S.d.Ch. při veřejném čtení své hry Volební manuál aneb Poslední husička – návod, jak rozumět politikovi formou konverzačního dramatu. Provedeno 28. listopadu 2017 v Ústí nad Labem, foto: archiv Dům umění Ústí nad Labem

Idiot, kterého je nám třeba

Josef Chuchma, 24. April 2019

Idiot dýchá se jmenovala rubrika pro sloupky, které spisovatel, dramatik, scenárista a loutkoherec S.d.Ch. alias Miloslav Vojtíšek psal v letech 2014-2018 pro časopis A2. Nyní vyšly v knižním souboru.

„Máte spasitelské ambice, ale umění, které má proměňovat společnost, a ne různě mrtvou atmosféru v elitních klubech duševní onanie, musí být univerzální, musí mít vrstvy pro všechny (příčetné vrstvy), abych to srozumitelně vysvětlil, a dodávám, že já to neumím, ale já nejsem umělec, jsem diverzant. Že jsem umělec, říkám proto, aby vám nechutnala ranní káva položená mezi Tvarem a Hostem. Jinak na to lidé všech vrstev s výjimkou moderních snobů serou a chodí jen na výstavy, kde můžou skákat děcka, aby den plný jejich otravování rychleji utekl…“ píše S.d.Ch. v jednom z posledních sloupků svého Idiota.

Diverzní jsou v podstatě všechny ty sarkastické, napružené texty o vymezených 3650 znacích, jimiž S.d.Ch. kropil zdejší společnost, zejména pak pražskou, a především intelektuálně-uměleckou scénu. Idiot je od dob Dostojevského i tím, kdo se společensky vymyká, protože netančí dobové tance. S.d.Ch. nesnáší prakticky veškeré aktuální „diskursy“ – o pravici, levici, genderu, národě, o roli spisovatelů a obecně umělců ve společnosti atd. S.d.Ch. netaktizuje, nechce se zavděčit, nechce nenarazit, naopak počítá s čelným nárazem, vyzbrojen svým plebejstvím a osobním ručením. Pohrdá umělci, kteří se nechávají koupit granty a stipendii a žádají pro sebe od státu speciální sociální zacházení. Náš sloupkař, ročník 1970, se živí manuálními činnostmi (hrobník, správce hřiště) a umění má za činnost, která nemá být chráněnou dílnou, nýbrž aktivitou vyvzdorovanou všemu a všem navzdory. Umění musí vznikat z nezbytí, nikoliv coby státem podporovaný produkt. S.d.Ch. je alergický na marketingové postupy jakéhokoliv druhu, na svádění ke konzumu, na „chléb a hry“, které stát poskytuje a žádá za to poslušné zapojení do systému.

S.d.Ch. má pochopení pro sociální outsidery, kteří kdesi dřou za pár korun a jejich perspektiva je nijaká. A nemá pochopení pro koncentraci moci a peněz, pro princip, že ti, kteří mají hodně, mají mít ještě víc – a aby navenek, v očích veřejnosti, našli pro svůj nekonečný růst oprávnění, najímají si a dobře platí marketéry, kteří to už lidu správně podají. Možná vůbec hlavním tématem „idiotových“ sloupků je – případněji to charakterizovat nejde – osírání. Osírání druhých, ale i sebe sama. S.d.Ch. nelze označit za  idealistu, nýbrž daleko spíše za anarchistického romantika nebo romantického anarchistu.

cteni S.d.Ch. při veřejném čtení. Vlevo své hry Volební manuál aneb Poslední husička – návod, jak rozumět politikovi formou konverzačního dramatu. Provedeno 28. listopadu 2017 v Ústí nad Labem. Vpravo autor v pražském Café Fra 18. prosince 2018 při čtení ze své Knihy Tutáč, foto: archiv Dům umění Ústí nad Labem & Audiolibrix/Fra

S vydáním sloupků v knize svolil S.d.Ch. s přesvědčením, jak praví v úvodním slově, že „čtené v zátahu jejich celku získávají další kvalitu“. To je ovšem přesvědčení, jak známo, každého pisatele, který své příležitostné texty publikuje knižně, to tam ani psát nemusel. S.d.Ch. v tom úvodním slově rovněž tvrdí, že se s těmihle texty skončil poté, co mu šéfredaktor A2 oznámil, že „čtenářská anketa označila můj sloupek za nejméně oblíbenou položku“. Následuje, slovy autora, „brilantní uražení“ čtenářů onoho periodika a celé zdejší obce sošáků, neoměšťáků, snobů, facebookových pozérů. „Všechno nekompromisní, bezohledné a hlavně vrcholně kritické přijímá a adoruje zdejší pakulturní hromada mrtvol pouze tehdy, je-li to prověřený (lépe už prošlý) angažovaný import pod zvučným jménem.“

To je pro S.d.Ch. typické, a právě to je na něm cenné: sice pouráží kdekoho, při jeho kácení lesa odlétává hodně třísek, ale zároveň přesně vyhmátne povahu jevu. A s oním létáním třísek je to koneckonců v pořádku: tedy ctíme-li žánr sloupku. A vůbec: kéž by odlétávaly jen takovéhle třísky!

Existuje pro sloupky S.d.Ch. „čtené v zátahu“ nějaká další kvalita? Ano. Zatímco samostatné přečtení jednoho dvou textů rubriky Idiot dýchá může působit jako výkřik, jednotlivá provokace či efektní flusnutí, celek vykazuje autorskou a lidskou integritu a argumentovaný postoj, mnohdy hodně vtipný vystřižený. S.d.Ch. si nevidí do huby, a to je v kontextu stále agresivnější korektnosti výtečné. Protože některé skutečnosti nejdou snad ani pojmenovat jinak, než právě nekorektně.

S.d.Ch.: Idiot dýchá. Rubato, Praha 2019, 126 stran, doporučená cena 250 korun.

sdch ccover Obal svazku Idiot dýchá v grafické podobě od Jaroslava Tvrdoně, repro: Rubato

TÉMATA

Literatura
Recenze
Knižní tipy

A/Z SOUVISEJÍCÍ