svým způsobem revolucionáři, kteří přepisovali pravidla toho, jak se dělá pop. Tím, že film Yesterday vytrhává písně Beatles z kontextu šedesátek, vlastně z nich vymazává veškerou podvratnost. Pryč je šok, který museli cítit fanoušci, když slyšeli poprvé třeba Paperback Writer nebo Lucy in the Sky with Diamonds. Možná kdyby Jack hrál v alternativním roce 2019 třeba Tomorrow Never KnowsRevolveru nebo Revolution Nr. 9 z bílého dvojalba, bylo by publikum, které míří do kin za zábavou, šokováno radikálností těchto písní. Nic takového se samozřejmě nestane, bezpečný maloměšťácký obraz kapely jako autorů písní, které si můžete zapískat, je třeba zachovat.

Zatímco třeba dokumentární seriál Anthology se v polovině devadesátých let snažil podtrhnout historickou důležitost Beatles a vysvětlit kontext jejich tvorby, o čtvrtstoletí později už je liverpoolská čtveřice ve snímku Yesterday pouhým artefaktem čisté nostalgie. Skoro jako kdyby ten film vznikl na zadání, jak ještě jednou vrátit kapelu do žebříčků.

Související