Demiorg, Zlosvět, čertovské mléko a příběh rozkročený mezi sklepem a drůbežárnou

Román Johna Fowlese Sběratel z roku 1963 (česky vyšel hned třikrát –  v letech 1988, 2004 a 2014), v němž psychický narušený Frederick, vášnivý sběratel motýlů, unese studentku Mirandu a uvězní ji ve sklepě, vyvolal svého času nebývalý rozruch. Debut toho příštího význačného britského tvůrce totiž označilo za zdroj své inspirace několik sériových vrahů. Temný stín, který to na knihu vrhlo, se postupem času rozplynul a nadále už hledali inspiraci v románu především další a další literáti. I čeští. Jen v posledních letech najdeme podobný námět v předloňském románu Doupě Jakuby Katalpy. A použil jej také hudebník a spisovatel Milan Urza (*1983) ve své třetí próze, novele Dům bez oken.

Vypravěčem je dospívající chlapec, jenž je nejčastěji oslovován jako Demiorg. Vysvětlením tohoto podivuhodného jména se dostáváme k jádru příběhu. Jako Demiorga totiž vypravěče oslovuje jeho otec, který jej coby malého chlapce uvěznil ve sklepě. Vysvětlení, jehož se Demiorgovi od otce dostane, je jednoduché : tam nahoře, ve Zlosvětě, už není bezpečno. A on, jeho syn, člověk vyvolený, musí přežít, aby na troskách, jež po Zlosvětě zbudou, vybudoval svět nový, lepší. Vypravěč by měl být tedy demiurgem onoho nového světa, jenomže otec si plete ptáka Fénixe s Felixem, Samsona se Samsunem či (pravděpodobně) pandemii s pandónií, tudíž nepřekvapí, že komolí i oslovení vlastního syna. Může to být způsobeno i lahvemi „čertovského mléka“, z nichž si pravidelně dopřává.

Na samém počátku Domu bez oken se otec v synově sklepním obydlí sklátí k zemi a Demiorg tak může – poprvé po dlouhé době – projít Bránou do světa, tam nahoru. Hned v té chvíli se však příběh zadrhne a dospívající chlapec spíše vzpomíná někdejší na okolnosti svého uvěznění. Popisuje, jak jej táta zavřel do sklepa, jak se tam postupně zabydloval, jak trávil čas se svým jediným přítelem – hadrovou figurkou, kterou nazývá pan Sova –, jak jej táta přiměl k vykání a k oslovování Otče. Demiorg však zachází ve vzpomínkách ještě dál. Především k tomu, co prožíval se svým jediným přítelem z dětství, s Julkem, rachitickým chlapcem, o němž Demiorgův otec hovořil jako o „smradlavé cigoře“.

Vypravěčovy vzpomínky na Julka udrží čtenáře bdělého i v okamžicích, kdy se příběh vypravěčova návratu ze sklepa takřka zastaví na úkor retrospektivy. Zvláštní kluk se zálibou ve strašidelných příbězích, kterého ze všeho nejvíce fascinuje smrt, a to do té míry, že se téměř třese blahem, když jej při jedné „dětské“ hře vypravěč málem pohřbí zaživa, totiž výborně dokresluje plíživou a temnou atmosféru Urzovy prózy. Postava Julka v budování sugestivní atmosféry není osamocená. Autor si znamenitě popisuje všemožné zvuky a pachy. Vedle dvou předešlých prozaických knih (Slepá planeta, Jeremiášův vztek) vydal Milan Urza i dvě básnické sbírky (Uprostřed noci, Pukliny) a píše písňové texty. Ta autorská zkušenost je znát – s jazykem nakládá stejně suverénně, jako si v místní drůbežárně počíná při zabíjení ptáků Demiorgův otec.

V jedné z kapitol je vypravěčská ich-forma nahrazena er-formou a sledujeme, kterak na podivínského otce, jenž – jak se proslýchá – přišel o ženu a dítě, reagují další lidé. Ti jsou pro vyznění novely podstatnější než by se z dominantní konstelace otec & syn mohlo zdát. Jakkoliv se toho v Domu bez oken dlouho „moc neděje“, Urza pečlivě buduje pilíře, na nichž vyprávění stojí. A jedním z nich je touha člověka vytvářet si větší či menší světy, které může ovládat. Zatímco Otec má místo, jemuž vládne, dole ve sklepě, vypravěč se pečlivě stará o pana Sovu, ale i o Šlahoun, který se jednoho prodere škvírou mezi kameny. Ba i ten prostoduchý Julek si jak oko v hlavě střeží obrázek žlutého kuřátka …

Rovněž důležitou linií Urzovy novely je vypravěčův vztah k autoritě. Tou základní a nespornou je pro něho otec, jemuž je vydán na milost i nemilost. Zapochybuje o něm až ve chvíli, kdy musí ve sklepě přežít několik dní bez vody a jídla. A ta pochybnost je víceznačná: vypravěč sice je horlivým čtenářem, ale v naznačené sklepní situaci, jíž je vydán napospas, se „převtěluje“ v bytost, jejímž jediným požadavkem je uspokojení bazálních fyziologických potřeb.  Hranice jsou tenké…

Všechny tyto otázky se do vyprávění dostávají sice pozvolna, o to však intenzivněji. Autor výborně kombinuje časové roviny – minulost a několik málo situací, jimž Demiorg čelí „právě teď“, v čase vyprávění. Novela Dům bez oken představuje díky jazykové sugestivnosti i propracované výstavbě silný čtenářský zážitek a řadí se mezi nejzajímavější české tituly letošního roku.

Autor je literární recenzent.

Obal Urzovy novely, repro: Torst

Milan Urza: Dům bez oken. Torst, Praha 2019, 200 stran, doporučená cena 238 korun.