Tisícilirová bankovka, která platila v Lublani během druhé světové války, repro: Aukro

Jak femme fatale postupně získává obrysy

Daniel Mukner, 29. July 2018

Záhadné zmizení ženy z vysoké společnosti odhaluje hned pětice vypravěčů. To je základní „rozložení sil“ v románu Dnes v noci jsem ji viděl patrně nejvýznamnějšího slovinského prozaika současnosti, letos sedmdesátiletého Drago Jančara.

V množství českých překladů tohoto tvůrce nalezneme i jeho nejslavnější román Galejník. Nejnověji přeložené Jančarovo dílo, román Dnes v noci jsem ji viděl, vyšel ve Slovinsku roku 2010 a byl tam vyznamenán prestižní literární cenou Kresnik. Pět vypravěčských partů postupně obkružuje záhadné zmizení Veroniky, ženy z vysoké společnosti, jež se jedné noci na začátku roku 1944 vytratila s manželem Leem ze svého honosného horského sídla.

Kaleidoskopické vyprávění začíná monologem majora Stevana Radovanoviće, na jehož počátku se Veronika zjeví jako snový přízrak. Následně Radovanović vzpomíná, jak byl kdysi postaven před netradiční a nepříjemný úkol – naučit tuto manželku vlivného přítele svého velitele rajtovat. Jenže ve zpupné a nafoukané paničce, o níž se mezi vojáky proslýchalo, že má doma krokodýla, následně Radovanović – muž, pro nějž byla armáda vším – netušeně našel zalíbení. Ačkoliv jej Veronika následovala do Vranje, kam byl Stevan převelen poté, co se jeho románek s vdanou ženou provalil, brzy jej opustila. Vrátila se ke svému manželovi a jediné, co po ní někdejšímu poručíkovi, dnes majorovi, zbylo, jsou vzpomínky a mlhavý přízrak navštěvující ho po nocích.

Lublan Duch lublaňské provincie v čase druhé světové války na známkách a fotografii, repro: i.pinimg.com

Podobně jsou na tom i ostatní vypravěči. Všem Veronika vstoupila, ba vtrhla do života a oni se jen těžce vyrovnávají s jejím nenadálým zmizením. Někteří jsou si vědomi, že už se nevrátí, jiní – například Veroničina matka – ještě doufají. Jak vypravěči osvětlují situace z různých úhlů, záhada Veroničina zmizení se pomalu rozplétá.

Vedle toho vyvstávají na povrch mechanismy, jež ovlivňují chování a převracejí postoje postav, determinovaných válečným stavem. Především vypravěč závěrečného partu, Jeranek, dříve „mírný chlapec, který tiše dělal svoji práci, kosil, obracel seno“, je silami války drtivě zmítán. Ve svém monologu se doznává ke všemu, co provedl, když se dal k partyzánům, kteří se ke konci války ve Slovinsku chopili moci. Z jeho vyprávění je zřejmé, že byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě, příliš mladý na to, aby si mohl uvědomit, co vlastně provádí.

Vypravěčské mnohohlasí Jančar využívá velmi umně. Například postava Veroniky, kolem níž se monology obtáčejí, se z chimérické bytosti, zjevující se v noci Stevanovi, proměňuje v ženu sice okouzlující, ale vystavenou zcela přízemním a fyzicky surovým zkouškám v závěrečném vyprávění Jeraneka. A byť Stevan vzpomíná na Veroniku se sentimentální zamilovaností a Jeranek se žárlivou nenávistí, v Stevanově vyprávění se Veronika jeví jako rozmařilá panička, zatímco z Jeranekových slov vystupuje coby žena, která nechtěla nic než „rozumět přírodě a lidem kolem sebe“. Tyto protiklady právě vytváří ona vypravěčská polyfonie. Promlouvající se vzájemně nezpochybňují, nýbrž doplňují. Díky tomu se Veronika – stejně jako další, refrénovitě se opakující postavy, situace a motivy – v textu stále více zhmotňuje. Ve Veroničině případě z abstraktního přeludu k ženě prožívající fyzickou bolest.

Hitler v MariboruAdolf Hitler a jeho lidé v Mariboru, duben 1941, foto: Fototeka Muzeja narodne osvoboditve Maribor

Jančar rovněž bravurně stylisticky odstiňuje promluvy vypravěčů. Některé pasáže jsou téměř lyrizované, partie popisující válečná zvěrstva zase věcné, přízemní, surové. Přechody mezi stylistickými vrstvami přitom nepůsobí jako mechanické švy; i do melancholických vzpomínek na Veroniku se vkrádá krutost (a také absurdnost) zuřící války, a naopak.

Zprvu se zdá, že Drago Jančar příběh nešťastné lásky válečnými kulisami pouze obklopil. Jak se však vypravěčské hlasy proplétají a doplňují, je stále jasnější, že válka a její dozvuky jsou milostnému příběhu přinejmenším rovnocenným soupeřem. To, že má Jančarova próza mnoho vrstev, se vyjevuje pozvolna, nenásilně. Přítomny jsou v jazyce, v příběhové lince, a především v postavách. Ty jsou různé, avšak rozhodně ne černobílé. Byť jejich jednání možná stálo nevinného člověka život.

Autor je literární recenzent

Drago Jančar: Dnes v noci jsem ji viděl. Přeložil Kamil Valšík. Plus, Praha 2018.
216 stran, doporučená cena 269 korun

Dnes v noci cover Obal knihy Graga Jančara Dnes v noci jsme ji viděl, repro: Albatros Media – Plus

TÉMATA

Literatura
Recenze

A/Z SOUVISEJÍCÍ