Spisovatelka Eva Kantůrková při křtu své předešlé knihy Nesmiřitelná řeč; knihkupectví Ostrov, Praha, listopad 2014, foto: Josef Chuchma

Čtyři a jedna osobnost plus řada drobných pomstiček

Josef Chuchma, 8. August 2018

Spisovatelka Eva Kantůrková (*1930) nepřestává psát a publikovat. Zatím poslední autorčin titul náleží v její bibliografii k linii dokumentární. Podává svědectví o čtyřech osobnostech. A také o tom, jak se jejímu rukopisu hrubě nedostalo redakční péče. A o jisté ztrátě soudnosti…

Paperback nepříliš pevného hřbetu (částečně rozlepený po prvním čtení) nazvaný Podobizny z Mojí galerie nese podtitul Jana Černá, Jiří Lederer, Karel Trinkewitz, Václav Černý. Na obálce jsou tato jména co do velikosti liter dána naroveň autorce knihy a tato pětice je vysázena literami většími než samotný název. Má to své oprávnění. Kantůrková zde přináší velmi osobní, svým způsobem osobité profily čtyř zmíněných osobností české kultury.

„Při promýšlení této knihy jsem měla dvě ctižádosti: předně čelit nespravedlnosti dějinné paměti a vybrat osobnosti, o které se nezajímají titulní strany bulváru, ale které pro společnost cosi důležitého vykonaly; a zadruhé, protože to měli být lidé spjatí s literaturou, hledala jsem způsob, jak je vylíčit její pomocí,“ píše Kantůrková v krátkém úvodním slově. Proč sem tahat bulvár v souvislosti s „dějinnou pamětí“? Ta je snad nespravedlivá proto, že bulvár nepíše o literárním vědci a historikovi, o spisovatelce, o výtvarníkovi? Zapomnění ve (zdejší) společnosti skutečně akceleruje, celé epochy jako kdyby v širším povědomí rychle a nenávratně odplouvaly za horizont coby nezajímavá a nepoužitelná veteš. Ale bulvár do toho zatahovat není produktivní, ten s tím téměř nesouvisí.

A proč se kniha jmenuje Podobizny z Mojí galerie? Když projdeme spisovatelčinu početnou bibliografii, zjistíme, že žádná galerie se mezi jejími tituly nevyskytuje, že galerií by snad mohla být myšlena plejáda osobností, o nichž autorka během desítek let postupně psala. Tady odpověď nalezneme v úvodu prvního z profilů, věnovaného spisovatelce Janě Černé: „Existují podobizny, soukromé portréty, příběhy, situace, které znám jenom já a které nesmím nechat zaniknout. Říkám jim Moje galerie. Ta soukromá. Ta v duchu. Ta jako možnost vykreslení. Ta dosud nesdělená. Ta pro mě závazná.“

Cerna covers Která je ta pravá? Obálka svazku sebraných textů Jany Černé, které vydalo nakladatelství Torst a dvě na internetu nalezené – stranově obrácené – verze téhož autorčiny portrétu, repro: Artzóna.cz

Profil Jany Černé (1928–1981), známé rovněž jako Honza Krejcarová (přičemž nakladatelství Torst při předloňském souborném vydání jejích textů zvolilo kompromisní podobu pisatelčina jména Jana Krejcarová-Černá), je z Podobizen z Mojí galerie suverénně nejzajímavější. Tady Kantůrková projevuje charakterizační umění, zde nejvíce přiznává barvu včetně vymezování se vůči vlastní matce, jíž byla spisovatelka a novinářka Bohumila Sílová (1908–1957). Aby bylo správně rozuměno: žádná z těch čtyř podobizen není běžným životopisným portrétem; Kantůrková si vybavuje určité setkání s oním člověkem, popisuje situaci pro ni osobně významnou. Přinejmenším stejně jako o druhém píše o sobě, provádí odbočky směrem k současnosti, komentuje ji.

Příspěvek o Černé je formálně nejtradičnější, vzpomínkový. Kruciálním okamžikem je setkání dívky Evy Sílové (příští spisovatelky Kantůrkové) s Honzou Krejcarovou v protileteckém krytu v domě na Národní třídě během pražského povstání v květnu 1945. V tomto domě žila nejen Sílová, ale i architekt Jaromír Krejcar, otec Jany/Honzy Krejcarové, se svou ruskou ženou (matkou Jany/Honzy byla, jak známo, Milena Jesenská). Kantůrková nastiňuje poměry osazenstva domu na Národní třídě, vztahy určené politickou inklinací nájemníků (kriticky se vyjadřuje o nesmiřitelné, stalinistické kovanosti své matky a jejích soudech o druhých lidech). Spisovatelka líčí vynucený pobyt v krytu vedle mladé Krejcarové jako zapamatováníhodné setkání s bytostí chytrou, bystrou i tvrdou; Honza velmi rychle zametla s pánem, který v tomto bunkru – řečeno dnešním výrazem – prudil. Jistě, Kantůrková na Janu/Honzu nahlíží pod dojmem její příští, jinde již popsané nestandardní životní dráhy, svázané například s osobností Egona Bondyho, s jejich divokou poválečnou existencí, jež vstoupila i do dějin české literatury. Nic to však nemění na tom, že tento profil přidává cenné svědectví o Krejcarové-Černé a dobrou charakteristiku: Kantůrková ji nahlíží jako osobnost, která je „taky proto tak vzácná a pro nás přitažlivá, protože vyvolává touhu dobrat se jejích protimluvů, její šíře a rozsahu“.

Kniha a její autor. Hned v roce 1990 vyšla v ČR Ledererova publikace o Janu Palachovi; nejprve se ovšem objevila německy v Curychu roku 1982. Vpravo Jiří Lederer, repro: Artzóna.cz, foto: archiv Courage – Connecting Collections

Následující tři profily mají sestupnou tendenci jak stylistickou, tak noetickou, poznávací. Nejdelší text z celé knihy pisatelka zasvětila novináři Jiřímu Ledererovi (1922–1983), opírajíc se především o jeho publikaci České rozhovory, kterou pořídil se zakázanými českými spisovateli ještě v sedmdesátých letech ve své vlasti. (Roku 1980 byli manželé Ledererovi vypuzeni z ČSSR do Spolkové republiky Německo v rámci akce StB Asanace.) Kantůrková nahlíží na České rozhovory (je v nich také zastoupena) jako na svého druhu „knihu knih“, jako na titul nejen vynikající z novinářského pohledu, nýbrž také jako na kulturní statek, jenž by neměl být smlčen. Jedním z nástrojů, který autorka v této podobizně používá, je procházka jednotlivými interview: vždy vylíčí, o čem spolu spisovatel s Ledererem hovořili, a glosuje to z dnešní perspektivy. Jde o zbytnou deskripci. Daleko naléhavěji vyznívají pasáže dokumentaristické, v nichž Kantůrková připomíná politický proces, jemuž byl Lederer vystaven v říjnu 1977 – spolu s Otou Ornestem, Václavem Havlem a Františkem Pavlíčkem. Píše o mimořádně věcném a čestném jednání Lederera, k němuž v ostrém kontrastu stálo, jak nám detailně připomíná, konání Ornestovo. To lze pochopit. Méně už to, proč se v opozici k Českým rozhovorům, tedy knize, kvůli níž – řečeno patočkovsky – stálo za to trpět, Kantůrková skepticky až pohrdlivě vyjadřuje k dnešní knižní produkci. Následující moralizující věty, vybrané z několika takových odstavců, prozrazují faktickou autorčinu neznalost současné knižní produkce, zobecňování pouze jednoho jejího aspektu: „Přízemní nudu knih utváří rozpliznutí svobody do všednosti dne, do podoby svobody, již už si ani neuvědomujeme, a kdy i pro knihu nastal čas vlády úlevného průměru, v němž se autoři toužící po úspěchu nutně stávají obslužnými vypravěči příběhů obecně přijatelných, neiritujících, vzrušujících maximálně vypjatým erotismem nebo společenskými drby.“

Trinkewitz Výtvarník a literát Karel Trinkewitz: vlevo se svým experimentálním „románem“, vpravo ve svém ateliéru v roce 1999, foto: archiv Karla Trinkewitze, archiv Universität Leipzig

V profilu Karla Trinkewitze (1931–2014) na tohoto výtvarníka a literáta příliš nedojde. Dlouhou expozici obstarává vzpomínka na autorčin pobyt v New Yorku, přičemž jeden z hostitelů neměl doma počítač, což Kantůrkovou ihned vede k marné poznámce, že „abyste knihu vstřebali, musíte ji poznat celou; kdežto počítače se optáte jen na jakýsi detail, který vás právě zajímá, úsek, výsek, faktík. Na jejichž výklad se ani nedá spolehnout.“ Na pasážích o Trinkewitzovi (ano, to je ten, jemuž se ve své nyní tak diskutované či vyhledávané vzpomínkové knize věnuje i Jitka Vodňanská) stojí za čtení nejvíce ty, v nichž autorka píše o Trinkiho, jak se mu říkalo, tvorbě básnické a kdy cituje z dopisů, které jí on napsal nedlouho před smrtí.

Závěrečná podobizna náleží literárnímu historikovi a teoretikovi Václavu Černému (1905–1987), o němž Kantůrková už psala jindy a jinde – například roku 1995 jí knižně vyšel esej Nad Pamětmi Václava Černého. Tentokrát autorka fabuluje, líčí pět fiktivních setkání v altánu, který má být obdobou kavárny, kde se kolem Černého scházíval za normalizace debatní klub. Účastníky altánových sezení Kantůrková nejmenuje, zůstává u iniciál, některá jména čtenáři dojdou poměrně snadno, jiná si bude domýšlet obtížněji, určité repliky čerpají z autentických výroků. Jedná se o doplňovačku vesměs jen pro zasvěcené publikum, i když tedy averzi vůči LV, rozuměj Ludvíku Vaculíkovi, pozná i ne-insider.

Cerny Václav Černý v roce 1914, tedy v devíti letech. Vedlejší, dospělá fotografie, reprodukovaná rovněž v knize Podobizny z Mojí galerie, pochází ze čtyřicátých let, foto: J. Bárta a F. Vopat (originál uložen v LA PNP)

Podobizny z Mojí galerie chtějí být, což je jasné, vyjádřením respektu vůči zpodobněným osobnostem. Ale současně se tento svazek snaží být také poctou knize jako médiu, knize coby prostředku proti pomíjivosti. Jenže kromě toho nevalného knižního hřbetu obsahuje Kantůrkové paperback řadu chyb redakčních: častokrát schází po tečce za větou mezera, než začne věta další. To je, řekněme, jen forma. Ale pak je zde obsah. Jsem osoba vzdorovitá a neposlušná jmenoval se svazek autorčiných esejů vydaný roku 2005. I když asi taková opravdu je, a není s ní nejspíš snadné pořízení, jak lze i z jejích textů vyrozumět („já nikdy nebyla skromná fialinka,“ praví o sobě v textu o Krejcarové-Černé), tak by stálo za to, kdyby se jí někdo redakčně postavil a citované i jiné zobecňující lacinosti ji donutil z textu vyškrtnout. Jsou to prostě řeči mimo – a redaktor přece má, měl by, autorovi/autorce pomoci. Měl by eliminovat pleonasmy (například „drobná fasetka“, „drobná pomstička“), měl by autorce říct, že Woodstock nebyl první rockový festival, jak ona tvrdí, a především a zejména: měl by svést boj o menší výskyt zdrobnělin, které zaplevelují především poslední z kvarteta textů! Na stranách 132–135 dochází přímo k orgiím zdrobnělin, mimo jiné: „tuhou zdvořilost je občas třeba maličko osvěžit vtipnou neslušničkou“, „o usvědčivé knížečce“, „myšička šikovná“, „když je dílko napsáno“, „slovíčko za slovíčkem“, „jaký se vytvoří mezi muklíky“ a tak dále. „Propáníčka,“ zvolá také Kantůrková v těchto partiích. A my voláme stejně – právě v souvislosti s těmito všemi „faktíky“, abychom použili její velmi oblíbené slovo.

KanturkovaSpisovatelka Eva Kantůrková při křtu své předešlé knihy Nesmiřitelná řeč; knihkupectví Ostrov, Praha, listopad 2014, foto: Josef Chuchma

V jednom má Kantůrková nakonec vlastně nepřímo pravdu. V českých médiích – vyjma vyloženě literárních periodik – dnes existuje vůči převážné většině knižní produkce těžká ignorance. Autorčiny knihy vycházejí v posledních letech téměř bez povšimnutí, přitom jde o jednu z významných tuzemských spisovatelek poslední třetiny minulého století. Její tvorba by se přece měla kriticky sledovat i nadále, byť autorsky se Eva Kantůrková očividně nachází za zenitem. Dokonce i aktualizace jejího hesla na internetovém akademickém Slovníku české literatury po roce 1945 proběhla naposledy v listopadu 2007 a na Wikipedii končí její bibliografie rokem 2012.

Eva Kantůrková: Podobizny z Mojí galerie. Jana Černá, Jiří Lederer, Karel Trinkewitz, Václav Černý. Fotografie různí autoři. Vydala Novela Bohemica, Praha 2017, 152 stran, doporučená cena 238 korun.

Podobizny cover Obal paperbacku Podobizny z Mojí galerie; autor grafické úpravy není v knize uveden, repro: Artzóna.cz

TÉMATA

Literatura
Recenze

A/Z SOUVISEJÍCÍ