I love you, zašeptají vám a odvedou si vás za závěs
Nevěstinec, který nenabízí sex, nýbrž lásku, a to hned v sedmnácti podobách! Prožít na vlastní kůži tři z nich bylo začátkem května možné v pražské Venuši ve Švehlovce, kterou soubor Depresivní děti touží po penězích přetvořil na Bordel L’Amour.
V koprodukci s německým spolkem Taupunkt e.V. vznikla inscenace, která pojem imerzivní divadlo posouvá na samotnou jeho hranici. Interakci, navíc velice intimní a zacílené, se ve Venuši (už ten název místa…) nevyhnete a zážitek víc než kdy jindy závisí na přístupu každého diváka/„klienta“, na míře jeho otevřenosti. Výsledek může mít až psychoterapeutický rozměr v podobě odbourávání různých bloků, rozpoznávání i překračování vlastních hranic. Bordel L’Amour lze brát až jako osobní dárek pro diváka: v ideálním případě silný, nevšední a v každém případě jedinečný prožitek. Chtít v inscenaci hledat závažnou interpretační hloubku nedává smysl, stejně jako uplatňovat kritickou šablonu rozumové analýzy.
Hlavní, „zážitková“ část je rámována prologem s bordelmamá a pak závěrečnou pasáží, v níž herci sehrají tři krátké příběhy o lásce (Rusalka, láska s delfínem, Filémon a Baucis), které především řečí těla potvrzují a současně i problematizují tvrzení, že láska zvítězí nad vším. Cílem tu opravdu není nějaké zásadní sdělení, spíš jakési společné, katarzní sdílení, v němž můžeme pocítit divokou rozporuplnost lásky i nechat doznít intimní prožitky z předchozího dění.
Ty předešlé prožitky se odehrávají v „pokojíčcích“ vytvořených v sále Venuše za pomoci zatahovacích rudých závěsů. Divákům, kteří uprostřed sálu vyčkávají, až na ně přijde řada, závěsy neumožňují vidět, co se kde děje, zato pochopitelně propouštějí všemožné zvuky – hovor, výkřiky, smích, vrzání, šoupání… Čekající klienty se v mezičase snaží zabavit bordelmamá například čtením z milostné korespondence 12. století, klasifikací jazyků lásky dle teorie amerického manželského poradce Garyho Chapmana, probíráním vizuálních symbolů lásky či společným předčítáním z dekadentních básní J. H. Krchovského. Nemá to rozměr performance: Zoja Oubramová vlastně nehraje, nýbrž zcela „civilně“ si s diváky povídá, tu se dotkne jednoho tématu, tu upozorní na nějakou zajímavost z „teorie lásky“. Nabízí knihy, jimiž si zákazníci mohou listovat dle vlastního zájmu. Periodicky jí pak zvoní nastavená časomíra, načež ostře zakřičí „Time’s up!“ a dochází ke střídání v pokojích.
Račte vstoupit. Snímek z produkce zvané Bordel L´Amour. 7 pokojů, 7 performerů, 14 diváků, 17 druhů lásky, foto: Michaela Škvrňáková
Pobývání v čekárně není extra zajímavé, jistě by se dalo v „oboru“ odkrýt mnoho převratnějšího nebo prostoj pojmout jako hereččinu show. Tato pasáž však na sebe nechce strhnout příliš pozornosti, důležitější je spíš prožívání – opět značně intimní – pospolitosti s hrstkou diváků (jednotlivá představení jsou komponována pouze pro čtrnáct návštěvníků; každý může „ochutnat“ celkem tři lásky z nabízených sedmnácti). Ti se od začátku, kdy si v „terapeutickém kruhu“ vybírají své tři podoby lásky, stávají empatickými spiklenci ve hře, natěšenými, zvědavými, překvapenými, vyjadřujícími i jisté obavy či stud.
Těžiště večera tedy představuje individuální návštěva vybraných pokojů, obsluhovaných sedmi spoře oděnými a koketujícími performery obou pohlaví. Ze sedmnácti dostupných podob lásky zní některé přímočařeji (Polibek, Pevné objetí, Maminka, Posedlost), některé méně (Svatá láska, Mé tělo-tvé tělo, Láska jako bolest, Venušin kožich). Výsledná trojkombinace tudíž nestojí tak docela na divácích, zapojují se tady psychologie i prvek loterie, takže málokdo zůstane čistě ve své komfortní zóně. Míra interakce se rovněž liší: někde je jí více, jinde méně, může mít podobu slovní nebo fyzickou. Osobně jsem měla štěstí na „služby“ s vyloženě erotickým nádechem – ale situace byla vždy nastavena tak, že divák dostal možnost se uvolnit, napojit na herce, kteří (alespoň v mém případě) bravurně zvládali za krátkou chvíli velice empaticky vytvořit pocit blízkosti, něhy, situaci postupně a přirozeně vygradovat.
Zoja Oubramová coby bordelmamá. Snímek z produkce zvané Bordel L´Amour. 7 pokojů, 7 performerů, 14 diváků, 17 druhů lásky, foto: Michaela Škvrňáková Velká část radosti ze hry i jejího autentického prožívání tkví v nejistotě, co člověka za zataženým závěsem čeká. Prozrazovat příliš mnoho detailů se tudíž nesluší. Pro představu jeden za všechny: mladý muž vás posadí na postel, sundá vám boty a začne vám masírovat prsty, ruce, krk… Po chvíli vás požádá, abyste si lehli, sedne si k vám a pokračuje v masáži celého těla, která se zintenzivňuje… až si na vás v jeden moment lehne vlastním tělem a chvíli tak spočine… Je to zážitek, kterému popis spíš škodí. Každopádně: co do toho dáte, to taky dostanete. Schovávat se za ironii a promarnit těch pět minut pozornosti a plné přítomnosti určených pouze a jen pro vás (skoro by člověk performerům uvěřil to jejich „I love you,“ které vám zašeptají, když si vás za ruku odvádí do svého pokoje) by byla věčná škoda. Další termíny se plánují na říjen…
Depresivní děti touží po penězích & Taupunkt e.V. – Jakub Čermák a kol.: Bordel L´Amour. 7 pokojů, 7 performerů, 14 diváků, 17 druhů lásky.
Režie: Jakub Čermák, scéna: Martin Šimek, kostýmy: Anežka Straková. Účinkují: Heda Bayer, Sophia Brocker, Zoja Oubramová, Barbora Šupová, Jakub Čermák, Dominik Migač, Sebastian Rein, Martin Talaga.
Pražská premiéra 1. 5. 2018 ve Venuši ve Švehlovce
