Hrůzyplný záběr z povzbuzujícího filmu aneb čerpejte hrdost z historie! Z filmu Paracelsus, který roku 1943 o německém lékaři z 16. století natočil režisér G. W. Pabst, repro: archiv ČT

Hitlerův sen o vybudování německého Hollywoodu se částečně naplnil

Jan Jaroš, 8. November 2018

O tom, jak fašismus a nacismus využívaly filmu k prosazování svých cílů, uvedla Česká televize už drahný počet dokumentů. Nyní následuje německý snímek Hitlerův Hollywood. ČT art jej vysílá ve čtvrtek 8. listopadu od 22:25 a v repríze následující den od 23:45 hodin.

Jen namátkou: ČT přinesla v minulosti dokumenty Síla obrazu, Umíme změnit vaše myšlení, Film a fašismus, Hitlerovi kameramani, Hitlerovi šampioni, Hitlerův sen o Miky Mausovi, Německé umění, Nedokončený film. Loňský snímek Hitlerův Hollywood režiséra Rüdigera Suchslanda ve sto minutách vypráví o tom, kterak se Hitler a jeho ministr propagandy Goebbels pokusili z německé kinematografie vytvořit evropský ekvivalent Hollywoodu, zaplavit Evropu filmovými sny o neexistujícím světě plném milostných problémů dobře situovaných vrstev. Takové filmy měly oplývat emocemi a současně být okázalou podívanou. Kina se vlastně měla stát svatostánky pro divácké snění za bdělého stavu, které by dovolilo uniknut strastem všedního dne.

Popravdě řečeno: tento koncept se uplatňoval snad všude na světě. Stačí připomenout roztomilou komedii Woodyho Allena Purpurová růže z Káhiry (1985), kde hlavní hrdinka v době velké hospodářské krize chodí jen kvůli snění pravidelně do kina; posléze je však překvapena, když jeden z protagonistů promítaného melodramatu sleze z filmového příběhu do skutečného světa, a to zcela neschopen se v něm orientovat.

HitlerReklama na promítání jednoho z prvních snímků, které opěvovaly vítězství nacistů – Hitlerjunge Quex (1933), repro: archiv ČT

Hned na počátku vyprávění Hitlerova Hollywoodu, které se opírá početné výňatky z dobově příznačných filmů, komentář seznámí s tehdejší situací: „Hitlerova vláda nad Německem byla stabilizovaná. Dopady hospodářské krize odezněly, z ulic zmizeli nezaměstnaní. Nepřátelé režimu byli umlčeni, vyhnáni, zatčeni nebo už zavražděni. Židé se stali obětními beránky odsouzenými k vyhlazení. Většina zbylých Němců se režimu podvolila nebo se přímo stala Hitlerovými zanícenými stoupenci.“

Hitler učinil ještě jednu důležitou věc: slíbil národu, že odčiní potupnou porážku z první světové války, onu zákeřnou dýku vraženou do zad německého lidu. Nejspíš i v souvislosti s tím se upevnila idea uvědomělé, ušlechtilé smrti, sebeobětování se ve jménu lásky – včetně lásky k národu. Nebyl to výdobytek až hitlerovské éry, s tímto motivem si pohrávají ságy (třeba o Nibelunzích). Ostatně fascinace fyzickým skonem coby dokladem lidské velikosti prochází řadou filmů (nejen) hitlerovské éry. Například ponorkové drama Ranní červánky (Morgenrot, 1932), které se odehrává za první světové války, vzniklo ještě před příchodem Hitlera k moci, avšak nacisté je nadšeně přivítali. Oceňovali zejména heroické vlastenectví, nadřazené prospěchu jedince. Těsně po druhé světové válce byl tento film spojenci zakázán (stejně jako všechna pronacisticky exponovaná díla), avšak o několik desetiletí později se do kin či na DVD vrátil – stejně jako většina kdysi zakázaných titulů.

Ještě výmluvnější je jeden z prvních snímků, které opěvovaly vítězství nacistů – Hitlerjunge Quex (1933). Tato „optimistická tragédie“ pojednává o chlapci z obhroublé, zprimitivnělé komunistické rodiny, jenž za svůj příklon k hitlerovské mládežnické organizaci zaplatí svým životem. Přitom se vůbec nejednalo o trapnou propagandu! Vypravěčské uchopení, dodnes ohromující dramatickou silou, prozrazuje talent tvůrců i návaznost na progresivní, novátorské trendy předchozího období.

zlate mesto Nezkušené děvče ve zhýralém, Čechy poskvrněném městě zvaném Praha – snímky z rodinného dramatu Zlaté město (Die goldene Stadt, 1942), repro: archiv ČT

Zajímavá okolnost: některé takto zacílené filmy by dnes – s odstupem desetiletí – mohl nepoučený divák vnímat „jen“ coby tklivou, do nitra rodiny soustředěnou rozprávku o beznaději i soucitu, završenou smrtí. Zvlášť patrné je to u dramatu Žaluji (Ich klage an, 1941), zvažujícího eutanazii jako milosrdné východisko u nevyléčitelné choroby. Hlavního hrdinu, jenž z lásky usmrtí svou ženu stiženou roztroušenou sklerózou, nakonec soud osvobodí – jednalo se o součást kampaně, která vyzývala k fyzickému odstraňování mentálně postižených či psychicky nemocných. Péče o ně byla prezentována jako zbytečná sociální zátěž.

Ještě výrazněji je zdánlivá „apolitičnost“ rodinných dramat patrná u filmu Zlaté město (Die goldene Stadt, 1942). Nezkušené vesnické děvče se po příchodu do zhýralého velkoměsta stane obětí přetvářky a planých slibů a bezvýchodnou situaci, těhotná a opuštěná, řeší sebevraždou. Toto tklivé melodrama, po mírném zkrácení uváděné i po válce, šíří (jakkoli zastřeně) protičeské nálady: vždyť děvče pocházející z německých Sudet se ve velkoměstě stane obětí proradných Čechů, kteří jako ohavná náplava poskvrnili staré německé sídlo – ono titulní „zlaté město“ zvané Praha. Sotva se lze divit, že se tento snímek, opěvující krásy Prahy (nechybí ani procházka po Karlově mostě, dokonce zazněly i tóny ze Smetanovy Prodané nevěsty), v českých zemích nikdy nepromítal.

Za dobu trvání Hitlerovy říše (1933–1945) vzniklo v Německu více než tisíc filmů, ve většině únikových, byť se všelikými různě odečitatelnými podtexty – melodramata, revuální filmy, veselohry. Mnohdy se úplně obešly i bez nacistické symboliky, jakoby zasazeny mimo čas a prostor. Některé z nich, výpravné, někdy i barevné, byly divácky oblíbené dokonce na územích nacisty podmaněných. To se týká filmů jako Dobrodružství barona Prášila (Münchhausen, 1943), Karel III. a Anna I. (Wir machen Musik, 1942), Romance v moll (Romanze in Moll, 1943), Melodie velkoměsta (Großstadtmelodie, 1943), Žena mých snů (Die Frau meiner Träume, 1944), La Paloma (Grosse Freiheit Nr. 7, 1944). Dokonce v nich občas prosvitlo téma emancipace žen a jejich profesní seberealizace.

triumf vule Estetika masy. Záběr z filmu Leni Riefenstahlové Triumf vůle (1934), repro: archiv ČT

Děl, která otevřeně podporovala nacismus, byla vlastně jen hrstka. Jsou ovšem nejnápadnější, zpravidla natočená na obdivuhodné řemeslné úrovni. Avšak i tyto snímky se málokdy vztahovaly k (válečné) přítomnosti. V tomto ohledu jsou nepominutelné dokumenty. Nejprve ty od proslulé Leni Riefenstahlové a potom střihové komplety, které mapovaly úspěšná válečná tažení. Riefenstahlová ještě před válkou představila (i mezinárodně ceněné) dokumenty: jednak Triumf vůle (Triumph des Willens, 1934), jednak Olympii (1938) složenou ze dvou samostatných částí nazvaných Přehlídka národů (Fest der Völker) a Oslava krásy (Fest der Schönheit). Triumf vůle pojednával o nacistickém sjezdu v Norimberku. Olympia přiblížila průběh berlínské olympiády. Později režisérka odmítala nařčení z kolaborace s tím, že ve svých filmech – a zejména v Triumfu vůle – nepoužila ani slovo doprovodného komentáře, že zachytila jen události, kterých byla svědkem. Ovšem mimořádně působivé zpracování (a s ním související vyznění) jednoznačně hájilo nacistické ideály.

Aktivistické hrané snímky podporovaly nacismus skrze útoky na nepřítele – na Rusy, na Poláky, na Angličany atd. Titanic (1943) se měl potopit jen kvůli hamižnosti anglických plutokratů. Ohm Krüger (1941), zasazený do dob búrských povstání na přelomu 19. a 20. století, anglickými vojsky brutálně potlačených, vysloveně obvinil Anglii, že právě ona byla prvním státem, který zakládal koncentrační tábory pro (nepřátelské) civilní obyvatelstvo. Byla to pravda, jen zaznívala z naprosto nevhodných úst. Totéž platí o dobrodružném dramatu GPU (1942), kde z krvavých bolševických spárů zachraňuje pronásledované hrdiny ušlechtilé gestapo…

Nacisté často hledali podporu v historických látkách, zvláště když hlásaly státotvornou velikost důležitých osobností (pruský král Bedřich Veliký, boje s Napoleonem). Jeden z posledních nacistických filmů Kolberg (1945), ohromující davovými výjevy, zpodobnil hrdinnou obranu tohoto města před napoleonskými vojsky. Zamýšlel tak podpořit odhodlání německých vojsk i v posledních týdnech války vzdorovat náporu nepřátel. Kolberg, o nějž se i na sklonku druhé světové války sváděly urputné boje, dnes patří k Polsku a nazývá se Kołobrzeg.

Zid Sus Záběr z filmu Žid Süss (1940) přesvědčující publikum o odvěké ničemnosti Židů, repro: archiv ČT

Nejzavilejší nenávist pochopitelně směřovala k židovské populaci, obviňované z upírského vysávání německého národa. Dodnes pověstnou položkou tohoto tažení je zejména Žid Süss (Jud Süss, 1940), na historickém příkladě přesvědčující o odvěké ničemnosti Židů, jejichž zloba – včetně sexuálního predátorství – zůstávala trvale přítomna, i když měnili svůj zevnějšek a navenek se přizpůsobovali svému okolí. Celosvětové židovské spiknutí pak dokládal „dokument“ Věčný Žid (Der ewige Jude, 1940), jenž židovské obyvatelstvo přirovnal k rychle se množícím a všude se rozšiřujícím potkanům. Za zlotřilé Židy byly označeny i celosvětově známé osobnosti jako Einstein nebo Chaplin. Zločinné rysy demagogicky dokládal vzhled Petera Lorreho, zachyceného v roli psychopatického vraha z proslulého thrilleru režiséra Fritze Langa Vrah mezi námi (Eine Stadt sucht einen Mörder, 1931). Jako zajímavost dodejme, že nedokončenou slovenskou verzi Věčného Žida doplnily motivy obohacené „židobolševickým“ akcentem, jak to umožnilo přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem.

Snímek Hitlerův Hollywood si všímá, jak se filmaři zachovali vůči represivnímu režimu. Někteří emigrovali (režisér Fritz Lang, herečka Marlene Dietrichová) a zapojili se do protinacistických aktivit, jiní si naopak získali slávu právě v nacistickém Německu. Naopak ze zahraničí se snažily v německém filmu uplatnit některé herečky – například Lída Baarová či Kristina Söderbaumová.

A jaké byly osudy lidí spjatých s érou nacistické kinematografie? Velmi různé: jedni zemřeli v ruském zajetí, jiní si vzali život, mnohým byl vysloven zákaz činnosti. Ale někteří tvůrci bez větších překážek pokračovali ve hvězdně nastartované kariéře: charismatický Hans Albers, představitel mužných typů, komik Heinz Rühmann, režiséři Helmut Käutner a Wolfgang Staudte, v budoucnu autoři působivých společeských satir.

Plakaty 1 Plakáty k filmům Dobrodružství barona Prášila a Věčný Žid, repro: archiv ČT

Povšimněme si v Hitlerově Hollywoodu rovněž několikeré připomínky filmového historika a kulturního teoretika i sociologa Siegfrieda Kracauera (1889–1966), jednoho z prvních lidí, kteří podrobně analyzovali roli filmu za nacismu. Zkoumal i kořeny, z nichž fascinace nacismem vyrůstala. Podle Kracauera je každá kinematografie seismografem doby svého vzniku, odráží kulturní nevědomí své epochy. Filmy prozrazují, co si již neuvědomujeme, mají skrytý obsah, který však lze odhalit. Film Hitlerův Hollywood je v těchto intencích koncipován. Dodejme ještě, že volně navazuje na předchozí Suchslandův dokument Od Caligariho k Hitlerovi (2014, 114 minut). Režisér v něm analyzoval německou kinematografii v časech, jež předcházely Hitlerově diktatuře. Film byl uveden v českých kinech, televize dosud míjí.

TÉMATA

Televize
Česká televize
Film
Historie

A/Z SOUVISEJÍCÍ