Z filmu Oni a Silvio: Toni Servillo v titulní roli, foto: Gianni Fiorito

Když Sorrentinovo vizuální obžerství naráží na své limity

Jan Jaroš, 15. November 2018

Oni a Silvio, nejnovější film Paola Sorrentina, nejproslulejšího italského režiséra současnosti, se promítal v Itálii již na jaře, a to ve dvou částech. Jeho původní délka přesahuje tři hodiny, do našich kin přichází verze o jednom díle, která je o více než padesát minut kratší.

Italský miliardář Silvio Berlusconi, jenž v devadesátých letech vstoupil do politiky, proslul jako zosobnění korupce i poživačnosti, snahou řídit stát jako (osobní) firmu. Náleží k těm, kteří se pokusili mocenskou i mediální pozici využít k prosazení vlastní beztrestnosti. Není divu, že o něm pojednávaly početné dokumenty i hrané filmy. Už před více než desetiletím vznikla Morettiho tragikomedie výmluvně nazvaná Kajman (Il caimano, 2006), nyní následuje Sorrentinův snímek Oni a Silvio (Loro, 2018).

Paolo Sorrentino (*1970), od něhož v kině nedávno běželo Mládí a nyní ČT vysílá jím režírovaný seriál Mladý papež, patří mezi režiséry, kteří se dlouhodobě zabývají mocenským zákulisím. Ať již ty příběhy mají reálný podklad (životopisný snímek Božský se věnuje Andreottimu, jiné legendární – a velice rozporné – postavě italské politické scény), anebo rozvíjejí fiktivní půdorys, byť zasazený do reálného prostředí (Mladý papež). Film Oni a Silvio, jemuž herecky vévodí Tony Servillo v titulní roli, zachycuje dosud poslední vzedmutí Berlusconiho touhy chopit se moci – bylo mu sedmdesát, když díky obratným pletichám opět stanul v čele vlády.

Oni a SilvioZ filmu Oni a Silvio: Riccardo Scamarcio a Kasia Smutniak, foto: Gianni Fiorito

Režisér přibližuje stárnoucího Berlusconiho jako stále aktivního, podnikavého člověka, těšícího se bez sebemenších zábran z přepychu, večírků i zábav s děvčaty. A jistě jej překvapila poznámka jedné z dívek, která jeho šarmu i vemlouvavosti odolala – řekla mu, že má stejně jako její děda stařecký dech bez vůně i zápachu; když to Berlusconi později pro pobavení svého okolí opakoval, ještě dodal, že je to nejspíš tím, že oba na čištění zubních protéz používají tutéž pastu… Právě tento zdvojený motiv nejlépe dokládá Berlusconiho povahu: jakákoli výtka po něm steče, aniž by se jej dotkla; ostatně chlubí se tím, že je milovníkem životních radovánek a hodlá jím zůstat. A odmítá cokoli měnit na svém „politicky málo korektním“ chování, na svých neuctivých průpovídkách, jimiž při mezinárodních jednáních mnohdy šokoval.

Oni a Silvio se nesoustředí jen na Berlusconiho. Pozornost upíná i na (smyšlenou) postavu Sergia, jemuž Riccardo Scamarcio vtiskl bezskrupulóznost a podlézavost. Usiluje vstoupit do Berlusconiho hájemství a skrze něho vystoupat k zářné politické kariéře, aniž počítá s tím, že by mohl být jen využit. Právě Sergio, upoutávající pozornost honosnými večírky s kokainovými hrátkami, otevírá celý příběh, a později podobnou zábavu zařídí i Berlusconimu.

Vyprávění hýří zástupy vnadných polonahých dívek, v honosných vilách i bazénech se promenujících před očima mocných mužů. Není divu, že postavy žen, ať již milenek, družek či manželek, jsou psány povrchně, jako kdyby plnily druhořadé zadání být obrazově ornamentálním (a někdy i verbálním) podnětem dění.

Oni a Silvio
Trailer k filmu Oni a Silvio, na snímku Toni Servillo a Elena Sofia Ricci, foto: Gianni Fiorito, video: Youtube

Sorrentino však pracuje i s jinými motivy, jejichž vřazení je nejspíš zdůvodněno jen jejich bizarností – mám na mysli zejména úvodní, bizarní sekvenci se zvědavou ovečkou, která vleze do liduprázdné Berlusconiho přepychové usedlosti, kde pod chladivým náporem samočinně fungující klimatizace zmrzne (politik ji pak zcela ztuhlou pohřbívá – a ještě později se malému beránkovi omluví, že mu zahubil „tetičku“).

Sorrentino podlehl vnějšímu pozlátku zobrazovaných zábav, nejprve naservírovaných u Sergia a později hltaných Berlusconim. Předkládá je v blýskavém videoklipovém ztvárnění. Všechny ty skoky do vody či na odiv vystavovaná plavná těla, zaznamenávaná v promyšlených figurálních kompozicích, se míjejí účinkem. Výsledek je totiž zdlouhavý a monotónní. Jakoby „artové“ výjevy z večírků, obžersky si pohrávající s vizualitou, staví na tanečních či pěveckých výstupech, jenže prokládaných proklamativními rozmluvami, které dokládají jednak Sergiovu upachtěnou přízemnost, jednak až hravé sebevědomí Berlusconiho. Ten se ostatně několikrát předvede jako úspěšný obchodník s okouzlujícími vyhlídkami, a to nejen při jednání s dosud odtažitými senátory, které přemluví, aby jej podporovali, ale najmě při telefonátu chudé paní, již coby makléř – aby nevyšel ze cviku – přiměje uvažovat o koupi smyšleného bytu. Z jeho úžasného talentu přesvědčovat své okolí se nic nevytratilo. Ostatně svému zvídavému malému vnukovi zdůrazní, že není důležitá pravdivost sdělení, ale to, aby jako pravdivé působilo…

Oni a Silvio Natáčení filmu Oni a Silvio: uprostřed režisér Paolo Sorrentino, foto: Gianni Fiorito

Oni a Silvio (Itálie, 2018, 150 minut)

Režie: Paolo Sorrentino, scénář: Paolo Sorrentino, Umberto Contarello, kamera: Luca Bigazzi, střih: Cristiano Travaglioli, hudba: Lele Marchitelli. Hrají: Toni Servillo, Elena Sofia Ricci, Riccardo Scamarcio, Kasia Smutniak a další.

Premiéra v ČR 15. listopadu 2018.

TÉMATA

Film
Recenze
Drama
Portrét
Politika
Itálie

A/Z SOUVISEJÍCÍ