Zfilmováno. V roce 2013 se Enderova hra dočkala stejnojmenné filmové adaptace, americký snímek režíroval Gavin Hood, který podle Cardova románu napsal i scénář, foto: Lionsgate US/Bontonfilm

Enderova nelidská hra o lidskost je působivá i po letech

Boris Hokr, 9. April 2019

Na začátku byla povídka o dětech simulujících válku v prostředí s nulovou gravitací. Posléze vznikl román, který základní myšlenku rozvinul a položil základy série, k níž se její autor Orson Scott Card stále znovu vrací a která neztrácí na popularitě ani u nás, jak dokládá nové vydávání enderovského cyklu.

Enderova hra patří k nejpopulárnějším i nejdůležitějším sci-fi románům osmdesátých let. Konkurovat jí mohou snad jen Neuromancer Williama Gibsona coby bible kyberpunkového hnutí a Hyperion Dana Simmonse jako olbřímí pocta celému žánru. Cardova kniha ve srovnání s těmito tituly pokulhává ve stylu. Gibsonův „nabitý“ kyberpunkový jazyk a Simmonsovo okatě nabubřelé a eklektické vyjadřování jsou zde v ostrém kontrastu k jednoduchému a úspornému Cardovi, programově se vzdávajícímu všech výrazných literárních figur a soustředícímu se na obraz dítěte „hrajícího“ si na válku. Jeho román je však mnohem víc než jen scifistické Bylo nás pět či Dobrodružství Toma Sawyera ve vesmíru. (Ostatně veškeré sci-fi motivy působí dnes v době internetu a moderních mobilních aplikací vyloženě směšně – na rozdíl od v tomto ohledu stále ještě vizionářského Neuromancera.)

Scény z Bitevní školy a jednotlivá zápolení „armád“ jsou v Enderově hře největším lákadlem i více než třicet let od prvního vydání (autor je publikoval roku 1985), ovšem každé další čtení pozměňuje to, čeho si čtenář všímá. Dobrodružný příběh, jakých byla kdysi sci-fi plná (a jež svého času psával i klasik Robert A. Heinlein), se mění ve znepokojivý popis zneužívání dětí a jejich programového psychického týrání a deformování. Případně v nepříjemné zamyšlení nad pudovým nastavením lidstva coby živočišného druhu odhodlaného přežít za každou cenu a hledajícího nejjednodušší, násilná řešení.

Orson mlady Orson Scott Card v mladších letech, foto: Simon & Schuster – (c) Bob Henderson, Henderson Photography, Inc.

Právě na „druhotná“ čtení navázal Američan Orson Scott Card (*1951) v přímých pokračováních Enderovy hry – tedy v Mluvčím za mrtvé, Xenocidě a Dětech ducha. Jak napovídají už názvy, žák Ender se musí vypořádat se svou rolí v likvidaci celého jednoho vesmírného druhu. A právě pro tato druhotná čtení získala Enderova hra i Mluvčí za mrtvé jak Huga, tak Nebulu (dosud se jedná o jediný případ, kdy obě nejprestižnější scifistické ceny obdržel týž autor, navíc v rámci série dva roky po sobě). Je to ovšem ono zdánlivě nejjednodušší první čtení, které zažehlo popularitu celého cyklu a jež vyprovokovalo řadu dalších knih, v nichž Card své enderovské univerzum dodnes rozvíjí – navíc často ve stejném duchu „historek dětí ve vesmíru“.

Nebojte se děcek na obálce

V pražských nakladatelstvích Argo a Triton se nedávno rozhodli nejen vybavit znovu vydávanou sérii grafickou úpravou v podání mezi scifisty stále populárnějšího Milana Malíka (vtiskl podobu například českým vydáním amerického tvůrce Paola Bacigalupiho), ale především vydávat jednotlivé knihy podle vnitřní chronologie, tedy nikoliv podle pořadí, v němž je Card psal. Nejprve tak můžeme podrobně prozkoumat dobrodružnou tvář cyklu a poprvé je možné opravdu posoudit provázanost Enderovy hry (vycházející mimochodem v češtině již posedmé!) a Enderova stínu, který první román do značné míry kopíruje – ovšem z pohledu původně zdánlivě nepříliš významné vedlejší postavy…

Při prvním čtení Enderova hra disponuje silnou pointou, která však dnes patří vlivem Brownova popkulturního pohybu informací k podobným tajemstvím, jako je například finální zvrat v Šestém smyslu nebo odhalení, že Romeo a Julie na konci zemřou. A tak ji směle „vyzradíme“: Ender je trénován coby velitel, který má odrazit třetí invazi nepřátelských termiťanů, a finále jeho výcviku tvoří série komplikovaných simulací zakončených „bitvou“ u domovského světa nepřítele. Ovšem vyjeví se, že o žádné simulace nešlo a Ender řídil na dálku lidské flotily vyslané k cílům dlouho před jeho narozením – a vyvraždil všechny termiťany. Pro lidstvo se stává hrdinou, sám sebe však vnímá jako největšího vraha v dějinách.

Řada příběhů disponujících podobně působivými konci při dalším čtení ztrácí část svého kouzla. U Enderovy hry je tomu naopak. Pokud čtenář ví, k čemu román směřuje a co se děje za nejrůznějšími narážkami dospělých, dostává úplně jinou knihu, jíž dominuje téma manipulace s lidmi i pravdou. Větší roli mají i vedlejší dějové linie, v nichž se Card věnuje Enderovým sourozencům. A také zajímavá otázka, co obnáší být dokonalým velitelem.

Orson Orson Scott Card, rodák z Richlandu ve státě Washington, zdroj: Ripon College

Ender totiž není toliko geniálním dítětem jako jeho sourozenci (nebo Fazolek, hrdina Enderova stínu); především zůstává – navzdory všem tlakům – nevinný a empatický. Právě proto, že dokáže porozumět termiťanům a dokonce je milovat, dokáže je zničit. Právě proto, že chápe lidskou bolest a moc pomluv či nebezpečí šikany, dokáže tvrdě obojího využívat, aby minimalizoval (ze svého pohledu) škody. Právě v zachycení tohoto rozporu – vysoká empatie a zároveň precizní, zdánlivě nelidská výkonnost – selhala hollywoodská adaptace v režii Gavina Hooda z roku 2013.

Třeba si uvědomit, že Ender je v knize skutečně malé děcko, které nejen hraje „hru“, ale také je schopné zabít své protivníky. Malíkovy obálky tuto dětskost vystihují, ale zároveň ji čtenáři svou doslovností otloukají o hlavu. Zmíněný film pak učinil z Endera především oběť, a tím nebezpečnost předlohy oslabil.

Ve stínu legendy

Enderův stín (originál vyšel roku 1999) začíná ve slumech, kde žije nepřirozeně inteligentní Fazolek. Dostane se do Bitevní školy, kde se přidává k Enderovi a nakonec je jedním z jeho pobočníků v sérii závěrečných „simulací“. Musí zas a znovu dokazovat svou výjimečnost a prorazit navzdory vlastním fyzickým omezením i předsudkům dospělých.

Autor se díky Fazolkovi dokázal úspěšně (respektive: za cenu zkratkovitého a šablonovitého popisu událostí v pozemském Rotterdamu) vrátit do Bitevní školy a ukázat, jak nebezpečné by bylo svěřit velení boje proti termiťanům jedinci poháněnému čistě inteligencí. Aby romanopisec předvedl Fazolkovu genialitu, svěřil mu nadmíru velkou roli a oslabil démoničnost dospělých velitelů školy i Enderův charakter, z něhož se náhle stává někdo až nebezpečně blízký tyranům, proti nimž sám bojuje (což odporuje míře jeho empatie, jejíž potlačování a usměrňování ze strany dospělých je jedním z klíčových prvků Hry).

Problémem je i samotná postava Fazolka. Coby vedlejší postava malého, ale nadaného dětského vojáka byla vítaným osvěžením. Coby hříčka genetického inženýrství ve Stínu však pozbývá velkou část své dětskosti. A navíc se stává stínem nejen Endera, nýbrž i jeho sadistického bratra Petra. Román je tak nakonec dokonalým naplněním svého jména – je čtivý, zvýrazňuje nejpopulárnější prvky Enderovy hry a dokonce je zdvojuje (Fazolkův způsob přežití ve slumu je podobný tomu, čím si projde v Bitevní škole), ale nenabízí tak vyrovnaný a dynamický koktejl motivů a témat.

Orson Scott Card na jednu stranu nabízí zajímavé rozvinutí původního příběhu (byť pouze do šířky, nikoliv do hloubky), na druhou stranu potvrzuje, že výtka výtečného polského fantasy autora Andrzeje Sapkowského spisovatelům, kteří se příliš snadno a nesoudně zamilovávají do svých světů, nemusí platit pouze na tvůrce fantasy ság. Tam, kde je Enderova hra navzdory svým dětským hrdinům dokonale dospělým sci-fi románem, je Enderův stín jen kvalitně napsanou young adult variací – čtivou a chytrou, ale v rozhodujících okamžicích příliš patetickou a dětinskou.

covers Obálky dvou nedávno česky vydaných svazků, repro: Argo & Triton

Orson Scott Card: Enderova hra. Přeložil Petr Kotrle. Argo & Triton, Praha 2018, 376 stran, doporučená cena 298 korun.

Orson Scott Card: Enderův stín. Přeložil Petr Kotrle. Argo & Triton, Praha 2019, 460 stran, doporučená cena 348 korun.

TÉMATA

Literatura
Recenze
Sci-fi
Fantasy

A/Z SOUVISEJÍCÍ