Čínský pohled. Záběr z filmu Sbohem, synu, foto: © – Li-Tienan/Dongchun-Films

Film Sbohem, synu vypráví o třech dekádách loučení a proměn Číny

Antonín Tesař, 26. November 2019

Tříhodinové drama Wanga Xiaoshuaie Sbohem, synu je neobyčejně vyzrálým dílem, v němž se prolínají motivy režisérových starších filmů a vytvářejí neokázalou, přitom komplexní mozaiku problémů současné čínské společnosti.

Sbohem, synu se vrací k čínské politice jednoho dítěte, kterou chtěla Čína bojovat proti přelidnění. Wang tentokrát nechce jednoduše ukázat na negativa této politiky, jako to učinil ve starším melodramatu Věříme v lásku. Ve Sbohem, synu onen bezprecedentní státní zásah do životů většiny populace tvůrce využívá coby základ pro vrstevnatý pohled na proměny čínské společnosti. „Číňané obecně vzato nežijí sami pro sebe,“ říká Wang v jednom z nedávných rozhovorů. „Lidé jednají ve prospěch kolektivu, pro svou vlast. Proto kdykoli se objeví nějaké nové pravidlo, mají tendenci se mu podřídit, a to i v případě, že má ohromný vliv na jejich životy.“ Wangovi nejde ani o kritiku tradiční čínské mentality. Prostě upozorňuje, že jeho hrdinové mají odlišný vztah ke společnosti a k životu než lidé Západu.

Rodiče drží obrázek
Trailer filmu  Sbohem, synu, foto: © – Li-Tienan/Dongchun-Films

Sbohem, synu vypráví o dvou rodinách, které mají stejně staré syny. Jedna z rodin má nepřímý vliv na tragédii té druhé, v níž syn zemře, a zároveň se jim nenarodí jiný potomek. Wang vystavěl spletité osudy postav způsobem, jímž v čase přeskakuje sem a tam, přesto snímek působí přehledně a uvádí nás do správných souvislostí, či naopak úmyslně zatajuje podstatné okolnosti.

Plynutí času je jedno z klíčových témat Sbohem, synu. Wang zde navazuje na asijská rodinná dramata, jejichž tradice se táhne až k japonským mistrům Jasudžiróovi Ozuovi a Mikiovi Narusemu. Zatímco západní melodramata se soustředí spíš na okamžité, prudké city, asijští filmaři nechávají emoce doutnat pod povrchem a zkoumají, co s nimi dělá čas počítaný někdy na celá desetiletí. Ve Sbohem, synu to není jen bolest ze ztráty blízkého, ale také – a spíše – hluboké vědomí viny, které paradoxně tím víc narůstá, čím méně se o ní mluví nebo vůbec ví.

S čínskou tradicí rovněž souvisí asi nejproblematičtější aspekt Wangova filmu: ztvárnění rodičů trpících ztrátou svého potomka. Wang přebírá hluboce tradicionalistickou perspektivu, kde „srdcem“ rodiny je otec, zatímco matka vystupuje jako neprůbojná a tiše trpící bytost. Tohle rozdělení rolí můžeme snímku vyčítat, ale nelze popřít, že zapadá do kontextu čínské kultury a vlastně odpovídá režisérovu záměru vytvořit portrét čínské společnosti a jejích nedávných proměn. Wang nechce být učitelem, nýbrž spíše kronikářem. Ostatně postava otce má parametry lidového mudrce vzorně snášejícího vrtochy osudu. Rovněž způsob, jakým se hrdinové v závěru filmu vyrovnávají s vinami druhých, je především obrazem určitého ideálu, než realisticky pojatou dramatickou situací.

Wang ve Sbohem, synu nalezl dosud vrcholný výraz toho, oč usiluje neformální „šestá generace“ čínské kinematografie, do níž kromě něj patří třeba Jia Zhangke nebo Lou Ye. Na přelomu tisíciletí tito tvůrci bezprostředně zachycovali probíhající dramatické proměny čínské společnosti ve filmech natočených víceméně v amatérských podmínkách a bez povolení oficiálních úřadů. Díky mezinárodním festivalům a uvolňující se cenzuře se stali oficiálně tolerovanými a mezinárodně podporovanými filmaři, kteří mohou své snímky uvádět na domácí půdě, obvykle bez výraznějšího komerčního úspěchu (což je i případ Sbohem, synu). V čím dál epičtějších filmech se začaly čím dál výrazněji projevovat snahy nahlédnout transformaci Říše středu vcelku – v Číně zakázaný Letní palác Loua Yeho zabírá deset let novodobých čínských dějin včetně masakru na Náměstí Nebeského klidu, Jia Zhangke ve snímku I hory mohou odejít se od roku 1999 odpíchne až k prognózám čínské společnosti v roce 2025.

Sbohem, synu je mnohem méně okázalý, ale v důsledku daleko působivější. Není přehlídkou konfrontací malých a velkých dějin, nesnaží se protáhnout své hrdiny plejádou přelomových událostí novodobé čínské historie. Naopak, soustředí se na intimní dramata hrdinů, do nichž se širší kontext promítá nenuceně a spíše v detailech. Významný je v tomhle ohledu důraz na prostředí, v němž se postavy pohybují a které v precizních kompozicích snímá Jihokorejec Kim Hyun Seok (mimo jiné kameraman Poezie jihokorejského režiséra Leeho Chang Donga). Prostředí nás neomylně situují do konkrétních ér nedávné minulosti a ukotvují těkavé vyprávění do jasného rámce. Více než konkrétní peripetie překotného vývoje režiséra zajímá pohled jednotlivců na něj.

Sbohem, synu, odehrávající se v éře rychle se proměňující identity Číny, je plný zatajování a záměn osobních identit. Rodina se stěhuje na venkov, kde ji nikdo nezná, a přijme adoptivní dítě, jež má být náhražkou za mrtvého syna, přičemž i totožnost jeho pravých rodičů zůstává zamlčená. Když se na konci snímku staří rodiče vracejí po letech do města, kde prožili tragédii, zjišťují, že na ulicích nepoznávají téměř vůbec nic. Promyšlené finále vysílá poselství, že i když přítomnost neustále přemazává minulost, hluboké a dávné viny jsou pod povrchem přítomné a působí pomalou ničivou silou. Po třiceti letech, kdy v Číně platila politika jednoho dítěte, si na ni lidé zvykli a rodiny s jedináčky tam i dnes zůstávají normou. Co dalšího z uplynulých třech dekád se společnosti zarylo pod kůži, je otázka, kterou film klade sice nenápadně, ale nepřehlédnutelně.

Český plakát k filmu a režisérČeský plakát k filmu a režisér Wang Xiaoshuai, foto: Film Europe

Sbohem, synu (Čína, 2019, stopáž 185 minut)

Režie: Wang Xiaoshuai, scénář: Mei A, Xiaoshuai Wang, kamera: Hyeon-seok Kim, střih: Lee Chatametikool, hudba: Yingda Dong. Hrají: Jingchun Wang, Mei Yong, Xi Qi, Roy Wang, Jiang Du, Liya Ai, Cheng Xu, Jingjing Li, Yanguozhang Zhao a další.

V české distribuci od 14. 11. 2019.

TÉMATA

Film
Recenze
Do kina
Tip
Společnost

A/Z SOUVISEJÍCÍ