Tad Williams na frankfurtském knižním veletrhu předloni na podzim, foto: Uwe Zucchi (ČTK/DPA)

Fantastika může dodat mnoha lidem odvahu, říká spisovatel Tad Williams

Boris Hokr, 9. May 2019

Američan Tad Williams je jedním z nejvýraznějších autorů klasicky pojaté epické fantasy. Se svou trilogií Jasný osten, Žal a Trn spustil vlnu realističtější, odromantizované podoby žánru. Bude jedním z hostů letošního Světa knihy, aby zde představil svůj román Srdce ztraceného.

Williams je dále autorem kupříkladu postkyberpunkové tetralogie Jinozemě, několika městských fantasy a ve spolupráci s manželkou Deborah napsal i několik dětských knih. Návrat do populárního světa Východního Ardu byl právem jednou ze žánrových událostí roku 2017.

V románu Srdce ztraceného a v následující trilogii Poslední král Východního Ardu jste se vrátil po více jak dvaceti letech do světa Východního Ardu z trilogie Jasný osten, Žal a Trn. Proč to trvalo tak dlouho?

Nikdy jsem nezamýšlel vrátit se do jakéhokoliv z mnou vytvořených světů. Z větší části proto, že píšu pouze o tom, co mě skutečně osloví, inspiruje a čemu se – vzhledem k obvyklému rozsahu mých příběhů – vyplatí věnovat pár let života. V opačném případě by byl návrat do jakéhokoliv z mých světů obdobou otevření si tuctového fast foodu. Lidé by se zastavili, asi by jich bylo i dost, protože by dostali bezpečně a nevzrušivě plus minus to, co chtějí. Ale pro mě by to znamenalo vzdát se veškeré kreativity.

Jak se to tedy nakonec stalo?

Došlo mi, že pokud uběhlo mnoho let v mém životě, platí to i o Východním Ardu. Začal jsem přemýšlet, co se za tu dobu stalo mně, kam jsem se posunul… a co se stalo mým postavám. Tu myšlenku jsem procházel ze všech stran a najednou se vynořil příběh, který jsem opravdu chtěl a musel napsat.

Williams srdce prebal Obálka před pár dny vydaného překladu Williamsova románu Srdce ztraceného, repro: Euromedia Groups

V původní trilogii jste rozvinul mnoho témat, ale cítím, že jedním z vašich nejoblíbenějších je vyprávění příběhů a láska ke vzdělanosti, ke knihám…

Přesně tak. Asi je v tom trocha sobectví. Jako spisovatel doufám, že něco z mého díla mě přežije. Navíc si myslím, že právě tohle je jednou z nejdůležitějších věcí, které z nás dělají lidské bytosti: sdílení myšlenek druhých, třebas už nežijících, skrze knihy. Mou osobnost z velké části utvářelo čtení, především když jsem byl dítě. Takže ano, věřím tomu, že vyprávění a předávání znalostí a myšlenek je důležité. Všichni přece žijeme v příbězích a právě skrze ně se učíme rozumět světu a našemu místu v něm.

V srdci vaší slavné trilogie byla osobní tragédie Inelukiho, prince Sithů, jehož boj za spravedlnost se stal největším zlem. Proč právě tohle?

Jen málo padouchů se považuje za zlé. Ve skutečnosti o sobě většina z nich uvažuje jako o hrdinech. I v historii platí, že mnoho z těch, které dnes považujeme za monstra, začínalo s vysoce rozvinutými morálními zásadami. Jenže sešli z cesty a začali se považovat za někoho, kdo stojí mimo morálku, případně zaměnili morálku za své potřeby. Jenže co vůbec může znamenat nějaká pochybná osobní spravedlnost a zadostiučinění třeba pro nevinnou oběť teroristických útoků? S Inelukim jsem se pokoušel zjistit, jak a kdy se ideály mění v omluvu pro brutalitu a bezcitnost.

Kamen rozluky Ilustrace Michaela Whelana k Williamsově románu Kámen rozluky, repro: Euromedia Groups

Traduje se, že jste byl v době psaní původní trilogie nespokojen s tehdejší úrovní epické fantasy. Jaké nástrahy podle vás tento žánr skrývá? A do jakých pastí může zavést nezkušené autory?

To je trochu nedorozumění. Víte, nebyl jsem nespokojen s úrovní psaní – každý populární žánr s komerčním potenciálem přitahuje průměrné autory a je plný jejich průměrných děl. Je to sice smutné, ale tak to prostě je. Co mě štvalo, to byla úroveň myšlení. Mnohé z toho, co použil Tolkien v Pánovi prstenů, bylo prostě vzato a schematicky okopírováno, naroubováno na zdánlivě nová prostředí, aniž se dotyční zamysleli, jaká rozhodnutí Tolkiena vedla k tomu, že použil to či ono, o čem si myslel, že je pro jeho čtenáře důležité.

Každý žánr i podžánr s sebou nese spoustu, řekněme, zátěže. Prvků, které nelze otrocky přejímat, i kdyby byly mezi čtenáři sebepopulárnější. Popkultura umí být zrádná. Vezměte si Star Wars – je to vášnivá obrana demokratického zřízení, nebo oslava výjimečných, vlastně magických individualit, což je dost elitářské? Pro obojí snesete dost argumentů a obojí vyvolává otázky, které bychom si jako autoři sci-fi a fantasy měli minimálně položit.

Kamen rozluky Grafický úpravce Michal Kuba pracuje s Whelanovými ilustracemi, využívá je pro obálky Williamsových spisů. Viz obálka pro Kámen rozluky, repro: Euromedia Groups

Čím jsou podle vás příběhy epické fantasy, od Pána prstenů po vaše Srdce ztraceného, tak důležité? Čím oslovují člověka žijícího v moderní době? Není to prostě eskapismus?

Samotná skutečnost, že jsme schopni mluvit o podobných příbězích jako o eskapických, znamená, že si přejeme od něčeho utéct! A dost možná nám tahle literatura pomáhá jasněji pojmenovat, před čím prcháme. Navíc fantastika může dodat mnoha lidem odvahu. Například se v práci bojíte střetu s nadřízeným. Pokud si budete číst něco všedního, těžko vás to inspiruje být lepším. To je ale přesně to, k čemu by vás měl ponouknout příběh o boji s děsivým drakem.

Sledujete vývoj žánru? Pokud ano, co vás v něm překvapilo, jaké myslíte, že je jeho směřování?

Fantasy se stala neskutečně populárním a rozmanitým žánrem, takže jediné, co můžeme říct, je toto: Tam venku je spousta vzrušujících děl a vždycky tam budou nová. Právě to se mi líbí, že v posledních dvaceti letech se neobjevují jen pohrobci Tolkiena, George R. R. Martina nebo nakonec také mě. Existuje řada spisovatelů, kteří objevují zbrusu nové světy, zkoumají staré situace tak, jak nás nikdy nenapadlo, a hledají hrdiny tam, kam jsme se nikdy nepodívali. Neznamená to, že by třeba epická fantasy vycházející ve velké míře z evropských mytologií a vyprávějící příběhy orientované na heterosexuální čtenáře, byla mrtvá nebo zbytečná. Znamená to, že je vždycky lepší mít na výběr.

U nás je stále ještě často fantasy považována za neseriózní žánr. Setkal jste se někdy s podobným názorem vy?

Smutné je, že často. Ve Spojených státech, přestože fantasy filmy a televizní seriály vydělávají celosvětově miliardy, jsme stale považováni za něco srovnatelného s lacinými harlekýnkami. Věřím, že četba mých knih může být příjemná a přínosná mnoha čtenářům, včetně těch literárně náročnějších. Opravdu tomu věřím, ale nemohu nikoho nutit, aby můj názor sdílel. Ani bych nechtěl. Co budete číst a co se vám bude líbit, musí být vždy vaše volba. Všechno, co mohu udělat já, je psát nejlíp, jak dovedu. Aby ve vás můj příběh rezonoval i po přečtení poslední stránky a zanechal vás jiného, než když jste četl stránku první.

Trun z kosti Ilustrace Michaela Whelana k Williamsově románu Trůn z dračích kostí, repro: Euromedia Groups

Byl jste jedním z prvních, kdo ve svých příbězích opustil romantické vidění feudalismu. Východní Ard umí být velmi drsný pro ty, kdo jsou chudí… Jak jste vlastně svůj svět vytvářel?

Vždycky jsem se považoval za autora „tvrdé“ fantasy – podobně jako byli třeba Arthur C. Clarke nebo Greg Bear autory „tvrdé“ sci-fi; pro ně vždy na prvním místě stálo to, jak funguje věda. I já, když vytvářím nový svět, uvažuju o tom, jak to v něm funguje. Skutečně funguje. I když totiž čtenář nemusí nic vědět o středověkých způsobech stavby domů nebo o královských soudech, vycítí, když je něco ploché, nereálné nebo nelogické. Když budou prvky založené na našem světě dost realistické, budou realistické i prvky úplně fantastické. Takhle jednoduché to je. Nemůžete jednu stránku podcenit.

Jste brán jako autor fantasy, ovšem na kontě máte i skvělou postkyberpunkovou sérii Jinozemě, která nicméně s fantasy hodně pracuje. Co bylo inspirací?

V Jinozemi jsem se pokusil sepsat epickou fantasy, která by nevycházela ze středověkého, kvazievropského fikčního světa, ale jejíž základy by tvořila virtuální realita. Což je mimochodem věc, o které jsem něco málo věděl, protože jsem nějaký čas právě na ní pracoval pro Apple.

Navíc to souznělo s mou láskou k tomu, prolínat příběhy mnoha postav v mnoha prostředích. Mohl jsem přeskakovat mezi světy podle libosti. Vlastně je to asi pořád to nejlepší, co jsem napsal. Minimálně proto, nakolik to vyjevuje, co mám rád a co mě zajímá. Je to moje williamspedie.

covers Grafik Michal Kuba pracuje s Whelanovými ilustracemi při tvorbě obálek Williamsových spisů, repro: Euromedia Groups

Jinozemě existuje i jako počítačová hra. O trilogii Jasný osten, Žal a Trn se mluvilo v souvislosti s tipy, co by měli v HBO zfilmovat po Hře o trůny. Jak je to s adaptacemi vašich děl?

Nemůžu se s vámi podělit o nic konkrétního, přestože nějaký zájem by tu byl – a ne z jednoho zdroje. Tak nějak ovšem předpokládám, že zájem o moje práce opravdu naplno vypukne, až umřu. Osobně mi to sice bude k ničemu, ale pořád lepší než nic, že? Jimi Hendrix a Elvis by k tomu určitě mohli říct víc, ale… no, víte, jsou mrtví.

Máte přijet do České republiky a cestování po knižních akcích je dnes význačnou součástí života spisovatelů. Objevil jste na svých cestách něco, co jste posléze zakomponoval do svých příběhů? Od pověsti po fotogenické místo?

Hm, nejsou to ani tak místa a události, ale lidé… Na svých cestách jsem potkal spoustu zajímavých lidí a někteří se tím či oním způsobem promítli do mých příběhů. Postupem času jsem zjistil, že mám mnohem víc společného se čtenáři – bez ohledu na to, odkud jsou – než s ne-čtenáři z mého vlastního kalifornského sousedství.

Píšete i se svou ženou. Jak se liší spolupráce na textu od knih, které nesou pouze vaše jméno?

Nemám nad podobným typem práce takovou kontrolu, jako kdybych psal sám. Ovšem někdy je to docela užitečné cvičení a výzva. Deborah má často své vlastní nápady a vize a je obohacující zkusit opravdu jinou perspektivu a sladit ji s tou mou. A taky je to zábava. Čistě prakticky si spolu napřed načrtneme základní kostru, pak ona napíše první verzi, já ji projdu a přepíšu, nastoupí ona… a tak dál až k výsledku, který si někdo koupí a spokojeně přečte.

Williams Ilustrace Michaela Whelana k Williamsově románu Věž zeleného anděla, repro: Euromedia Groups

V posledních letech se stále častěji říká, že lidé mnohem méně čtou a často si nedokáží najít dost času, aby si knihu vychutnali. Je to i vás názor?

Spíš bych řekl, že lidé čtou méně knih. To neneznamená, že čtou méně. V současnosti se během dne setkáváme se spoustou článků na internetu, se statusy na sociálních sítích a tak podobně. Objem čtení je myslím stejný. Jen se jinak distribuuje. Netuším, co to bude znamenat do budoucna, ale pořád dostávám spoustu povzbuzení, ať dál píšu ty svoje tlustospisy, takže bych řekl, že touha po pořádné dobré knize ještě nevymřela a ani to v nejbližší době nehrozí.

Nedávno jsem zaregistroval váš článek o odkazu George R. R. Martina ve světě fantasy (Vulture.com). Jak je na tom americká fantasy s texty o fantasy? Vím, že občas něco publikuje Brandon Sanderson, ale obecně mi chybí nějaká praktická nebo teoretická reflexe žánru od lidí, kteří jsou jeho součástí.

Můj pohled je čistě osobní. Jsem většinou příliš zaneprázdněn na to, abych mohl číst příspěvky dalších autorů na téma stav fantasy žánru, ať už jsou jakkoliv zajímavé. Články na Vulture.com píšu, když mě o ně požádají. Což je přesně stejný přístup, který aplikuju na psaní povídek – není to prostě něco, co bych vyloženě potřeboval a k čemu bych měl sklony. Předpokládám, že zrovna Brandon Sanderson to má taky tak. S jistotou to však říct nemůžu. Navíc se domnívám, že velká část toho, co by kdysi bylo probíráno v článcích a v komentářích k nim, se dnes přesunulo na sociální média. Jinými slovy, lidé o věcech diskutují, ale díky médiím typu Twitter, Facebook nebo Instagram dnes nevidíme tolik psaných článků.

V češtině nedávno vyšly eseje Ursuly K. Le Guinové o fantastice, ale i o politice… Jste veřejně činný? Děje se ve vašem okolí něco, k čemu cítíte, že se musíte vyjádřit ne nutně jako spisovatel, ale prostě jako lidská bytost?

Ti, kdo mě znají – ať už osobně nebo skrze sociální sítě – vědí, že jsem poměrně otevřený všem možným politickým názorům. Ale jako člověk, který se zajímá o historii, mám sklony dívat se na věci v delším časovém horizontu. Žijeme v době, kdy budeme muset udělat řadu těžkých rozhodnutí jako společnost, ne pouze jako jednotlivci. Mluvím o dlouhodobých problémech.

Jejich řešení brání v podstatě dvě skupiny lidí. Jednak je tu celá řada těch, kteří se nechtějí nechat odvést od toho, co je podle nich nejdůležitější, to znamená od vydělávání peněz, a nějakou budoucnost vůbec neřeší. A jednak jsou lidé, které budoucnost rovněž nezajímá, ale proto, že se zbožně dívají do minulosti a snaží se vnutit světu jeho dávnou podobu, kdy byl každý hezky v klidu a spokojený pod nadvládou bílého muže (pokud se bavíme o západním světě). Že takový svět nikdy neexistoval, to je jim srdečně jedno. Tito lidé se ve své podstatě příliš neliší od nezdolných islamistů, kteří se upínají k budování chalífátu a kterým také vládnou muži a fanatismus. Spojené státy nejsou tedy jediným místem se sklonem k této slepotě a návratu ke kmenovému myšlení, jakkoliv si právě bohužel procházíme v tomto ohledu hodně špatným obdobím, ale pochopitelně je to místo, kde si ho všímám nejvíc.

Vez zeleneho andela Grafický úpravce Michal Kuba pracuje s Whelanovými ilustracemi, využívá je pro obálky Williamsových spisů. Viz obálka pro Věž zeleného anděla, repro: Euromedia Groups

Napsal jste hudebně zaměřený román Válka květin a jedna z mála vašich česky vydaných povídek se věnuje rock’n’rollu. Jaký je váš vztah k rocku a k hudbě obecně? A přenesl jste něco z vašeho zájmu i do vašich světů? Například do vytváření kultury Sithů? 

Ano, ve Válce květin je hudba silným prvkem. V tomto případě tedy hlavně rock’n’roll. Vztah mezi hudbou a psaním je pro mě vyjádřen i ve způsobu, jak využívám rytmus vyprávění, jeho tok a opakující se témata. I když to na samotném textu nemusí být vidět, a často to ani nevnímám já sám, mé příběhy vychází z mého „hudebního sluchu“. Nad výstavbou nejedné scény by myslím hudební teoretici pokývali hlavou jako nad něčím známým.

Když to shrnu, myslím, že láska k hudbě je vidět napříč celým mým dílem. Jedná se například o popis magie Sithů a Nornů jako „písně“, ale i v Jinozemi má řada postav svůj osobní „soundtrack“, včetně děsivého Dreada.

Co pro vás jako pro autora fantasy bylo největší výzvou a metou? A co jako pro spisovatele obecně?

Upřímně řečeno, zkouším se pořád učit a posouvat někam dál. Je to každodenní výzva. Nespoléhat se na staré triky jen proto, že jste v nich dobří. Psát o světě pravdivě a neopakovat se. Sama skutečnost, že jste spisovatelem, vás nutí neustále se zlepšovat a učit se nové věci. I na smrtelné posteli se budu snažit být lepším spisovatelem než o den dříve. To je cíl, který mě naplňuje.

 Máte nějaký nesplněný sen, příběh, který byste chtěl napsat?

Mám tucty příběhů, které bych chtěl předat dál, ale limituje mě čas – kdyby se někde válelo dalších řekněme sto padesát let, dejte mi vědět! Chtěl bych například napsat knihu o Kalifornii mého dětství. Nebo komediální muzikál… Někde v koutku duše bych si přál věnovat se víc i science fiction.

Věcí, které bych si chtěl zkusit napsat, je prostě hodně. Navzdory tomu, co obvykle píšu, miluji vypravěčství ve všech jeho podobách. Jen prostě mám své preference, které hrají roli, když dojde na lámání chleba a otázku, co budu dělat příště. Ale nebráním se tomu své čtenáře překvapit. Napsat si občas něco, co od vás nikdo nečeká, prostě proto, že to tak chcete, na tom přece není špatného!

Tad portret Tad Williams na frankfurtském knižním veletrhu předloni na podzim. foto: Uwe Zucchi (ČTK/DPA)

Tad Williams (*1957) se narodil v kalifornském San José jako Robert Paul Williams. Jméno Tad přijal jako svůj literární pseudonym. Debutoval zvířecí fantasy o kočkách Tailchasers Song (1985). V trilogii nazvané Jasný osten, Žal a Trn, která sestává z titulů Trůn z dračích kostí (1988), Kámen rozluky (1990) a Věž zeleného anděla (1993), kritizuje určité prvky děl tolkienovských pokračovatelů – například rasistický podtext charakteristiky nelidských ras a zjednodušující rozdělení sil na Dobro a Zlo. Východní Ard, v němž se trilogie odehrává, ovládli lidé na úkor starších ras podobně jako kolonisté současné Spojené státy, zatímco Hrad velkého krále Hayholt je složitá stavba, jejíž symbolika připomíná Peakův Gormenghast i středověká metropolitní města. Autor se předloni do toho světa navrátil jednak v románu Srdce ztraceného (2017), který počátkem letošního května vyšel česky, jednak v trilogii Poslední král Východního Ardu (český překlad se chystá).

Z dalších děl jmenujme čtyřsvazkový cyklus Jinozemě, tvoří jej svazky Město Zlatého stínu (1996), Řeka modrého ohně (1998), Hora černého skla (1999) a Moře stříbrného světla (2001). Tento sci-fi cyklus se odehrává ve virtuální realitě, kterou ovládá tajemné bratrstvo Grálu, jehož členové hledají způsob jak dosáhnout nesmrtelnosti.

Tad Williams je do češtiny hojně překládán, jeho díla vydává nakladatelství Laser, které je součástí společnosti Euromedia Group. Beseda s autorem se bude konat na pražském veletrhu Svět knihy 2019: v pátek 10. května ve 12 hodin.

TÉMATA

Rozhovor
Fantasy
Literatura
Lidé

A/Z SOUVISEJÍCÍ