Josef Polášek: nájemní dům v Zábrdovicích u Brna, zdroj: Galerie Jaroslava Fragnera

Bytová krize: jak se můžeme inspirovat sto let starými projekty

Tereza Škoulová, 12. March 2019

Odborníci před sto lety řešili bytový problém způsoby, které jsou dodnes platné a použitelné. Dokládá to publikace Jak jsme chtěli bydlet s podtitulem Bytová politika v Československu 1918–1938.

Jak jsme chtěli bydlet se jmenovala expozice, která byla v pražské Galerii Jaroslava Fragnera instalována vloni na podzim. Výstava skončila, ale zůstává zde soubor doprovodných textů od českých teoretiků architektury, kteří se zabývají tématy bytové politiky. A zůstávají zde pochopitelně otázky spojené s tematikou. Vytýčené období loňské výstavy i publikace se kryje s obdobím první republiky, ale v textech najdeme i drobné přesahy do časů komunistického plánování.

Jak přemýšlel „architekt chudých“

V knize na první pohled zaujme fakt, že v době těsně poválečné a v následných časech velké hospodářské krize rezonovala diskuse o krizi bydlení celou společností – na rozdíl od současnosti. Zapojovala se odborná i široká veřejnost. Otázka bytové politiky patřila k prioritám celostátní i lokální politiky. Jak v úvodu píší Michal Kohout a David Tichý: „Nejvýznamnějším poučením je fakt, jak vážně a fundovaně se tehdy k otázkám bydlení přistupovalo. Jak dokázala velká část společnosti docenit význam bydlení jako fenoménu, který má svůj rozměr celospolečenský i privátní, technický, ekonomický i kulturní.“

vystava Pohled do loňské podzimní výstavy v Galerii Jaroslava Fragnera Jak jsme chtěli bydlet, foto: Galerie Jaroslava Fragnera

Situaci se snažili řešit také mnozí architekti. Mezinárodní federace pro bytovou péči a stavbu měst na svém sjezdu v Praze probírala klíčová témata své doby. Pro nás mohou být užitečná především dvě z nich: hranice pro provozní a hygienické minimum bytů a potřeba navýšení počtu malých bytů. Toho se mělo dosáhnout normalizací stavebních prvků i postupů a typizací půdorysů.

Jedním z mužů, kteří se krizi bydlení věnovali teoreticky i prakticky, byl Josef Polášek, brněnský „architekt chudých“. Propagoval holandské stavebnictví a sériovou výrobu architektonických prvků včetně nábytku. Využil principy funkcionalistické architektury a minimálního bydlení, včetně typizace a standardizace stavebních součástí, která snižovala stavební náklady. Polášek se zasloužil o funkcionalistická sídliště v Brně a v Košicích. Jeden z jeho modelových domů má šedesát bytů, každý o rozloze třicet metrů čtverečných. Byt má předsíň, kuchyň, pokoj a sociální zařízení; lidé mohli využít společnou prádelnu, sušárnu a žehlírnu. Tím, že ve svém projektu umístil koupelnu vedle kuchyňské niky, aby měly společný přívod vody, snížil náklady na výstavbu.

Rychlost, která ohromí

Výstavbu soukromých vícepodlažních obytných domů podnítily zákonné pobídky ze strany státu. Ten soukromníkům od roku 1920 nabízel čtyřicetiprocentní slevu nákladů při výstavbě domu s více než čtyřmi byty. Stát potom postupně přidával výhodnější hypotéky a úroky, osvobození od domovní daně, deregulaci nájemného a podobně.

Nejmensi byty Antonín Tenzer, Richard F. Podzemný, Kamil Ossendorf: soutěžní návrh domů s nejmenšími byty Pražské obce, situace Pankrác, 1930. Reprodukce z publikace Stavba IX, 1930–1931, zdroj: Galerie Jaroslava Fragnera

Příkladem úspěšné spolupráce státu, který poskytne vhodný dotační rámec, a podnikatelského ducha, který díky němu naplňuje potřebu bydlení, je příběh stavitele (dnes bychom řekli developera) Aloise Kuby a jeho bratra, architekta Viléma. Měli promyšlenou koncepci, díky níž se jim dařilo v relativně krátkém čase vystavět velké množství nájemních bytů. Bratři Kubovi skupovali volné či asanované pozemky po menších továrnách a v rekordně krátkém čase na nich vystavěli domy – autorka textu Lucie Valdhansová uvádí limit tří měsíců. V domech projektovali úspornější byty s více pokoji. Kupce firma sháněla až po dokončení stavby a po nastěhování nájemníků. V neposlední řadě pak věnovali péči estetice staveb a požadavkům na moderní bydlení: v domech byly výtahy, odpadové šachty, ústřední topení a domácí telefon.

Ojedinělým příkladem soukromé aktivity, která v rámci stavebního plánování dodnes nebyla překonána, je model baťovských domků ve Zlíně. Baťa za masarykovské republiky postavil ve Zlíně přes dva tisíce domů, které kromě systematičnosti vynikaly architektonickými a urbanistickými kvalitami. Autorem prvních návrhů byl Jan Kotěra, který spolu s firemním architektem Františkem Gahurou navrhl několik typů rodinných domů s rovnou střechou; klíčová byla ekonomická nenáročnost. Domky měly standardizovanou podobu, neomítnuté cihly, typizované detaily a krátké termíny dokončení (Klára Eliášová ve svém textu v knize uvádí jedenáct až čtrnáct týdnů). To bylo možné díky promyšlenému a tvrdě dodržovanému stavebnímu systému a pečlivému plánování postupu řemeslných prací.

Nevídaný rozmach družstev

V historii bytové politiky zaujímají významnou pozici družstva. Díky jejich působení získali bydlení lidé, pro něž byly tehdejší ceny soukromých bytů naprosto nedostupné (v knize se uvádí, že ceny po první světové válce byly až šestnáctkrát vyšší než před válkou). Jak píše ve svém textu Hubert Guzik, družstva nefungovala pouze pro nejchudší vrstvu, nýbrž výrazně pomohla rovněž střední třídě. Hlavní výhodou družstev byla vstřícná státní politika. Už v roce 1907 zaváděl zákon systém státních záruk družstvům úvěry až 95 procent. V roce 1919 se přidal zvýhodněný odprodej obecních pozemků a daňové úlevy. Mezi lety 1921–1923 iniciovala přes polovinu novostaveb právě družstva!

Polasek Josef Polášek: malobytová kolonie města Brna, 1931–1933, Brno-Královo Pole, Skácelova 23–69, Purkyňova 48, 50, Vodova 51, 53, vnitřní dvůr. Foto: pravděpodobně Rudolf de Sandalo mladší. © Muzeum města Brna, zdroj: Galerie Jaroslava Fragnera

Družstevní model měl svá ale: vyhovoval potřebě dostupného bydlení, nicméně architektonická úroveň družstevních domů byla vesměs mizerná a nové byty nedosahovaly potřebných hygienických ani technických kvalit. Tristní bylo i urbanistické řešení družstevních domů; na vině byla roztříštěnost pozemkového fondu, takže nebylo možné získat rozsáhlejší pozemky.

Architekt Jindřich Freiwald si ve svých textech postěžoval na „architektonickou neprůbojnost družstev“, jejichž projekty nepředstavovaly „architekturu pokrokovou, průbojnou, jednoduchých forem, ale typicky družstevní“. Nicméně hezky shrnul myšlenku udržitelnosti družstevního vlastnictví: „Samostatnost, vědomí vlastnictví a tím pěstovaný pocit zodpovědnosti, snad i lásky k vlastnímu bytu, jeví se i v lepším udržování domků družstevních, než jiných.“

Myšlenka realizovaná, ale trvající

Ačkoli idea kolektivních domů vyvolává pachuť komunistického plánování, teoretické základy položil už Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1905, na něhož posléze navázaly Olga Stránská a Františka F. Plamínková. První z nich ideu kolektivních domů prosazovala z feministického hlediska: v domech s obsluhou mají ženy více času na svou práci i na rodinu. Zastupitelka Plamínková pak ideu zhmotnila – díky ní vznikl v pražských Holešovicích blok Červených domů. Jeho kolektivní povaha ovšem rychle vzala za své, především pro různorodost obyvatel.

Havlicek Josef Havlíček: obytné domy důstojnických družstev v Praze-Dejvicích, 1925–1926. Reprodukce z publikace Stavitel VIII, 1927, zdroj: Galerie Jaroslava Fragnera

V roce 1920 byl založen Umělecký svaz Devětsil, jehož přední teoretik Karel Teige rovněž prosazoval kolektivní bydlení. Ideálem dle Teigeho byl takzvaný boarding house inspirovaný transatlantickým parníkem: kolektivní penzion s hotelovou obsluhou pro svobodné a rodiny. Během dvacátých let u Teigeho ideu boarding houseu vystřídala představa dělnického kolektivního domu. Měl mít soukromé prostory pro jednotlivce o ploše patnácti až třiceti metrů čtverečných, zbytek by byl sdílený. Někteří funkcionalisté, jako byli Jan Gillar, Josef Špalek nebo Augusta Müllerová, s těmito domy obesílali soutěže, ale žádný se nepostavil.

Myšlenka kolektivních, dnešním jazykem „sdílených“ domů přetrvala. Je aktuální nejen v souvislosti s bytovou krizí a vzestupem cen nemovitostí, ale také se změnou životního stylu dnešní generace. Pro digitální nomády je vyhovující jednoduchý „byt“ nebo pokoj, v němž mají postel a stůl, vše ostatní najdou ve sdílených prostorách. Stoupá rovněž počet singles, jimž k životu stačí nevelké byty – přesto je dnes bydlení pro jednoho vůbec nejdražší.

SporilovRodinné domy na pražském Spořilově. Zdroj: kniha F. Rejl, V. Czumalo, A. Jungmann: Spořilov. Největší zahradní město Velké Prahy. Praha 2015, zdroj: Galerie Jaroslava Fragnera

Ačkoli je myšlenka kolektivních domů stará přes sto let, nadále dává smysl. Na loňské pražské konferenci reSITE, která se zaměřovala právě na bydlení, řada příspěvků navazovala nejen na ideu kolektivních domů, nýbrž vracely se též k myšlenkám montovaných staveb. Například Dara Huang, designérka žijící v Londýně, představila koncept udržitelného bydlení pro mileniály: montované, rychle sestavitelné domy s minimálními osobními prostorami a se sdíleným zázemím. Myšlenku představuje jako „udržitelné bydlení pro 21. století“.

Cover Obal publikace, repro: Galerie Jaroslava Fragnera

Jak jsme chtěli bydlet. Bytová politika v Československu 1918–1938. Editoři: Klára Pučerová, Michal Kohout, David Tichý. Autoři úvodu: Michal Kohout, David Tichý. Autoři textů: Dagmar Černoušková, Klára Eliášová, Hubert Guzik, Jindřich Chatrný, Eva Novotná, Jakub Potůček, Lucie Valdhansová. Vydaly ARCHITECTURA & Galerie Jaroslava Fragnera, Praha 2018, 118 stran, neprodejné.

Poznámka redaktora:

Při shánění výše uvedených závěrečných faktografických informací o této publikaci jsem nikde na tyto údaje nemohl narazit, nenašel jsem místo, kde by se publikace prodávala. Sám bych si ji totiž rád zakoupil. Vypravil jsem se tedy do pražské Galerie Jaroslava Fragnera, kde se výstava Jak jsme chtěli bydlet vloni na podzim konala. V galerii je rovněž bookshop specializovaný na publikace o architektuře. Knihu-katalog neměli. Vysvětlení jsem získal následující: projekt financovalo Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) České republiky a katalog, který vyšel nákladem asi jen dvou stovek kusů, neumožnilo prodávat. Publikace se tedy distribuovala autorům, do vybraných škol a na několik dalších míst. Je sice pěkné, že takový výstavně-knižní projekt MMR podpořilo, ale současně nedostupnost publikace pro zájemce ze širší veřejnosti je obrazem stavu diskuse o současné bytové krizi a chuti ji společnými silami řešit.

(jch)

TÉMATA

Architektura
Literatura
Výtvarné umění
Plzeň
Praha

A/Z SOUVISEJÍCÍ