„V povídce o tetě Zdendě pobaví pasáž, v níž Blahová vypočítává, jak vypravěččina teta improvizovala v náhle nabyté roli profesionální kartářky,“ píše recenzent a my připojujeme volnou ilustraci… Foto: Esoterika.cz; úprava: Artzona.cz

Kniha dokládající, že ne všechno zlato ze sociálních sítí se na papíře třpytí

Daniel Mukner, 10. February 2019

Hana Blahová má potenciál zaplnit v současné české prozaické produkci trochu přehlížené místo. Její debut je však v nejlepším případě příslibem. Opět se totiž ukazuje, že bez patřičné redakční úpravy budou dobré, ba výborné knihy vznikat stěží.

Hana Blahová (*1967) dosud publikovala krátké prózy na sociálních sítích. Podobně jako například spisovatel literatury faktu a ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět, který své prozaizované statusy loni shromáždil do knihy Ostny a oprátky, se Blahová odhodlala vyzkoušet, zda její texty budou rezonovat i mimo virtuální prostředí. Sbírka Takoví jsme, matičko obsahuje dvanáct povídek převážně kratšího rozsahu. Texty nejsou zřetelně tematicky či motivicky provázané. Dle nakladatelské anotace vnášejí povídky ve sbírce Takoví jsme, matičko „do současné české prózy tón, kterého je v ní jako šafránu – vlídný humor“.

Jistou vlídností a čtenářskou přívětivostí se ty povídky skutečně vyznačují. Od první stránky je patrné, že cílem je především pobavit či alespoň zabavit. To není samo o sobě na škodu. Ostatně literatury, která na jednu stranu nespadá do kategorie ryze oddechová, na druhou její autoři nemíří na čtenářské fajnšmekry, u nás moc nevzniká.

Hana Blahová nabízí většinou jednoduchou, ale výraznou zápletku, jež dospěje k více či méně předvídatelné pointě. Tato zápletka často vychází ze situace, která evidentně není motivována tím, co autorka odžila, případně odpozorovala, nýbrž ji zrodila imaginace. Pan Vrána chodí po perónu a nabízí lístky pasažérům, kteří jezdí načerno. Bylo mu totiž implantováno srdce po ženě, již pokuty za ilegální jízdu dohnaly k sebevraždě. Jan Žemlička získá na mysliveckém plese jak cenu za „nejlepšího místního člověka“, tak anticenu za toho nejhoršího. Tři opuštěné dámy si ve snaze ušetřit za jídlo zřídí vlastní obědový „kolchoz“. A tak dále. Autorce slouží ke cti, že byť protagonisté povídek jsou zřetelně vlečeni fabulací, netrpí schematičností, a přestože se příběhy mnohdy výrazně odchylují od toho, co bychom označili za běžné, jednání postav i jejich motivace jsou uvěřitelné.

Blahova Obálka knihy a autorka povídek Hana Blahová, repro: Paper Jam; foto: facebookový profil autorky

Zkušenější čtenáři budou u svazku Takoví jsme, matičko ovšem stěží zaujati příběhy, které jsou možná neobvyklé, ale přece jen dost jednoduché. Mohou se tedy těšit z detailů. V povídce Halali tak možná více než zmíněný Jan Žemlička, který se „raduje“ z dvojnásobné výhry, zaujme Láďa, jenž přítomné myslivce zarputile přesvědčuje o tom, že by měli namísto kance a bažanta ocenit výherce zastřelenou liškou. V povídce o tetě Zdendě pobaví pasáž, v níž Blahová vypočítává, jak vypravěččina teta improvizovala v náhle nabyté roli profesionální kartářky: „Když se ptali na peníze, řekla, že u nich nějaké vidí, ale poštovní holub jim je nepřinese. Musí si za nimi sami. Se zdravím si nezahrávala. To brala vážně. Každého, kdo jí přišel bledý, posílala na preventivní kontrolu. A ještě doporučila k pití své oblíbené acidofilní mléko. (…) Občas do toho zapletla Lunu s Merkurem.“

Přesto se nad debutem Hany Blahové vznáší otázka, zda by jejím povídkám přece jen nebylo lépe v prostředí sociálních sítí. Především z toho důvodu, že texty patrně neprošly patřičnou redakční úpravou, která by z pokusů psaných pro radost a určených pro skupinu spřízněných čtenářů udělala texty skutečně hodné knižní publikace. Absence důkladné redaktorské péče se netýká jen velkého množství překlepů (gramatických chyb naštěstí v knize zas tolik nezůstalo), které leckdy znesnadňují, ba znemožňují pochopit, jaký měl být vůbec zamýšlený smysl věty. Povídky provází i jazyková kostrbatost (troufnu si tvrdit, že veskrze nezáměrná), kterou by bylo možné odstranit třeba přesunutím několika slov. Rovněž by nebylo od věci některé povídky – především ty úplně nejkratší, jež autorce evidentně tolik nesvědčí – do knihy nezařazovat. Pokud by se s texty pracovalo pečlivě, ze sbírky Takoví jsme, matičko by se mohl stát příklad chytře napsané, přitom nenáročné tuzemské literatury, které se českým čtenářům dostává jako šafránu. O to víc výsledná podoba knihy mrzí.

Autor je literární recenzent


Hana Blahová: Takoví jsme, matičko. Milan Hodek: Paper Jam, Hradec Králové 2018, 108 stran, doporučená cena 200 korun.

TÉMATA

Literatura
Recenze
Knižní tipy
Ženy
Praha
Lifestyle

A/Z SOUVISEJÍCÍ