Proč se to u nás nikdy nepromítalo? Záběr z 318 minut trvajícího Bertolucciho filmu Dvacáté století / Novecento, foto: archiv Mezinárodního filmového festivalu v Moskvě.

Co se takhle podívat na něco, co tu v kinech ještě neběželo?

Jan Jaroš, 26. July 2018

I na letošek přichystala AČFK, tedy Asociace českých filmových klubů, várku pamětihodných děl, které si zaslouží návrat na plátna, nikoli jen na televizní obrazovku nebo počítačový monitor. Nynější várka je ovšem divácky vděčná snad až příliš.

Ta v podstatě záslužná akce, pojmenovaná před bezmála čtvrtstoletím Projekt 100, měla připomenout stovku zásadních děl světové i domácí kinematografie. Stanovený počet filmů byl už dávno překročen. Brožurky s rozbory jednotlivých titulů ovšem již nevycházejí – a bohužel se už nedočkáme ani knižního souhrnného vydání oněch rozborů, byť bylo kdysi připraveno k vydání.

Také letošní nadílka bude poprvé představena na Letní filmové škole v Uherském Hradišti (premiéra je ohlášena na 1. srpna) a poté se rozlétne po republice. V nabídce jsou tituly vesměs náležející do muzikálové přihrádky. Zpívání v dešti / Singin’ in the Rain (režie Stanley Donen, Gene Kelly, 1952) dodnes ohromuje jak choreografickou dokonalostí náročných pantomimicko-tanečních scén, tak vlídně ironickým průhledem do časů, kdy se filmaři učili zacházet se záznamem zvuku a herci nakládat se svým hlasem. Další muzikál Vlasy / Hair (režie Miloš Forman, 1979) akcentuje vzrušené vzedmutí občanské neposlušnosti v americké společnosti, kdy nejen hippies hlásali heslo „Make love, not war“.

Muzikálem je vlastně též strašidelná fantazie na pomezí obdivného holdu a parodie (nebo obého) Rocky Horror Picture Show (režie Jim Sharman, 1975). Moulin Rouge (režie Baz Luhrman, 2001) zase předkládá v oslnivě nablýskaném „postmoderním“ zevnějšku milostný příběh z dávných pařížských tančíren. A konečně jediný zástupce domácí tvorby, Limonádový Joe (režie Oldřich Lipský, 1964), proslul jako hudební parodie westernu; někteří zahraniční vykladači dokonce dospěli k mylné domněnce, že československá kina tehdy musela být westerny zaplavena, když byli tvůrci tak dokonale obeznámeni s jejich bezpočetnými klišé. „Limonádníka“ však ocenily i samotné westernové hvězdy, třeba Henry Fonda se při něm královsky bavil.

Rocky Horror Picture Show Obal blu-ray disku s filmem Rocky Horror Picture Show; nosič vyšel 35 let po premiéře díla, repro: 20th Century Fox

Takže vše v pořádku? Ne tak docela. Všechny jmenované snímky jsme mohli spatřit nejen v kinech, byť někdy před drahnými lety, ale vesměs jsou dostupné na nejrůznějších nosičích a některé v posledních letech opakovaně uváděly televizní stanice. Jistě, je tu onen v úvodu zmíněný aspekt návratu díla do kin, ke kolektivnímu zážitku v hledišti. Ale dá se tento aspekt absolutizovat a ospravedlnit jím téměř vše? Tím spíš, jak již bylo řečeno, že ten původní, „osvětářský“ počet jedné stovky titulů je bohatě překročen?

Vyčítám dramaturgům AČFK orientaci na díla nejznámější (nebo dokonce nejznámější ze všech nejznámějších), u nichž se vlastně počítá s tím, že divák je s nimi už obeznámen – a že se těší na jejich předvedení ve zcela novém designu, v obrazové i zvukové kvalitě dříve nevídané. Ale co ambice zpřístupnit rovněž tituly u nás neznámé, díla, jež se do tuzemských kin nikdy nedostala, přestože jejich kvality můžeme jen těžko zpochybnit?

U stávajícího žánrového zaměření na hudbu lze upozornit třeba na Ophülsovu zmodernizovanou, zcivilněnou, divadelní veteše zbavenou verzi Prodané nevěsty / Die verkaufte Braut (1932), vypravěčsky nápaditou, ba novátorskou, která byla zamítnuta již v meziválečné době, protože prý znevažovala národní operní klenot. Česká operní diva Jarmila Novotná tu prokázala, že je nejen výtečnou pěvkyní, ale také vládne záviděníhodným hereckým talentem.

Hadi vejceKdyž Ingmar Bergman pracoval v Německu – záběr ze snímku Hadí vejce, foto: archiv ČTK

Ostatně stačilo by se třeba omezit na sedmdesátá léta a nedlouhé časové přesahy v obou směrech. Tehdy vznikla řada děl, jejichž tvůrci zkoumali dějinné procesy, zabývali se proměnami politických očekávání i naivitou snadno manipulovatelných davů. Na mysli mám třeba Hadí vejce / Das Schlangenei (1976) od Ingmara Bergmana. Pravda, to nedávno odvysílala Česká televize a film byl také před časem dostupný na DVD. Ale pak jsou tu ještě nespornější počiny, tedy z hlediska toho, jak jsou u nás přehlíženy. Jmenuji aspoň Bertolucciho výpravnou, v mnohém jistě provokativní fresku Dvacáté století / Novecento (1976), Angelopulosovo podobenství Alexandr Veliký / Megaleksandros (1980), v němž se chudí a utlačovaní, dostanou-li se k moci, začnou projevovat stejně jako ti, proti nimž bojovali. Zmínit musím Monicelliho politickou satiru Chceme plukovníky / Vogliamo i colonelli (1973) s postřehy až nečekaně jasnozřivými. Anebo karnevalově roztočenou a současně morbidní westernovou podívanou s výraznými sociálními i politickými přesahy Antonio das Mortes (1969): výbušný počin v lecčems extravagantního brazilského režiséra Glaubera Rochy diváky rozdělil na stejně nesmiřitelné odpůrce i obdivovatele. A tak by bylo možno pokračovat skoro donekonečna.

TÉMATA

Film
Projekt 100
AČFK

A/Z SOUVISEJÍCÍ