Studio Hrdinů, Praha – Max Frisch: Stiller. Na snímku Petr Reif a Gabriela Míčová, foto: Čeněk Folk (Studio Hrdinů)

Jak je těžké udržet si identitu. V životě i v divadle

Josef Chuchma, 21. May 2019

Poslední premiérou pomalu končící divadelní sezóny se v pražském Studiu Hrdinů stala adaptace stěžejného díla spisovatele Maxe Frische, románu Stiller. Je to inscenace – navzdory slabým místům - za poslední dobu na této scéně asi nejzajímavější.

Stiller je prvním titulem z volné románové trilogie, kterou Max Frisch (1911-1991) publikoval v letech 1954-1964. Kromě Stillera trilogie zahrnuje prózy Homo Faber a Mé jméno budiž Gantenbein (česky ta díla vyšla v letech 1967-1970; reeditován byl pouze – roku 1996 – Homo Faber). Švýcarský spisovatel v nich fragmentarizovaným, nejednoduše strukturovaným vyprávěním demonstruje, jak křehká může být identita jedince v moderním světě, jak obtížně člověk hledá odpovědi na základní otázky typu Kým vlastně jsem? Co je mé pravé já? Předloni ústecké Činoherní studio uvedlo adaptaci románu Homo Faber (inscenace režírovaná Davidem Šiktancem s Martinem Fingerem v hlavní je tam na repertoáru doposud). Nyní k ústeckému počinu přibyla pražská adaptace Frische-prozaika. Frisch totiž psal i dramata; jedno z nich, Pan Biedermann a žháři, měl od letošního ledna na repertoáru Disk, scéna pražské DAMU (derniéra se koná tento týden – ve čtvrtek 23. 5.).

Stiller je ze zmíněné volné trilogie prózou nejrozsáhlejší; více než čtyřsetstránkový román pojednává o muži, který je zadržen na švýcarských hranicích. Sice se prokazuje americkým pasem na jméno White, ale úřady míní, že ve skutečnosti se jedná o neúspěšného sochaře Anatola Ludwiga Stillera, jenž před lety zmizel. Do curyšské vyšetřovací vazby převezený muž odmítá přisuzovanou mu totožnost. Obhájce zadrženému donese čisté sešity a vyzve jej, aby vylíčil svůj život, ať pravdivě vyjeví, kým je. Údajný White píše o Stillerovi, ovšem jako o někom třetím – skládá jeho obraz na základě informací, které k němu o „skutečném“ Stillerovi doléhají během vyšetřovací vazby. Peripetie příběhu a zákruty vyprávění netřeba tu dále vypisovat. Konstatujme pouze, že autoři adaptace, režisér a umělecký šéf brněnského HaDivadla Ivan Buraj (*1988) a režisér Jan Kačena (*1982), vypreparovali z Frischovy komplikovaně podané předlohy relativně stravitelný, uchopitelný příběh o člověku, který se ztrácí ve světě a především sám v sobě (relativnost té preparace a stravitelnosti bude popsána záhy). Buraj pak inscenaci režíroval a Kačena byl jejím dramaturgem.

Stiller Studio Hrdinů, Praha – Max Frisch: Stiller. Na snímku Petr Reif a Magdalena Straková, foto: Čeněk Folk (Studio Hrdinů)

Rozlehlé jevištní ploše dominuje v její levé části (z pohledu diváka) objekt evokující funkcionalistickou stavbu. Ale může to být zamýšleno, jak vyplývá z prohlášení tvůrců, i coby pomyslná platónská jeskyně. Ve spolupráci se scénografem Antonínem Šilarem režisér invenčně pracuje s projekcemi, které umožňují paralelní existenci celku a detailů, ovšem i souběžný výskyt postav v různých časech a prostorech. Nejen scénickým řešením Stiller v zásadě „respektuje“ minimalismus typický pro Studio Hrdinů, ale Buraj nesrazil před zdejšími zvyklostmi poddajně paty, šel si svou cestou. Snad se dá říci, že obecně je to cesta větší ukotvenosti všech použitých prostředků, než je na scéně v podzemí Veletržního paláce téměř již standardem; zde se někdy odehrávají přímo orgie unikavosti. Buraj to oprávněně nectí: příběh o Stillerovi je sám o sobě nasycen otázkami o lidské identitě a integritě, takže režisér inscenaci netlačil k výtvarné a vůbec významové abstrakci. I tak je toho na všechny ve Studiu Hrdinů dost…

Dvě hodiny bez přestávky trvající inscenace začíná velmi slibně, lví podíl na tom nese Petr Reif v titulní roli. Reif pro roli muže, který všechny mate, včetně sama sebe, disponuje osobnostním charismatem: stoupne si, vypráví a – JE. Znepokojující i přitažlivá bytost. Pokud je Reifův White/Stiller středobodem dění a zbylých pět postav okolo něj jakoby krouží, vybízejí jej i obtěžují, mluví do něho i za něho, lze Stillera plně akceptovat. Zprvu běží o pozoruhodnou kreaci vyzařující atmosféru jemné temnoty, stejně takové absurdnosti a nenásilné ironie. Je tu státní návladní (Jan Lepšík), Whiteův/Stillerův obhájce (Marek Pospíchal), dozorce Knobel (Hynek Chmelař), „pozůstalá“ žena po zmizelém muži Julika Stillerová-Tschudyová (Magdalena Straková) a v neposlední řadě se na scéně vyskytuje manželka návladního a současně Stillerova milenka Sibylla (Gabriela Míčová).

StillerStudio Hrdinů, Praha – Max Frisch: Stiller. Na snímku zleva Petr Reif, Magdalena Straková a Hynek Chmelař, foto: Čeněk Folk (Studio Hrdinů)

Tah večera citelně opadne v pasáži, když se figury sesednou u westernového ohně (White/Stiller o sobě tvrdí, že v Americe byl kovbojem) a postava Sibylly, která na sebe počne strhávat pozornost, se rozhodne odvyprávět svůj příběh. Oheň hoří a hoří, ona v setmělém půlkruhu kolem něho mluví a mluví, ostatní postavy se odklidí do pozice pasivních posluchačů Sibyllina monologu – jen sem tam někdo ze zbylé pětice její verbální průtok doprovodí víc gestem či povzdechem než slovem. Mlčící Stiller se u ohně doslova rozleží, zmalátní, a svoji „původní“ energii z předchozích desítek minut už nahazuje pouze obtížně, „na sílu“. Natožpak inscenace jako celek: kompaktní tvar vypravěčské skládačky plné protiřečení se počne topit ve slovech, která ztratí na vnitřní dialogičnosti. Dochází k paradoxu: postavy začnou vysvětlovat, Sibylla nejexpresivněji z nich, vzájemné vztahy se sice pro diváka zřetelněji konturují a osvětlují, jenže celek ztrácí onu vstupní poetiku nenásilné temnoty a absurdity.

Proč tomu tak je? Nejspíš proto, že svoji daň si vybrala povaha literární předlohy. Sedm sešitů, do nichž pan White/Stiller píše o Stillerovi, je v románu komponováno jako skladba o sedmi částech (nazvaná Stillerovy zápisky z vězení) a tvoří první díl románu; druhý, podstatně kratší díl Frischovy prózy se jmenuje Doslov státního návladního. Rozsáhlá próza umožňuje vytvořit patřičně komplikovanou a problematizovanou postavu Stillera s mnoha pobočnými motivy a rozličnými náhledy. Chce-li být taková látka přenesena s pokud možno nefatálním poškozením její noetické podstaty a přejí-li si divadelníci podat příběh Stillera na jeden zátah, bez pauzy, téměř zákonitě musí dojít k implozi inscenace pod náporem rozehraných linií, které byly z prózy převzaty. Jednotlivé sešity z „mnohahodinové“ prokomponované románové skladby jsou v inscenaci logicky vytěžovány různou měrou, výsledek nakonec působí, jako kdyby v nich tvůrci postupně listovali rychleji a rychleji, důsledkem čehož se jim z vyprávění, jistě proti jejich vůli, na povrch čím dál víc dere popisnost. Identita a integrita Stillera ve Studiu Hrdinů nakonec eroduje. Zkrátka: to plodně znepokojivé, co ve vás inscenace zanechá, se událo v sekvencích „před ohněm“.

Frisch MaxMax Frisch v mladších letech, foto: © Max Frisch Archive, Zurich

Přesto je Stiller z kvarteta premiér Studia Hrdinů uvedených v sezóně 2018/2019 titulem nejzajímavějším, protože je u něho nejčitelnější záměr a vůle se vyslovit. Může-li někdo tu inscenaci chápat jako prohru, pak tedy jako prohru velmi čestnou, po skutečném zápase.

Studio Hrdinů, Praha – Max Frisch: Stiller
Překlad: Bohumil Černík, dramatizace: Ivan Buraj a Jan Kačena, režie: Ivan Buraj, dramaturgie: Jan Kačena, scéna: Antonín Šilar, kostýmy: Zuzana Formánková. Hrají: Gabriela Míčová, Magdalena Straková, Hynek Chmelař, Jan Lepšík, Marek Pospíchal, Petr Reif.
Premiéra 13. května 2019, nejbližší představení 21. května a 16. června.

TÉMATA

Glosa
Divadlo
Studio Hrdinů

A/Z SOUVISEJÍCÍ