Dejvické divadlo, Praha – Karel Čapek, Egon Tobiáš a kol: Absolutno – kabaret o konci světa, foto: Hynek Glos (DD)

Glosa: Vezmi klasika, naporcuj ho, zapěj a posypej to vtipy

Josef Chuchma, 24. January 2019

Něco musí být ve vzduchu, jinak si neumím vysvětlit dojem z posledních dvou, či vlastně tří premiér na renomovaných pražských divadelních scénách.

Co mají společného nejnovější inscenace v Dejvickém divadle, v Divadle Na zábradlí a v Divadle Komedie? Vzaly díla moderních klasiků a pohrály si s nimi – a to doslova. Vyňaly z nich tu myšlenku, tu dějový úsek a zasadily je do koláže nabízející množství barvitých detailů, hrsti vtipů a sarkasmů, ale celkovým dojmem nakonec je nablýskaný relativismus. Tolik základní a obecné konstatování. Pozoruhodné jsou konkrétnosti, z nichž tento dojem, alespoň u mě, vzniká.

V Dejvickém divadle hrají  Absolutno – kabaret o konci světa; autoři: Karel Čapek, Egon Tobiáš a kol. V Komedii uvádějí v koprodukci souboru Lachende Bestien a Městských divadel pražských Nepřítele lidu; autorství: Podle Henrika Ibsena (scénář napsal Michal Hába; recenzi najdete ZDE). Na zábradlí dávají Persony; autorství: Ingmar Bergman, Jan Mikulášek (recenze TADY). V prvním případě román z roku 1922, v druhém klasické severské drama z roku 1882, v případě třetím filmové povídky a filmy švédského tvůrce z padesátých až sedmdesátých let minulého století. Předlohy jsou různé, přístup obdobný. Chopit se fragmentů z výchozích děl, která jsou pro inscenátory více záminkou, odrazovou plochou, než předlohou, ačkoliv z nich i doslovně citují. A s těmito fragmenty si pohazovat jako žonglér s míčky. Tak jako žonglér nemůže než demonstrovat zručnost, která je svého druhu krásou, ale těžko dokáže sdělit něco víc, tak i tyto inscenace jsou především demonstracemi inscenační a herecké zručnosti. V okamžiku, kdy od nich žádáme, ale spravedlivé je zde používat singulár, tedy: kdy od nich žádám „něco víc“ (co žonglérovi je z podstaty věci – na rozdíl od činohry – zapovězeno), získávám pocit silného deficitu: jak svého diváckého, tak inscenací jako takových.

Dejvice AbsolutnoDejvické divadlo, Praha – Karel Čapek, Egon Tobiáš a kol: Absolutno – kabaret o konci světa. Na snímku Anna Schmidtmajerová a Simona Babčáková, foto: Hynek Glos (DD)

Přestávám rozumět současnému divadelnímu výrazivu? Požaduji po divadle něco, co dnes není v jeho možnostech a nikdo relevantní to od něho již neočekává? Je už zcela nepatřičné ošívat se při zmíněných inscenacích nad permanentní relativizací jejich vyznění, nad neustálým ironizováním, nad schováváním se za „humory“? Možná je to generační záležitost, nevím; skutečností je, že režiséry tří zmíněných titulů věkově od sebe dělí pouhých osm let: v Dejvicích režírovala Anna Petrželková-Davidová (*1984), Na zábradlí Jan Mikulášek (*1978), v Komedii Michal Hába (*1986).

Ve všech třech kusech se zpívá, ve dvou z nich dojde na normalizační písně. Zejména Bergmana odlehčovat songem Maluj zase obrázky od Hany Zagorové nebo Severním větrem od Jaroslava Uhlíře je zřejmě druh obzvlášť sofistikovaného a podvratného humoru. Nelze si nevšimnout konkrétních shod mezi Absolutnem a Nepřítelem lidu. V obou se na jevišti objeví velká stříbrná nafukovací písmena a z nich se skládají slova. V obou scénografie využívá blyštivých materiálů. V obou se po jevišti rozpíná mlha z kouřostrojů. Absolutno druhou částí svého názvu – kabaret o konci světa přiznává žánr, a také mu dostojí. Nepřítel lidu je v podstatě rovněž kabaretem, ale nepřiznaným. Obě inscenace se explicitně vyjadřují ke stavu světa, ovšem za žádným názorem si nestojí pevně, natvrdo. Zejména Hábova obžaloba současné liberální demokracie a ničení životního prostředí, kterou vkládá do úst lékaře Stockmanna v podání Miloslava Königa, má silné apelativní ambice, ale kontext inscenace/dekonstrukce z ní činí deklamační cvičení při cigaretce, kterou si Stockmann zapálí. Naopak rozdíl mezi oběma inscenacemi leží v tom, že zatímco u Nepřítele lidu herecky nad ostatními zúčastněnými kolegy až povážlivě vyniká zmíněný Miloslav König v dvojroli bratří Stockmannů, v Dejvicích je soubor o poznání vyrovnanější a o herecky světlé okamžiky se dělí téměř celé obsazení Absolutna.

Nepritel liduLachende Bestien v koprodukci s Městskými divadly pražskými – Podle Henrika Ibsena: Nepřítel lidu. Na snímku Miloslav König, foto: Patrik Borecký (MDP)

Dnes a denně posloucháme, a mnozí z nás i nahlas říkají, že politici postrádají vize. Míníme to jako jejich profesní selhání. Ale přítomné tři inscenace nejsou jiné. Rovněž útočí především na dojmy a nevědí, co si s roztříštěným světem počít. Jejich metodou je podotýkání, efektně sice vyslovované, ale v jádru bezradné.

Dejvické divadlo, Praha – Karel Čapek, Egon Tobiáš a kol.: Absolutno – kabaret o konci světa
Režie:
Anna Davidová, dramaturgie: Tereza Marečková, scéna a kostýmy: Eva Jiřikovská, hudba: Ivan Acher. Hrají: Lukáš Příkazký,  Václav Neužil, Jaroslav Plesl, Anna Schmidtmajerová, Simona Babčáková, Lenka Krobotová, Tomáš Jeřábek.
Premiéra 5. prosince 2018.

Lachende Bestien v koprodukci s Městskými divadly pražskými – Podle Henrika Ibsena: Nepřítel lidu
Scénář a režie: Michal Hába, scénografie: Adriana Černá, hudba: Jindřich Čížek, light design: Tomáš Morávek, asistentka režie: Veronika Švecová, produkce: Hana Svobodová. Hrají: Miloslav König, Johana Schmidtmajerová, Kryštof Bartoš, Jiří Šimek, Jindřich Čížek.
Premiéra v Divadle Komedie, Praha, 19. ledna 2019.

TÉMATA

Glosa
Divadlo
Městská divadla pražská
Do divadla

A/Z SOUVISEJÍCÍ