Divadlo v Dlouhé, Praha – Sen v červeném domě. Bytosti plné snů a ze sna…Foto: Pavel Hejný

Dokonalý únik do paměti provedený divadelníky v Dlouhé

Josef Chuchma, 17. September 2018

Nové inscenaci v pražském Divadle v Dlouhé Sen v červeném domě není z určitého úhlu pohledu co vytknout. Ale zároveň se nad celou inscenací vznáší zásadní otázka: Proč právě teď a tady?

Sen v červeném domě je jedním, co do vzniku nejmladším, z takzvaného kvarteta klasických čínských románů vybraných tamními učenci jako vhodný úvod do studia konfucianismu. Jeho autorem je Cchao Süe-čchin, sepsal jej kolem poloviny 18. století a česky vyšel ve třech svazcích v Odeonu v letech 1986–1988 v překladu špičkového (letos v červnu zesnulého) sinologa Oldřicha Krále. Odkaz k tomuto románu, který zvolilo režisérské duo SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský) je volný. V žádném případě nejde o adaptaci, nýbrž o vypůjčení si „prostoru“ a „zvuku“. V onom prostoru, píší tvůrci, „se prolíná minulost, přítomnost i budoucnost, příběhy, myšlenky i rekvizity postav žijících i těch, které nás již opustily. Prostor na hranici odchodu, kde se život zastavil, zatímco venku běží dál. Prostor, kterým procházíme a sdílíme jej s našimi blízkými. Prostor setkání se sebou samými. V tomto místě se ocitáme my, naše vzpomínky, myšlenky, ale i postavy dávných příběhů.“ A ten „zvuk“, dodáváme my, přichází do mysli především zevnitř, z toho, co je v nás uloženo, co v nás zní na základě prožitého.

Divadelní Sen v červeném domě vznikal kolektivně, režiséři přišli se základním nápadem a principem, inscenace se rodila pod rukama, s autorským vkladem herců. Toto herecké „přinášení“ sebe sama by možná došlo i divákovi, který by o vzniku inscenace nevěděl vůbec nic, protože každý z hereckých aktérů je se svou postavou srostlý o poznání víc, vnáší do ní větší měrou sebe, než tomu bývá takříkajíc u standardních rolí. Přitom zde neběží o žádnou improvizaci nebo o vystupování z role, naopak – inscenace je postavena na velmi důmyslné a jemné souhře, na precizním nacvičení scén, vyladěných do detailů. Ale než k této souhře došlo (a k osmičce herců z Dlouhé by se téměř patřilo dodat, že zde tvoří hudební označení okteto), každý z nich vnesl nějaké své téma, své vzpomínky, svá poznamenání. Bez toho by výsledek nebyl takový, jaký je. Totiž osobní, niterný, ale – a to je na inscenaci cenné – Sen v červeném domě není ani „psychoanalýza“, ani autistické mumlání. Je to při určitém diváckém naladění se a sladění s chvěním této inscenace otevřená a sdělná věc.

DlouháDivadlo v Dlouhé, Praha – Sen v červeném domě. Ondřej Rychlý, Klára Sedláčková-Oltová, foto: Pavel Hejný

Pět mužů a tři ženy; jeden se třeba jmenuje Čupr Lojzíček (v něm je posazen Jan Vondráček), jiný Medvěd (Jan Meduna), další TV-Boy (Pavel Neškudla); jedna je Lyžařka (Magdalena Zimová), jiná Panenka s ustřiženou řasou (Klára Sedláčková-Oltová). Každá figura se na počátku inscenace představí formulací „Až se narodím…“ – a dodá k ní něco „svého“ – například Sedláčková-Oltová: „…dostanu velkou krásnou pannu. Ustřihnu jí řasy a schovám je do šuplíku.“ A z takovýchto niterních doznání vzlínají jednotlivé scény, přičemž vždy je režií myšleno na celek, nikdo tady není sólistou. Orchestrace Snu v červeném domě v některých scénách až uchvacuje.

Inscenaci trvající zhruba osmdesát minut a hranou bez přestávky nenese příběh, který by se dal odvyprávět. Sen v červeném domě je plynoucím proudem scén, múzickou skladbou o dětství, stárnutí a smrti. Skladbou, jež může v divákovi otevřít jeho vlastní zážitky a rány.  I díky scénografickému řešení Jakuba Kopeckého je na co se dívat, i díky hudební složce zkomponované Janem Vondráčkem je co poslouchat; ostatně muzikálnost je už tradičním poznávacím znamením souboru v Dlouhé. Poněkud upracovaným a na sebe příliš upozorňujícím scénickým prvkem je postupné zabedňování, zaslepování, či jak budeme nazývat zavěšování dřevěných desek na jednotlivé prosklené segmenty, ze kterých sestává zadní a levá prosklená stěna domu, v němž se setkání osmičky postav uskutečňuje. S těmito deskami během inscenace pobíhá Pavel Neškudla, dost se s nimi nadře, musí dávat pozor, aby mu rozměrné kusy lícovaly a sedly na plexiskla tak, aby neohrozily kolegy. Scénické řešení tu prostě pokulhává za ideou: postupné zabedňování je pravděpodobně metaforou toho, jak s ubíhajícím časem člověk, individuum, ztrácí schopnost dívat se „ven“ a vnímat svět „za okny“, jak se jeho svět zmenšuje, zavírá se a zavíjí.

DLouhá Divadlo v Dlouhé, Praha – Sen v červeném domě. Pavel Neškudla, foto: Pavel Hejný

Nedaleko Divadla v Dlouhé, v Divadle na Zábradlí, mají od loňského června na repertoáru Janem Mikuláškem režírovanou inscenaci AnderSen aneb Fantazie mě přivede do blázince, u níž je jako autor uveden Hans Christian Andersen a kolektiv. Jedná se o dost příbuzný kus: herci ze Zábradlí propojili motivy z Andersenových pohádek se svými vlastními vzpomínkami. Hodinu a půl trvající a rovněž bez přestávky hraný titul je přehlídkou bizarností a prožitků vesměs hrůzyplných. Princip je tedy u obou titulů obdobný, vyznění vždy adekvátní současné repertoárové skladbě a poetice daného divadla. Z této nepřímé konfrontace vychází Sen v červeném domě umělecky o poznání lépe, jako inscenace, která se sny, podvědomím či zraněními zachází bez demonstrativní vyšinutosti.

Ale ještě zbývá otázka, která byla v úvodních řádcích recenze označena za zásadní: Proč Sen v červeném domě právě teď a tady? Totiž: ta jemná záležitost v sobě nese určitý rozpor. Režijní duo SKUTR umně využívá prostoru jeviště střední velikosti, jež je v Dlouhé k dispozici, ale divácky je Sen v červeném domě od určité vzdálenosti kreací přejemnělou; je to sice i podívaná, ale návštěvníkovi přece jen schází energetický dotyk, který by se mu dostával v divadle rozměrově komornějším. Vždyť například asi jen mimořádně bystrozrací diváci ze zadních řad nebo diváci vybavení pořádným kukátkem zjistí, že Klára Sedláčková-Oltová má – v souladu s názvem figury – na pravém oku panenkovsky dlouhé řasy, zatímco na oku levém nikoliv. A proč hrát Sen v červeném domě právě teď? Na to je odpověď zdánlivě jednoduchá: protože Kukučka & Trpišovský s touto metodou a fenoménem paměti již v minulosti nejednou pracovali a nyní jsou v Dlouhé v angažmá, tudíž tuto svou linii uplatnili i zde. Jistě je to inscenace zdařilejší než v loňské sezoně jimi uvedený Čechovův Racek, ale člověk si říká, zda to v posledku není než sice výtečně provedený, ale v podstatě únik do bezpečí intimních procesů a stavů, kam vnější svět pronikne na úrovni kupříkladu televize Philips, kterou chce opravit TV-Boy. Ve Snu v červeném domě na postavy nedotírá nic než ony samy.

Dlouhá Divadlo v Dlouhé, Praha – Sen v červeném domě. Sestava nastupuje na začátku inscenace do akce, foto: Pavel Hejný

Divadlo v Dlouhé, Praha – SKUTR a kol.: Sen v červeném domě

Scénář a režie: SKUTR, scéna: Jakub Kopecký, kostýmy: Simona Rybáková, hudba: Jan Vondráček. Hrají: Magdalena Zimová, Marie Poulová, Klára Sedláčková-Oltová, Jan Vondráček, Tomáš Turek, Jan Meduna, Pavel Neškudla a Ondřej Rychlý.

Premiéra 11. září 2018.

TÉMATA

Divadlo
Recenze
Divadlo v Dlouhé
Praha

A/Z SOUVISEJÍCÍ