Jan Grossman, uprostřed, asi vůbec nejdůležitější tvůrčí osobnost spjatá s historií Divadla Na zábradlí, ve společnosti politiků: s československým prezidentem Václavem Havlem, premiérem vlády ČSFR Mariánem Čalfou a ministrem financí ČSFR Václav Klausem; rok 1991. Foto: Stanislav Peška (ČTK)

Glosa: Výročí Divadla Na zábradlí je pryč, dluhy trvají

Josef Chuchma, 17. January 2019

Šedesáté výročí své existence oslavilo minulý měsíc pražské Divadlo Na zábradlí, jedna z nejdůležitějších scén českého divadelního života druhé poloviny minulého století - a i dnes scéna sledovaná a diskutovaná. Jenže když oslavy pominuly, zůstalo po nich téměř prázdno.

Pro připomenutí základní fakta: 9. prosince 1958 se v sálku na Anenském náměstí konala premiéra inscenace Kdyby tisíc klarinetů, k níž texty napsal Ivan Vyskočil a hudbu mezi jinými zkomponoval Jiří Suchý, dva umělečtí zakladatelé právě ustavené scény, která dostala název Divadlo Na zábradlí (DNz). V šedesátých letech se pod uměleckým vedením svého kmenového režiséra Jana Grossmana vypracovala v divadlo evropského formátu. Od počátku existence Zábradlí až do roku 1991 byl jeho ředitelem Vladimír Vodička, mistr taktiky a kompromisů, který za normalizace s výkyvy, ale přece držel umělecký kredit scény a umožnil tam režírovat například Evaldu Schormovi, mimořádnému režisérskému talentu českého filmu šedesátých let. Ke konci osmdesátých let se do angažmá vrátil režisér Jan Grossman. Po listopadovém převratu se Zábradlí stalo stánkem svým způsobem prominentním, protože mělo „přednostní“ právo na uvádění děl Václava Havla, který byl v šedesátých letech v DNz nejprve kulisákem, posléze dramaturgem a dramatikem (v oné dekádě zde byly premiérově uvedeny jeho hry Zahradní slavnost, Vyrozumění a Ztížená možnost soustředění). Devadesátá léta jsou na této scéně spjata především s opulentními režiemi Petra Lébla. Roku 2013 se v DNz započala jiná vyhraněná éra, zosobněná ředitelem Petrem Štědroněm, režisérem Janem Mikuláškem a uměleckou šéfkou Dorou Viceníkovou.

zabradli Zleva režisér Petr Lébl, herečka Eva Holubová a divadelník, spisovatel a pedagog Ivan Vyskočil, Divadlo Na zábradlí, rok 1995, foto: Jaroslav Kratochvíl (ČTK)

Zevrubný pohled na tuto scénu – věřte nevěřte – dosud chybí. Do knižní monografie nebyla zpracována nejen dosavadní, nebo řekněme půlstoletá historie DNz, ale ani její nejvýznamnější kapitoly: tedy prvořadě éra od založení do podzimu roku 1968, kdy umělecký šéf Jan Grossman ze Zábradlí odešel, a pak éra Petra Lébla a vůbec celý příběh DNz od převratu do Léblova dobrovolného odchodu ze světa (1999). Ostatně neexistují ani teatrologické monografie obou těchto tvůrců. Přitom časový odstup, jak je zřejmé, od jejich díla a života už existuje. Právě prosincové výročí Divadla Na zábradlí nepřímo obnažilo, jak značné dluhy česká teatrologie má. A to jsme pouze u jedné scény! Nevznikly ani kritické, rozuměj odborné monografie o Krejčově Divadle Za branou, o Činoherním klubu (zde jsou aspoň k dispozici dvě dokumentační publikace iniciované samotnou scénou), o ústeckém Činoherním studiu, o liberecké, potažmo pražské Ypsilonce (i zde alespoň existují dokumentační knihy), o brněnské Huse na provázku (tady jeden z protagonistů divadla, Petr Oslzlý, zmapoval historii scény z let 1968-1998 a publikaci vydalo samo divadlo). Absolutně se nedostává portrétních analýz těchto scén, které v uplynulém zhruba půlstoletí zásadně spoluutvářely české divadlo. Ale vždyť ona neexistuje ani monografie o činohře Národního divadla! Akademické Dějiny českého divadla vycházely v objemných svazcích od roku 1968, ale zastavily se ve svém čtvrtém díle, publikovaném roku 1983, který se zaměřil na léta 1918-1945.

zabradli Miloslav König jako Václav Havel (vlevo) a Petr Jeništa v roli Miloše Havla v Divadle Na zábradlí, v inscenaci Velvet Havel; rok 2014, foto: Michal Krumphanzl (ČTK)

Jako kdyby tímto úhorem byl silně poznamenán i seriál Divadlo na Zábradlí, který režírovala Adéla Sirotková a vloni na podzim jej premiérově uvedl ČT art (cyklus je ke zhlédnutí na iVysílání.cz). Jistěže v sedmi dílech po šestadvaceti minutách nelze činit úplné dokumentační a interpretační zázraky, ale z dramaturgicko-odborných nároků nelze přece slevovat tak, jak to cyklus předvedl (a jeho 87 % na ČSFD – na základě 27 hodnocení – jen ukazuje pofidérnost tohoto hlasování, které je ovšem čím dál častěji bráno jako důležitý zdroj či dokonce berná mince). Na začátku seriálu režisérka neopomenula symbiózu činohry a Pantomimy Na zábradlí, kterou vedl Ladislav Fialka; pantomima do programu DNz vstoupila na jaře roku 1959. Posléze ji ovšem Sirotková zcela odřízla a věnovala se výhradně činohře, ačkoliv pantomima tamtéž působila souběžně až do roku 1992. Pak by asi bylo lepší ji úplně pominout a programově přiznat, že jde o sérii věnovanou výlučně činohře. Celý cyklus prodlévá pouze u aktérů DNz, včetně toho, že někdejší člen souboru Jiří Krampol vypráví fakt nezábavné historky, zato mezi „mluvícími hlavami“ není jediná, která by nahlédla Zábradlí zvenčí a kontextualizovala jeho tvorbu. Anenské náměstí nežilo v politickém, ale ani v divadelním vzduchoprázdnu; přesto se v sérii nevyskytuje jediný pokus formulovat, v čem tkvěla jedinečnost této scény v souvislosti s jinými tuzemskými divadly. Režisérka a dramaturgie rovněž zcela rezignovaly na vykreslení osobnosti, která tuto scénu více než třicet let zastřešovala, totiž zmíněného Vladimíra Vodičky (1925-2015).

zabradliMim Ladislav Fialka (1931-1991), zakladatel československé školy klasické a moderní pantomimy, zahajuje představení v Divadle Na zábradlí, Praha, 1966, foto: Jovan Dezort (ČTK)

„Vladimír Vodička byl sice komunista, ale velmi osvícený,“ pravil v jubilujícím rozhovoru pro Deník N současný ředitel DNz Petr Štědroň. „Před pěti lety, když bylo divadlu 55 let, jsme Vladimíra Vodičku pozvali a sfoukávali jsme spolu svíčky na dortu. Brzo na to umřel, a nikdo mu nechtěl mluvit na pohřbu. Nikdo z těch, za které se postavil. Mělo to až antický rozměr. Uplakaná vdova mi volala, žádala mě, abych tedy promluvil já. Tak jsem to udělal a bylo mi z toho smutno,“ pokračoval Štědroň. Takovéhle okamžiky však cyklus Adély Sirotkové postrádal, zůstalo se u téměř jen pozitivistických průletů, u náznaků a nedořečení. Jediný spor, který byl jakž takž otevřen, byl ten z počátku devadesátých let, kdy tamní herecké hvězdy (Bartoška, Zedníček, Heřmánek) se vzbouřily proti Janu Grossmanovi.

Takže výročí Divadla Na zábradlí je za námi a při jen troše věcném pohledu na souvislosti zůstává smutek nikoliv nepodobný tomu, který prožíval Petr Štědroň na pohřbu Vladimíra Vodičky.

TÉMATA

Glosa
Divadlo
Výročí
Praha

A/Z SOUVISEJÍCÍ