Osahej si hudbu. Pohled do výstavy Zvuky/ Kódy / Obrazy v Domě U Kamenného zvonu, foto: Tomáš Souček (GHMP)

Hřmotiče, gramofony a odcizení. Tři pražské výstavy o hudbě

Karel Veselý, 5. August 2019

V hlavním městě nyní probíhají tři výstavy tematizující hudbu a její společenské či umělecké přesahy. Od průniku umělecké avantgardy a experimentální hudby přes normalizační pop až k metalu ve výtvarném umění.

Jak uchopit něco tak nehmotného, jako je zvuk? Na tuto otázku se ptají umělci téměř odnepaměti a výstava Zvuky/Kódy/Obrazy v Domě U Kamenného zvonu nabízí několik možných odpovědí. Podtitul Akustický experiment ve vizuálním umění je pro laika nejspíš vágní, ale to je dáno obtížnou uchopitelností tématu – přes sto dvacet exponátů mapuje, jak se v posledních zhruba sto letech potkávají experimentální hudba a výtvarné umění.

Rozpětí děl je široké: od abstraktních obrazů (František Kupka, Alois Bílek) snažících se zachytit hudbu, přes netradiční partitury (Jiří Kolář, Milan Grygar, Michal Adamčiak) a pionýrský sound-art až k instalacím vysvětlujícím koncepty zvukové ekologie či akustických vycházek. Procházka dvěma patry galerie návštěvníkovi kromě toho odhaluje, jak se u nás i ve světě vyvíjelo přemýšlení o hudbě a jejích hranicích.

ZKOPohled do výstavy Zvuky/ Kódy / Obrazy v Domě U Kamenného zvonu, foto: Tomáš Souček (GHMP)

Velmi působivé jsou moderní repliky hřmotičů (intonarumori), rozuměj generátorů hluku, jimiž italští futuristé před sto lety prolomili hranice toho, co lze považovat za hudbu. Proč by za ni nemohly být považovány i ruchy? Moderní hudební experiment se rodí v padesátých letech minulého století s Američanem Johnem Cagem a jeho neortodoxními myšlenkovými experimenty s nasloucháním přirozeným zvukům – ty jsou na výstavě zastoupeny videy z přednášek či partiturami. Připomene se samozřejmě i slavná skladba 4’33’’ sestávající pouze z pauzy, jež nám má připomenout zvuky světa, v němž žijeme. Poničené desky z cyklu Milana Knížáka Broken Music, který vytvořil v šedesátých letech, jsou důkazem, že i u nás se objevovaly podnětné impulzy.

Historické artefakty se potkávají se současnými díly, která pracují s tématem zvuku – třeba s akustickými objekty Roberta Vlasáka nebo Tomáše Vaňka. Za zmínku stojí ozvučený Stůl Tomáše Hrůzy z roku 2003 nebo Kamenný disk Martina Janíčka (2013–2014) – jakýsi prehistorický kamenný gramofon, který stojí u východu z galerie. Oba dodávají prvek interaktivity, proto je výstava vhodná i pro děti.

Kolekce Zvuky/Kódy/Obrazy, sestavená kurátorkou Jitkou Hlaváčkovou, je perfektním úvodem do světa hudebních experimentů, které často bývají zatíženy složitými koncepty. Co na papíře vypadá komplikovaně, dá se v Domě U Kamenného zvonu doslova osahat. Nebo přinejmenším poslechnout. Výstava trvá do 13. října a její součástí je doprovodný program v podobě koncertů či workshopů.

Pop za železnou oponou

Mezi sestavou v Domě U Kamenného zvonu a expozicí Import/Export/Rock’n’roll v Českém muzeu hudby existuje jediná spojitost: osoba Milana Knížáka. Jeho dekonstruovaná elpíčka jsou zde k vidění v sekci českých osobností, které se svojí hudbou prorazily v zahraničí. Knížák v expozici figuruje spolu s klávesistou Janem Hammerem (respektive s jeho historickým MiniMoogem, jehož zvuk zní v jeho osmdesátkovém hitu Miami Vice Theme) či s producenty Jiřím Smetanou a Ivanem Králem. Nic proti zmíněným hudebníkům, nicméně ta jména jsou spíše důkazem toho, že česká stopa ve světové populární hudbě je poněkud titěrná. (A to si autoři výstavy ještě museli pomoci jedním cimrmanovským vtípkem.) Výstava o „pohybu hudby v normalizačním Československu“ si tak všímá spíše toho, co se dělo uvnitř železné opony a jak sem pronikaly zahraniční vlivy.

IERPohled do výstavy Import/Export/Rock´n´roll v Českém muzeu hudby, foto: Národní muzeum

Jedna část expozice srovnává české coververze, z nichž se staly hity, a jejich zahraniční originály, které fanoušci za socialismu většinou nemohli znát. Další se věnuje hrstce koncertů angloamerických hvězd, které mohly v Československu před revolucí zahrát (od Armstronga v roce 1965 po Depeche Mode v roce 1988). Návštěvník se také může uvelebit v pokojíčku audiofila ze sedmdesátých let, kde má kromě gramofonu s deskami k dispozici stohy časopisů 100+1 zahraniční zajímavost. K vidění jsou i dobové výtisky hudebního měsíčníku Melodie. Jenže pokud chtěl audiofil oné doby slyšet na vlastní uši opravdu nové a zajímavé věci, nezbývalo než se spolehnout na nelegální burzy nebo třeba na poslechové pořady Jiřího Černého.

Do ledna příštího roku trvající akce Import/Export/Rock’n’roll (autoři Peter Balog, Petr Ferenc, Marina Lebedová, Kamila Marešová) toho řekne nejvíc zahraničním návštěvníkům nebo tuzemským teenagerům, kteří se chtějí dozvědět, jak se tady žilo hudebním fanouškům před rokem 1989. Systém přehrávek muzikantů před státními komisemi nebo bizarní československé edice zahraničních desek jsou absurdními dokumenty doby. Jako kdyby to byly zprávy z jakéhosi exotického místa, kde platí úplně jiná pravidla. A snad právě proto nás onen svět nepřestává fascinovat. Ale také, a především: opar nostalgie po jednodušších časech, který se nad výstavou nutně vznáší, je nakonec její nejsilnější „selling point“. Jeden by si při odchodu až povzdechl s Dickensem: „Byly to nejlepší časy, byly to nejhorší časy.“ A ve vzduchu visí palčivá otázka, proč česká pop music po roce 1989 nevyprodukovala tvůrce takového formátu, jakými na svém vrcholu byli Jan Hammer nebo Ivan Král.

Jak nakreslit odcizení

Metal je tak uncool, až je cool. Žánr, jehož popularita se dá těžko vysvětlit bez autenticity, která ho obklopuje, bez neochoty jeho aktérů se zaprodat nebo podlehnout nabízející se ironii. Temná a tvrdá hudba pro temné a tvrdé časy. Žádný div, že subkultura hřmících kytar a vzývání zla fascinuje na různých frontách. Způsob, jakým se metalová estetika odráží v současném výtvarném umění, se pokouší zachytit výstava ART-BRUT-ALL, přístupná do 16. září v holešovickém Centru současného umění DOX. Pokouší je tady důležité slovo, protože s reprezentací metalu v jiných uměleckých formách je to krajně komplikované.

Několik desítek obrazů, objektů či videí vesměs českých umělců umístěných v jednom z pater DOXu usiluje vtáhnout diváky do světa extrémních zážitků. Ta snaha ovšem vesměs naráží na tradiční problém outsiderů jakékoliv subkultury: málokdy se exponátům daří dostat se za vnější znaky. Fascinace zvráceností, zlem, ohyzdností či temnotou, celý ten balíček metalové „tvrdosti“, je totiž povrchem celkového životního pocitu. Zachytit tento pocit bez pomoci (více či méně) tradičních propriet vizuální kultury proto není snadné. Postelový akrobat Daniela Balabána s kusy rozřezaných těl je nepochybně efektní, jenže z metalu dělá odnož horrorového žánru. Lebka zdobená diamanty Niko Tschekladzeho, která je jakýmsi plakátovým symbolem výstavy, jde v tomto ohledu možná o něco dál – je stejnou měrou brutální jako krásná. Možná nejlépe vystihla pocit odcizení spojený s extrémními hudebními subkulturami Ivana Štenclová v několikavrstvé překližce kombinované s akrylem nazvané Goth. Dívat se do spirál tvořících obličej dívky znamená propadat se do šílenství, které chce tento druh hudby zachytit.

ABAPohled do výstavy ART-BRUT-ALL v pražském DOXu, foto: Jan Slavík (©DOX)

ART-BRUT-ALL (kurátoři Pavel Forman, Tomáš Koudela) je navázaná na obří metalový festival Brutal Assault, na který do Pevnosti Josefov jezdí v srpnu desítky tisíc fanoušků z celého světa. Asi by té výtvarné kolekci slušely zdi pevnosti a „metalácké“ publikum víc než chladné prostory galerie. Bylo by zajímavé sledovat, jak se lidé, kteří své odcizení žijí, dívají na díla, která se to pokoušejí zachytit. A znovu je potřeba dodat, že slovo „pokoušejí“ tu hraje důležitou roli.

TÉMATA

Výtvarné umění
Hudba
Recenze
GHMP

A/Z SOUVISEJÍCÍ