Vítěz, který rozčeřil hladinu. Fotografií roku 2018 v rámci soutěže Czech Press Photo se stal záběr samice orangutana s potomkem. Někteří fotografové upozorňují na problematičnost tohoto snímku Lukáše Zemana (zde jej reprodukujeme v mírném výřezu). Foto: Lukáš Zeman (PR/Czech Press Photo)

Glosa: V čem je bojkot Czech Press Phota nedůsledný

Josef Chuchma, 21. September 2019

Šest předních českých fotoreportážních a dokumentaristických fotografů veřejně prohlásilo, že se letos nezúčastní soutěže Czech Press Phota. Soutěž podle nich ztratila kredit.

„Znepokojuje nás, kam se kvalita a úroveň původní soutěže posouvá. Namísto, aby měla vzestupnou tendenci, sklouzává v posledních letech k průměrnosti a v některých případech podprůměrnosti. Rádi bychom se pokusili otevřít diskusi, která by vedla ke změnám stávajícího stavu,“ píší v otevřeném dopise ředitelce Czech Press Photo (CPP) Veronice Souralové fotografové Michal Čížek, Milan Jaroš, Stanislav Krupař, Tomki Němec, Filip Singer a Jan Šibík.

Věcně vzato: polovina z nich se ještě vloni úspěšně zúčastnila oné soutěže, která „sklouzává v posledních letech k průměrnosti a v některých případech podprůměrnosti“ (viz zde publikované snímky Singera, Čížka a Krupaře). Co se tedy od loňska stalo, že nyní je pro ně účast v CPP nepřijatelná?

Singer Jeden ze záběrů německé kancléřky Angely Merkelové, které exponoval Filip Singer. Vloni na Czech Press Photu s nimi vyhrál kategorii Portrét (série). Letošního ročníku se Singer odmítá zúčastnit, foto: Filip Singer (PR/Czech Press Photo)

Vloni byl vyhlášen Fotografií roku skutečně po všech stránkách problematický snímek Lukáše Zemana. Ukazuje samici orangutana s potomkem, který – dle autora – umírá; uvedl, že záběr exponoval v oblasti centrálního Kalimantanu (Bornea), kde opice doplácejí na kácení původního pralesa. Odborník na primáty Stanislav Lhota k Fotografii roku řekl, že ze záběru nelze poznat, zda mládě umírá nebo jen odpočívá, že v dané lokalitě se pro tato zvířata nacházejí krmné platformy a že z místa nebylo hlášeno úmrtí orangutanního mláděte. Jinými slovy: nelze ověřit, že Fotografie roku 2018 nelže. To je jedna rovina, řekněme etická, na niž upozornili po skončení loňského ročníku někteří fotografové, za něž mluvil především Tomki Němec.

Kromě toho „rebelové“ upozornili, že vítězný záběr není žurnalistickou fotografií. Zde se jejich argumenty dostávají – v obecné rovině – na tenčí led. Co je, a co není žurnalistickou fotografií nelze vždy jednoduše určit. Jestliže by takový „přírodopisný“ snímek vznikl při nějaké dramatické události, která odráží aktuální společenský problém, pak jej lze za žurnalistickou práci považovat. Základem pro to ovšem je ověřitelnost oné události a pravdivost vyznění fotografie. Protože to u Zemanova záběru jednoznačně doložit nelze, dá se zmíněná výtka „rebelů“ akceptovat.

cizek S tímto snímkem vloni Michal Čížek zvítězil na Czech Press Photu v kategorii Aktualita (jednotlivé snímky). Letošního ročníku se Čížek odmítá zúčastnit, foto: Michal Čížek (PR/Czech Press Photo)

A pak je tu rovina čistě fotografická, neméně komplikovaná, neboť odvisí od osobních estetických preferencí. Na rozdíl od poroty loňského ročníku CPP a zřejmě v souladu s „rebely“, kteří to ovšem z celkem pochopitelných důvodů nevyřkli přímočaře, mám za to, že je to snímek fotograficky nevýrazný, respektive mnohokrát jindy a jinde v zásadě viděný – takový slušný kus do běžné reportáže v časopise typu National Geographic. Nemůže se mi v této souvislosti nevybavit Fotografie roku 2002, na níž je vyobrazen topící se slon Kadíra v pražské ZOO při tehdejších povodních. Argumentoval jsem tenkrát (veřejně) obdobně jako teď v případě záběru Lukáše Zemana: jde o snímek vizuálně průměrný, bez znalosti kontextu prakticky nepochopitelný. Na rozdíl od šestice nyní protestujících fotografů si totiž myslím, že akce zvaná Czech Press Photo není v mnoha ohledech problematická až v „posledních letech“, natož pak, aby její kredit tak dramaticky upadl od loňska do letoška. Myslím, že je to soutěž problematická jak ve verdiktech, tak v prezentaci téměř po celou dobu své existence, jenomže česká novinářská obec dlouho „držela basu“ a o „interních“ problémech si žurnalisté povídali především po hospodách, veřejně však byli zticha.

Krupar Záběr z vítězné série v kategorii Příroda, věda a životní prostředí na loňském ročníku Czech Press Phota. Autor Stanislav Krupař se letošního ročníku odmítá zúčastnit, foto: Stanislav Krupař (PR/Czech Press Photo)

Protest Čížka, Jaroše, Krupaře, Němce, Singera a Šibíka je nicméně pochopitelný a ne úplně náhodný. Oni cítí i vědí, že tradiční fotožurnalismus, jehož jsou reprezentanty, hyne – tedy alespoň v Česku určitě, ale nejen v něm – na úbytě. Chápou i nechápou, stejně jako já, co se to dnes se žurnalistikou děje. Padla jejich (i moje) tradiční kritéria. Efekt je víc než pravda, protože pravda neexistuje, respektive má ji každý, protože pravdu neurčuje verifikace faktů, nýbrž „počet kliknutí“ – v doslovném i přeneseném slova smyslu. Zbožštění efektnosti se pak pojí s používáním marketingově vznešených slov o humanismu, kvalitě, důležitosti, která si každý správný manažer nastuduje z příslušných příruček. Zmiňovaní fotografové mají za to, že Czech Press Photo by mělo jít proti tomuto trendu, že po jejich poukázání na problematičnost loňské Fotografie roku měla porota reagovat revizí svého verdiktu. Protože to organizátoři CPP neučinili, sepsal jmenovaný sextet veřejný dopis. Myslím, že v něm neříkají věci naplno, protože jsou v tuzemské scéně dlouho a hluboce ponořeni, ale rozumím jim. Jejich protest, jakkoliv je těžké si to přiznat, je výrazem odchodu „starých dobrých“ časů. Czech Press Photo vede manažerka, která dobře ví, jak to dnes chodí a co je třeba. Ta soutěž je součástí obecného kulturního a společenského pohybu, kteří staří pardálové nezastaví. Je jim smutno, mně taky, ale to je asi tak vše, co se s tím dá dělat.

TÉMATA

Glosa
Fotografie
Czech Press Photo
Lidé
Komentář

A/Z SOUVISEJÍCÍ