Karlovarská festivalová Hlavní soutěž je něco jako bonboniéra

poster
Většina přihlášených děl do Hlavní soutěže je v tuhle chvíli velkou neznámou, foto: pixabay.com

Soutěžní sekce velkých festivalů bývají nejprestižnějšími částmi programu. Zejména přehlídky jako Cannes, Berlín nebo Locarno se předhánějí v tom, jak výrazné artové filmy do programu přinesou. Konkurovat těmto zavedeným akcím, které soutěžícím zajišťují velkou publicitu a uvádění na dalších festivalech, je obtížné. Od Varů těžko čekat, že budou a mohou soutěžit se zmíněnými festivaly. Co bychom však čekat měli, to je konzistentní image a srozumitelné zacílení sekce.

Ještě před pár lety měly Vary v tomhle ohledu značné rezervy. Platila pro ně variace na slavnou úvodní větu z Forresta Gumpa: „Karlovarská soutěž je jako bonboniéra – nikdy nevíš, co ochutnáš.“ Evropský artový film se tu potkával s americkými nezávislými komediemi, s podbízivým midcultem či s českými zástupci na hraně umělecké a mainstreamové kinematografie. V posledních několika letech k sobě soutěž přitáhla pozornost spíš několika osobnostmi než celkovou kompozicí výběru – dramaturgům se do ní podařilo dostat tři celebrity současné maďarské kinematografie Jánose Szásze (Velký sešit, 2013), György Pálfiho (Volný pád, 2014) a Szabolcse Hajdua (Rodinné štěstí, 2016) plus několik dalších výrazných osobností evropského artu jako Dietrich Brüggemann (Heil, 2015) nebo Florin Șerban (Box, 2015). Loni si organizátoři získali respekt kritiků také uvedením bosenského terapeutického dramatu Chlapi nepláčou. Ovšem největší pozornost si na minulém ročníku vysloužilo vítězství českého zástupce, spirituálního historického dramatu Václava Kadrnky Křižáček.

ilu Jaké snímky uvidíte v Hlavní soutěži Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary? Ilustrační foto: pixabay.com

Snaha mít v programu výrazné domácí snímky s artovými ambicemi v posledních letech ve Varech sílí. Souvisí to s tím, že se v tomto desetiletí v českém filmu objevuje čím dál víc tvůrců, kteří točí tak, aby jejich díla oslovovala dramaturgy, poroty a publika uměleckých filmových festivalů. Vary se v posledních letech rovněž vyhraňují jako festival, jenž chce prezentovat filmy od začínajících tvůrců zejména ze středoevropského a východoevropského regionu. Výrazně zastoupené bývají debuty, což je kategorie, která má v prostředí artového filmu ztíženou pozici. Větší pozornost tu totiž obvykle získávají nové počiny již zavedených tvůrců.

I letošní ročník Hlavní soutěže nejspíš zase bude trochu onou pomyslnou bonboniérou. K ochutnávce nabízí například turecký „komorní debut o vině a trestu“ (Bratři), kanadský „popově-impresionistický film o hledání svého já“ (Mizející světlušky) či rakousko-americkou „spektakulární i syrově intimní studii raněného jedince“ (Do noci). Vybírat si mezi těmito snímky není snadné i proto, že o většině jejich tvůrců jsme nikdy neslyšeli. Zároveň se do letošní skladby otiskují trendy z předchozích let umožňující vytipovat alespoň pár filmů, o nichž si lze něco myslet dopředu. Je tu zastoupena jedna artová celebrita, rumunský režisér Radu Jude, od něhož se i v českých kinech hrál povedený černobílý snímek na téma otrokářství v Rumunsku Aferim!. Jude ve Varech soutěží s dílem, jehož název by mohl být i autorovým tvůrčím krédem – „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“. Režisér v něm oživuje další zamlčovanou temnou kapitolu rumunské historie, etnický masakr, který v roce 1941 na rozkaz úřadů spáchala rumunská armáda na východní frontě.

Tuzemské tvůrce zastupují dva filmy. Stojí za nimi ambiciózní mladší režiséři. Olmo Omerzu se už svými předchozími snímky Příliš mladá noc a Rodinný film stal uznávanou osobností domácí kinematografie. Jeho nový snímek, road movie o dvou teenagerech a jejich zimním výletu za dobrodružstvím Všechno bude, zapadá do stále zajímavějšího proudu českých a slovenských filmů s dětskými a dospívajícími hrdiny (Pátá loď, Na krátko, Špína, Nina). Adam Sedlák, který si udělal jméno vynikajícím webovým seriálem Semestr, ve Varech uvede svůj celovečerní filmový debut Domestik. Snímek o rodinném životě vrcholového cyklisty je v anotaci označen jako „nekompromisně minimalistická celovečerní prvotina“ a „klaustrofobní drama o rozpadu těla i ducha v jednom manželství“. V obou případech jsou to filmy, jejichž tvůrci vyrazili do terénu, který nemají ze svých předešlých titulů prozkoumaný.

Všechno bude Rošťácky sebejistý Mára a trochu podivínský Heduš vyjíždějí do promrzlé krajiny za dobrodružstvím, jak jinak než autem. Vždyť Márovi zanedlouho bude patnáct. Soutěžní snímek Všechno bude, režie: Olmo Omerzu, foto: MFFKV

Zatím těžko říct, co si slibovat od polské komedie Panický záchvat debutanta Pawła Maślony. Ruský režisér Ivan I. Tverdovskij už ve Varech soutěžil – předloni, s groteskní Zoologií, založenou na jediném nedotaženém absurdním nápadu, totiž na příběhu ženy, jíž začne růst ocas. Letos vstoupí do klání s novinkou Skokan, která slibuje podobný – a doufejme, že dotaženější – výlet na hranice všednosti a nonsensu. Stálicí v karlovarském programu je Izraelec Joseph Madmony, který roku 2010 vyhrál Hlavní soutěž s filmem Restaurátor. Jeho letošní titul Geula anotace charakterizuje coby příběh „o bezmezné rodičovské lásce, hodnotě mužského přátelství i důležitosti vnitřní integrity. Civilně tlumený, koncentrovaný snímek, jenž dokáže postihnout ty nejjemnější emoce stejně jako pečlivě vykreslit charaktery postav.“

V zásadě platí: většina přihlášených děl do Hlavní soutěže je v tuhle chvíli velkou neznámou. Nezbývá než doufat, že sekce jako celek směřuje k ucelenější a vyhraněnější dramaturgii, než tomu bylo v minulosti.

Související