Z grafiky cyklu CineKino, foto: archiv ČT

Cyklus CineKino nabízí na ČT artu průlety filmovými dějinami deseti zemí

Jan Jaroš, 18. January 2019

Svým způsobem donkichotský je pokus vtěsnat do deseti šestadvacetiminutových epizod 120 let kinematografického vývoje v deseti evropských zemích – těch, jejichž (veřejnoprávní) televize byly ochotny poskytnout své podklady „centrále“ v ARTE, jehož německo-francouzské produkční i realizační týmy sestavily výsledné sestřihy.

Z cyklu nazvaného CineKino ČT art odvysílal část první věnovanou Francii (ještě téměř měsíc je dostupná na iVysilani.cz) a následovat budou – v premiéře vždy v pátek, tedy zrovna i dnes – kinematografie německá, belgická, italská, anglická, španělská, švýcarská, rakouská, polská a česká (československá). V původní verzi má cyklus ovšem částí dvanáct. Vedle jmenovaných dílů vznikly dva speciály nazvané Filmové procházky mezi Německem a Francií. Zřejmě vyhlížejí pro jinou evropskou oblast nezáživně, těžko říct, každopádně v ČT uváděny nejsou.

Cinekino ItalieItalský režisér, scenárista, spisovatel Pier Paolo Pasolini (1922-1975), foto: archiv ČT

V koncepci cyklu převažuje pestrobarevný, mozaikovitý přístup vedený na přeskáčku filmovými dějinami: seznámíme se s několika profilovými díly, jsou připomenuty důležité námětové okruhy (ve Francii je to třeba postava Napoleona, k níž se filmaři – zdaleka nejen francouzští – vracejí), problesknou rozmluvy s herci, režiséry či s filmovými historiky nebo s řediteli filmových festivalů. Stranou nezůstanou ani specifika, u dílu francouzského to bylo tamní filmové školství.

Relativně početné výňatky z filmů, s jejichž výběrem můžeme souhlasit anebo jej kritizovat, jsou tak či tak namátkové, vyhovující představám sestavovatelů. Stěží proto mohou odrážet košatý vývoj kinematografie dané země. Vyprávění mnohdy začíná nejnovějšími snímky, které získaly mezinárodní věhlas, a diváci by je tudíž ještě mohli mít v čerstvé paměti. Jednotlivé díly cyklu zpravidla, tedy ne pokaždé, uzavírají erotické výňatky z umělecky hodnotných filmů mezinárodně ceněných (v případě Německa z Plechového bubínku, 1979). Někdy jsou to pasáže věru unikátní, neboť pocházejí z dřevních filmových dob – před sto lety to byly lechtivé „oživlé obrazy“ promítané v noci pánskému publiku.

Cinekino NemeckoAsi hlavní osobnost Neuer Deutsche Film, tedy nové vlny německé kinematografie, enfant terrible Rainer Werner Fassbinder (1945–1982), se nachází na snímku vpravo; vypadá poněkud nekomunikativně… Foto: Hr Media Lizenz (archiv ČT)

Nejbližší epizoda se týká německé kinematografie. Ta má za sebou členitý a rozporuplný vývoj. Výmarská republika, předcházející nástupu Hitlera k moci, umožnila vznik mnoha význačných (nejen filmových) děl – i když třeba takový znalec německé kultury jako filozof a esejista Siegfried Kracauer tvrdil, že už tehdy nevědomky prosvítala nestvůrná mentalita nacismu. (Na okraj: před více než půlstoletím vyšla jeho práce Od Caligariho k Hitlerovi jako skripta pražské FAMU, dnes ovšem stěží sehnatelná; česky se od autora dá zakoupit výběr z jeho esejů pod názvem Ornament masy, který vydala Academia roku 2008).

Během šestadvaceti německých minut se například dozvíme, že za nacistické nadvlády byly tvrdě ideologické projekty ve výrazné menšině, jakkoli byly nejviditelnější. Převažovaly totiž únikové snímky, byť někdy poznamenané zrůdným uvažováním – třeba o lásce, ať již milostné nebo vlastenecké, k národu či k Vůdci, povýšené k mravní dokonalosti sebeobětováním. Represivní režimy si takové náměty oblíbily, v Sovětském svazu se jedna taková protežovaná hra nazývala Optimistická tragédie. Hitlerovci si zase hýčkali propagandistické drama Hitlerjunge Quex (1933), kde komunisti zákeřně zavraždili mládence ze svých řad, jenž se uvolil budovat nacistickou zářnou budoucnost. V poválečném období se Německo rozdělilo na dva protikladné státy. V obou přitom vznikaly závažné filmy – v tom východním třeba Jakub lhář (1974), v západním například již zmíněný Plechový bubínek. A samozřejmě tvorba plejády mladých tvůrců nastupujících v šedesátých letech – Volker Schlöndorff, Wim Wenders, Rainer Werner Fassbinder. Nechybí ani připomínka témat, k nimž se tvůrci opakovaně vraceli: například osobnosti bavorského krále Ludwiga.

Cinekino BelgieZ dílu o Belgii: záběr z filmu bratří Dardennových Dva dny, jedna noc (2014), který šel v českých kinech a pravidelně jej reprízuje tuzemský kanál Film Europe HD, foto: Films du Fleuve (archiv ČT)

Následné CineKino přiblíží situaci v Belgii, kde převládá frankofonní tvorba; do mezinárodního povědomí vstoupili zejména bratři Dardennové. Poté přijdou na řadu Italové. Díl jim věnovaný začíná připomínkou éry takzvaných spaghetti-westernů, reprezentovaných zejména režisérem Sergiem Leonem (a jeho mistrného díla Tenkrát na Západě, 1968), a teprve pak následuje neorealismus, jak jej definovali Vittorio De Sica, Roberto Rosselini nebo Luchino Visconti. Představeny jsou rovněž milníky vystavěné Federikem Fellinim, Pierem Paolem Pasolinim. Zaujmout nás mohou půtky mezi komunistickým starostou a vesnickým farářem, jak je od padesátých let zpodobnila série filmů o donu Camillovi, v československých kinech neuvedených. A erotický výjev na dobrou noc byl vybrán z dramatu Pátrání po jedné ženě (1982), které natočil velikán Michelangelo Antonioni.

V případě anglické epizody se dovíme, že nejen agentem Bondem je živ tamní divák; leckdy důležitější polínka do ohně přiložili Alfred Hitchcock, Stephen Frears nebo Ken Loach. Hodně u nás nepříliš známých informací poskytne španělská část, nahlížející do zákulisí tamní produkce, do praktik cenzury (třeba v souvislosti s Buñuelovým groteskním podobenstvím Viridiana, 1961). Díl rovněž ozřejmí, jak mohly vznikat novátorské snímky Bardemovy nebo Berlangovy, upozorní na četné adaptace „národního románu“ o donu Quijotovi.

Část věnovaná tuzemsku začíná zhruba takto: Český a slovenský film? Nádherné pohádky a pozoruhodné animované filmy. Ale to není všechno. Věděli jste, že jeden raný zvukový film v Čechách natočený patří mezi první díla, která se odvážila ukázat na plátně ženský orgasmus? Za českou národní postavu je označen Švejk, jenž se dočkal i loutkového přepisu. A jmenováni jsou zejména tvůrci (a jejich filmy), kteří dosáhli mezinárodního ohlasu: Miloš Forman, Juraj Jakubisko, Jiří Menzel, Ján Kadár s Elmarem Klosem. Nechybí ovšem ukázka z dosud posledního počinu Jana Švankmajera Hmyz. A který je tu onen erotický kousek na dobrou noc? To si budete muset počkat až na vysílání…

cinekino Z grafiky cyklu CineKino, foto: archiv ČT

CineKino (Německo/Francie 2017, 10 x 26 minut)
Režie: Matthias Luthardt a Laurent Heynemann, scénář: Jean Ollé-Laprune, Rainer Rother, kamera: Ned Burgess, Hans Meier, střih: Jean-Pierre Bloc, hudba: Michel Duprez.

ČT art uvádí každý pátek od 11. ledna 2019 (s reprízami následující neděli a úterý).

TÉMATA

Televize
Dokument
Česká televize
ČT Art
Recenze

A/Z SOUVISEJÍCÍ