Thomas Bernhard: Mýcení. Záběr z inscenace v pražském Divadla Na zábradlí. Na snímku Magdaléna Sidonová, Petr Jeništa, Jakub Žáček, Jana Plodková, foto: Divadlo Na zábradlí / KIVA

Hrajeme divné hry. Ale je to fajn, nebolí to!

Josef Chuchma, 17. April 2018

Nová inscenace pražského Divadla Na zábradlí, dramatizace románu Rakušana Thomase Bernharda Mýcení, se dosud setkala se značně příznivým kritickým ohlasem. Ano, Mýcení baví. Ale…

Thomas Bernhard a Zábradlí, to se rýmuje: v polistopadové historii tohoto divadla mají své čestné místo inscenace autorových her Ritter, Dene, Voss (1996), Divadelník (1999) a Náměstí Hrdinů (2003). Po patnácti letech tedy Bernhard znovu na jevišti Zábradlí, ale téma přítomné v Mýcení nikoliv, to zde mělo mnohem kratší pauzu. Přetvářka, pozérství, nechtěná směšnost včetně směšnosti a sebestřednosti herecké (to vše se v Mýcení hojně nachází) náleží k tematickým leitmotivům éry nynější tvůrčí sestavy scény na Anenském náměstí (Petr Štědroň – ředitel, Dora Viceníková – umělecká šéfka a dramaturgyně, Jan Mikulášek – kmenový režisér). Herectví je pak explicitně tematizováno v inscenaci Hamleti, která měla premiéru na konci roku 2015 a je dosud na repertoáru.

Mýcení Zábradlí Thomas Bernhard: Mýcení. Záběr z inscenace v pražském Divadla Na zábradlí. Na snímku Magdaléna Sidonová a Jan Hájek, foto: Divadlo Na zábradlí / KIVA

Rovněž vizuální stránka Mýcení, scénografické a kostýmní řešení Mikuláškova prakticky kmenového scénografa Marka Cpina, těsně navazuje na to, co lze na Zábradlí v posledních letech spatřit. Dekorativními věcmi přecpaný salon v Mýcení, těsný, uzavřený prostor, v němž se schází osazenstvo „umělecké“ večeře, rozuměj lidí „od umění“, kteří čekají na herce Národního divadla, jenž se má dostavit po představení Ibsenovy Divoké kachny, v níž on exceluje, tento salon nabubřelé přízemnosti je dalším z plejády zdejších klaustrofobických kobek, v nichž do sebe figury narážejí, urážejí se, devastují se.

Mýcení Zábradlí Thomas Bernhard: Mýcení. Záběr z inscenace v pražském Divadla Na zábradlí. Na snímku Petr Jeništa, foto: Divadlo Na zábradlí / KIVA

Je-li nyní shledáváno Mýcení jako osvěživý, ba výtečný kus na repertoáru Zábradlí, je tomu nikoliv proto, že bychom se zde setkávali s tvárnou jedinečností a myšlenkovou ojedinělostí jak v rámci této scény, tak vůbec. Je tomu proto, že „odvěké“ postupy Viceníkové & Mikuláška & Cpina dostávají v Mýcení – po zacyklených Požitkářích, Posedlosti, Hamletech či po kryptickém AnderSenovi – přehlednější, méně asociativní a společensky sdělnější, „lidovější“ tvar a sdělení. A celá ta sestava Mýcení, do jednoho (jména herců viz závěrečné informace o inscenaci) hraje vyladěně, každý a každá z nich si našel a našla svoji polohu, kterou drží a slouží jí. Esteticky a řekněme řemeslně je tady vše v pořádku, má to styl a řád. Můžeme se kochat, můžeme se smát, můžeme ocenit říznost humoru a může na nás dolehnout smutek z těch vyhaslých existencí, které se samy před sebou producírují a myslí si o sobě, že tvoří dějiny umění, přitom jsou už pouhými karikaturami vpravdě tvořivých lidí.

Mýcení Zábradlí Thomas Bernhard: Mýcení. Záběr z inscenace v pražském Divadla Na zábradlí. Na snímku Václav Vašák, Jana Plodková, foto: Divadlo Na zábradlí / KIVA

Celé to divácké uspokojení, to kochání se končí – alespoň tedy pro mě – v okamžiku, kdy se zeptám, co ta inscenace vypovídá o naší současnosti, o pražském nebo českém problému naší doby. Kolem prózy Mýcení se rozpoutal v orwellovském roce 1984 v Rakousku skandál, knihu dokonce stahovala policie z obchodů, protože románová figura hudebního skladatele Auersbergera pobouřila komponistu Gerharda Lampersberga – zesměšňovanou postavu by čtenáři, mínil tento někdejší avantgardista , mohli vztahovat k němu osobně. Tudíž podal žalobu, na jejímž základě se rozjela policejní akce proti Mýcení. Tuto historii ostatně připomíná Petr Štědroň v programu k pražské adaptaci. Kniha Mýcení, ostatně i jako Bernhardova divadelní hra Náměstí hrdinů (1988), byly ve své době žhavými, pálícími díly, které se vymezovaly vůči konkrétní společenské situaci, vůči „ověřitelným“ pořádkům a lidem.

Mýcení Zábradlí Thomas Bernhard: Mýcení. Záběr z inscenace v pražském Divadla Na zábradlí. Na snímku (zleva) Jan Hájek, Magdaléna Sidonová, Jakub Žáček, Dita Kaplanová, foto: Divadlo Na zábradlí / KIVA

Inscenace Na zábradlí uchovává původní rakouská jména postav, estetika scény a kostýmů je v podstatě nadčasová, jediným dotykem přítomnosti jsou hlášky, že Auersberger si koupil knihy Václava Bělohradského, herec, na něhož se čeká, nepřichází z vídeňského Burgtheatru, nýbrž z Národního divadla, kde se prý „nepovedli Mrštíci“ (což je narážka na Maryšu, kterou tam nedávno režíroval týž Jan Mikulášek ze Zábradlí) a podobně: humor je takový divadelnicky pražský, interní, domácký a – naprosto neškodný. To se v pražských divadelních kruzích, kde všichni spolu hovoří a za zády se pomlouvají, jak už tomu v rybníčcích bývá, musí líbit!

Mýcení Zábradlí Thomas Bernhard: Mýcení. Záběr z inscenace v pražském Divadla Na zábradlí. Na snímku Na snímku (zleva) Jan Hájek, Magdaléna Sidonová, Jakub Žáček, Dita Kaplanová, Jana Plodková, foto: Divadlo Na zábradlí / KIVA

V podstatě jsme tu vystaveni jistému fotogenickému rozkošnictví, které se nás ničím nedotýká. Večírek s umělci a pseudoumělci prostě někdy bývá úmor a přitom směšnost sama. Už desítky, ne-li stovky let. Zábradlí na velmi vysoké úrovni splňuje v Mýcení funkci rekreační a s bezpečnou nadčasovostí a estetickou distancí inscenuje přehlídku lidských slabostí. Věcí do diskuse pochopitelně je, zda dnes může být divadlo jako takové „protistátní“ a zda může někoho urazit tak, že bude vydán soudní zákaz provozování díla. Míra libertiánské tolerantnosti za těch třicet či kolik let od Bernhardových rakouských skandálů notně pokročila, ale možná, že přesvědčení, že dneska už „něco takového“ ani není možné, je dána jen společensko-krotkostí uměleckých výpovědí, s nimiž jsme konfrontováni. Že kdyby do toho někdo řádně říznul, že by ona libertiánská bohorovnost z nás velmi rychle spadla a sami bychom se divili, jaká nedůtklivost se v nás probudila. Ale zatím můžeme být klidní: dneska se  – včetně Zábradlí  – utíká do estetismu; ten je víc cílem, než prostředkem.

Divadlo Na Zábradlí, Praha – Thomas Bernhard: Mýcení
Překlad:
Marek Nekula, dramatizace: Dora Viceníková a Jan Mikulášek, dramaturgie: Dora Viceníková, Petr Štědroň, režie: Jan Mikulášek, scéna a kostýmy: Marek Cpin. Osoby a obsazení: Auersberger – Jakub Žáček, Auersbergerová – Magdaléna Sidonová, Thomas – Honza Hájek, Joana – Johana Matoušková, Billrothová – Jana Plodková, John – Václav Vašák, Schrekerová – Dita Kaplanová, Herec – Petr Jeništa.
Premiéra 16. a 17. března 2018; nejbližší představení 19. dubna.

TÉMATA

Divadlo
Historie

A/Z SOUVISEJÍCÍ