Tohle musím všem ukázat. Vídeň, Belvedere, leden 2019, foto: Josef Chuchma

Glosa: Na obrazy se nedívejte, dívejte se na mě!

Josef Chuchma, 9. January 2019

Kulturní turismus za poslední roky prošel dramatickými proměnami. Stává se aktivitou svým způsobem a ve svých důsledcích odpudivou. Zde jedno zcela osobní pozorování, inspirované výletem do lednové Vídně roku 2019.

Belveder, barokní palácový komplex ve Vídni, vyhlášený kulturním programem, zejména výstavami. Horní palác Belvederu začal být už v předminulém století využíván jako umělecká galerie, dnes se v něm nacházejí stálé sbírky, jejichž největším tahákem jsou díla Gustava Klimta v čele s jeho milionkrát reprodukovaným obrazem Polibek. Chcete spatřit originál na vlastní oči? Realita všedního dne na začátku ledna byla následující: zhruba hodinová fronta před vstupem do Belvederu. Poté čtvrthodinová fronta na šatnu. Pak vstup do výstavních sálů. Všude davy. Před Klimtovými díly tlačenice. Před jeho Judith se derou ti, kteří se před ní chtějí vyfotit, ať selfie, anebo jeden druhého. To je však jen předehra.

Peklo se odehrává v následujícím sále, jemuž dominuje Klimtův Polibek. Před obrazem velikosti 180 x 180 cm srocení lidu. Z něho vyskakují vstříc obrazu z let 1907/1908 jedinci, otáčejí se k němu zády, tváří k davu, a nechají se fotit. Obzvlášť aktivní jsou Asijky. Polibku se téměř dotýkají. Občas k nim přiskočí kustodka a upozorní je, aby si poodstoupily. Některé nechápou, ale pak se tedy o pár centimetrů posunou dopředu. Prohlédnout si Polibek v klidu nelze.

Viden Klimt Já a nějaký ten slavný obraz. Vídeň, Belvedere, leden 2019, foto: Josef Chuchma

Galerie Albertina, den předtím. Výstava Clauda Moneta. Kolem sedmé hodiny večerní je v sálech narváno, vzduch vydýchaný, rej a rachot. Mají otevřeno do devíti večer. Takže nejprve raději výstava fotografií Helen Levitt. Ano, tam je o něco volněji. Po osmé večerní návrat do sálů s Monetem, snad to bude lepší. Skutečně: v sálech je nadále hodně lidí, ale už to není jak na nádraží. Lze pozorovat návštěvníky, kteří se na Monetova díla téměř nedívají, zato je ihned je fotí, obraz za obrazem. Většinou na mobily, často ze špatných úhlů, ze stran. Postát před dílem aspoň chvíli nikým nerušen je vzácnost. Neustále někdo přichází se svým nárokem si dílo „cvaknout“, zvěčnit si je.

Zmíněné vídeňské kulturní instituce to takříkajíc vzdaly. Zakázat focení by obnášelo jeden z následujících kroků: buď všechna záznamová zařízení – včetně mobilů – odevzdávat před vstupem do sálů, což je přinejmenším organizačně neproveditelné; anebo nasadit čety hlídačů, kteří budou monitorovat diváky a křičet na ně No Photo!, jak je tomu v Sixtinské kapli. Kdo by to však všechno platil a vydržel?

KlimtHázíme viktorky před Klimtem. Vídeň, Belvedere, leden 2019, foto: Josef Chuchma

Technologický pokrok, díky němuž citlivost čipů umožňuje fotit bez použití blesku i v potemnělých interiérech, učinil z galerií místa „digi“ orgií. Provoz v exponovaných galeriích je co do počtu návštěvníků a jejich chování na hraně kapacity a únosnosti. Tyhle orgie přitom nastaly velmi rychle, v posledních plus minus deseti letech. Co bude dál?

Proslulé galerie nyní kromě prezentovaného umění současně reprezentují turistický a kulturní hédonismus, konzumerismus spojený s narcismem. Na první pohled se zdá být dobré až skvělé, kolik lidí vystojí fronty na umění. Ale když pak s odstupem pozorujete konkrétní dění v galerijních sálech, dere se vám do mysli druhý pohled: totiž bezradnost a zpovykanost současného člověka, který je natolik blahobytný, že si ten výlet „za kulturou“ třeba přes půlku planety může dovolit, ale v zásadě tím „zaručeným“ zážitkem zaplňuje prázdno. Jen málo ho zajímá obraz. Zajímá ho obraz obrazu, který má dosvědčit, že na tom místě byl.

TÉMATA

Glosa
Výtvarné umění
Madness

A/Z SOUVISEJÍCÍ