Spisovatelka a scenáristka Petra Dvořáková, foto: Tomáš Nosil (CzechLit – Czech Literature Online)

Hříchy a bolest české vesnice v Dědině Petry Dvořákové

Barbora Cihelková, 17. July 2018

Pole, závist, chtíč a otčina. Čtyři slova podtitulu vystihují obsah poslední knihy Petry Dvořákové (*1977) nejlépe. Bystrá pozorovatelka lidských povah, neřestí a vazeb zprostředkovává téměř dokumentaristický vhled do prostředí nynější tuzemské vesnice. Autorka zde vstoupila do první ligy současné české prózy.

Vztahy v románu Dědina klíčí a rostou v prostředí utvářeném přirozenou fyzickou blízkostí fungující jako katalyzátor milostných avantýr. Sedláci v sobě marně zapírají staré křivdy – v nitru se perou s láskou k půdě zděděné po předcích. Chamtiví chalupníci chytračí, kde přijít k nějaké té koruně navíc. Všichni navzájem si závidí, ubližují si a odpouštějí, protože, jak říká selka Maruna: „Tady na dědině člověk musí umět vodpustit. I těm závistivejm. To nestačí jednou za život. To musite každej den znova, jinak byste tady nemohli žit.“ Dědí se tu nejen statky a pole, ale také vzorce chování či hloupost nebo neschopnost mít rád někoho jiného než sebe.

Postoje svých hrdinů nechává Dvořáková nahlédnout nejen v situacích, do nichž figury staví, ale i prostřednictvím jejich vnitřní řeči, jíž je děj vyprávěn. Ta o nich prozrazuje morální hodnoty, inklinaci k smrtelným hříchům, ale i ctnostem, inteligenci i temperament. Mluví se horáckým nářečím, které se hlavně u mladší generace mísí s hovorovou češtinou. Jazykovou důslednost tu nehledejme – autorka se vyjádřila, že psala jazykem takovým, jaký si pamatuje ze svého dětství prožitého na Vysočině.

Dvorakova Boskovice Petra Dvořáková na besedě s dětmi v Knihovně Boskovice, foto: Knihovna Boskovice

Hybatelem děje, zakořeněným v historii, jsou grunty a pole zabavené v rámci násilné kolektivizace. Na jejich vlastnictví a poměru k nim se všechno láme – sňatky, vztahy mezi sedláky a obyčejnými chalupníky, ale i mezi rodiči a dětmi. Děti totiž chtějí žít v nové době svobodně, pohodlně a volně, bez vazby k rodinnému gruntu, od nějž se nelze vzdálit na jediný den. „Od chvíle, kdy nám vrátili pole a lesy a tuhle louku, jsem celej svůj život zaměřil na tuhle jedinou věc. Kolikrát pomyslím, že stejně nestihnu ani zdaleka napravit všechno, co se na těch polích napáchalo. Ale tím spíš se toho do konce života nepustím,“ nechává autorka promluvit sedláka Josefa, zatímco se jeho syn Zbyňa, vesnický nemakačenko moderního střihu, nekonečně hájený láskou své matky, klackuje od jednoho zaměstnání k druhému, až skončí jako pomocný zlodějíček schopnějšího parťáka. Smutná transformace příslušníka (někdejšího) hrdého selského rodu.

Závist je všudypřítomná a každý si proti ní utváří svou vlastní clonu. Pro selku Marunu je to její obchůdek s potravinami, jediný v dědině, a proto tolik potřebný, který si drží před sžíravou nepřejícností a pomluvami sousedů trýznícími její rodinu odnepaměti: „Myslim, že naši se utrápili, jak se jim ti z družstva posmívali. Chalupnikům narostl hřebinek. Ale už tenkrát sem si nekdy nakonec řikala, že v nečim to přece jen bylo lepší. Nikdo nám nezáviděl. A to bylo dobře. Na dědině se časem zapomene na všechno, každou vostudu časem přebije jiná vostuda. Ale to, co se dá závidět, to si lidi pamatujou pořád.“

Dvorakova bio Petra Dvořáková: debutovala knihou rozhovorů Proměněné sny (2006), za niž obdržela Magnesii Literu za publicistiku. Následoval titul o mentální anorexii Já jsem hlad (2009) a svazek próz Sítě — příběhy (ne)sebevědomí (2016). Napsala i úspěšné knihy pro děti: Julie mezi slovy (2013), Flouk a Líla (2015), Každý má svou lajnu (2017), foto: archiv nakl. Host

Ve srovnání s poli, otčinou a závistí je další téma z podtitulu, chtíč, jen dekorací, byť nezbytnou a všudypřítomnou. V postavě nevěrného řezníka Ládi, jehož sexuální pud líčí autorka se všemi detaily a bezprostřední, autentickou živočišností, cítíme pulzovat docela jiné venkovanství, než jaké čtenář může znát z próz dalšího současného autora českého venkova, Jiřího Hájíčka, jehož kultivovanější, jihočeské postavy právě při srovnání s prokrveným, chtíčem smýkaným Láďou přece jen místy šustí papírem. „Jak mám trochu přihnuto, nečekám to a jsem nadrženej, protože doma furt nic nebylo, postaví se mně. Hned si vzpomenu na Marcelu, že by se jí to asi nelíbilo, ale Jíťa si moc dobře všimla, že mně stojí. A ona se vyzná, to zas jo! Chytí mě přes gatě za ptáka a začne mě zprudka líbat. Snažím se ovládnout, ale vůbec to nejde. Pak si rychle svlíká tričko, takže vidím ty její malý kozky na vlastní oči, a zdá se mi to tak jiný a voňavý, až se mně v tý chvíli točí hlava. Na břichu ani nemá jizvy jako Marcela, i když má taky děcka. Znovu si u toho vzpomenu na Marcelu, pak si ale řeknu no a co…“

Petra Dvořáková se ve své poslední knize projevila nejen jako spisovatelka s excelentním citem pro psychologii postav. Dokázala postihnout fenomén současné české vesnice v době, kdy se rány z násilné kolektivizace a následných porevolučních restitucí jen pomalu hojí. Její Dědina je podle mě možnou kandidátkou na příští prozaickou Magnesii Literu.

Autorka je redaktorkou Lidových novin

Petra Dvořáková: Dědina. Host, Brno 2018, 248 stran, doporučená cena 299 korun.

cover Obal autorčiny novinky, románu Dědina, repro: Host

TÉMATA

Literatura
Recenze

A/Z SOUVISEJÍCÍ