Divadelní spolek Jedl, Praha: Zlý sen. Na snímku Lucie Trmíková, v pozadí Martin Dohnal,
foto: Zuzana Lazarová

Bernanos & Trmíková & Nebeský: spojení, které je poněkud na hraně

Josef Chuchma, 16. September 2019

Divadelní spolek Jedl je uskupením bez stálé scény a bez pravidelných termínů představení. Ale produkuje inscenace s nasazením - jak co do kvality, tak vlastně i co do počtu. Vždyť za poslední rok a půl měly premiéru čtyři jeho tituly! Pravda k tomu nejnovějšímu lze vznést více námitek než k předešlým…

Projdeme-li dosavadní tvorbu Jedlu, vysledujeme dvojčlenné autorské jádro: režiséra a scénografa Jana Nebeského a herečku a scenáristku Lucii Trmíkovou. K nim se více či méně pravidelně přidávají herci David Prachař a Saša Rašilov a hudebník i herec Martin Dohnal. Ovšem tou nejvěrnější spolupracovnicí tvůrčí i partnerské dvojice Trmíková & Nebeský v jejich úsilí zvaném Jedl je kostýmní výtvarnice Petra Vlachynská. Vyjma Prachaře jsou všichni zde právě vyjmenovaní podepsáni pod novinkou Jedlu Zlý sen; připočíst k nim v tomto případě ještě musíme herce Filipa Kaňkovského a Jiřího Černého a violoncellistu Libora Maška. Ten spolu s Dohnalem přímo na scéně interpretuje jím zkomponovanou hudbu.

Jako u Jedlu vždy, scénář sepsala Lucie Trmíková. A jako vždy je ten scénář utkán z několika zdrojů: Trmíková vesměs volí různé literární texty jednoho autora, z nichž sestaví sled výstupů na téma, které jí vyvstalo z četby vybraných děl, ale jež je zároveň i jejím tématem – nikoliv ve smyslu autobiografickém, nýbrž tématem, jímž chce Trmíková něco sdělit k duchovní situaci (současného) člověka. Ve Zlém snu se napojila na stejnojmenný román francouzského spisovatele Georgese Bernanose (1888-1948), který česky vyšel jedinkrát, roku 1970 v překladu Evy Formanové, a na některé další prózy, které přeložil Bohuslav Reynek, jenž byl v časech první republiky – spolu s Janem Čepem –  nejpilnějším zprostředkovatelem Bernanosova díla.

Inscenace Zlého snu je sice provedena v jednom zátahu, nicméně rozdělena na dvě části, což je zdůrazněno i tím, že v podzemním sále pražského Divadla X10, který se donedávna nazýval DUP 39, jsou diváci v jednu chvíli vybídnuti, aby se přesunuli z jednoho hlediště do druhého, a před nimi se objeví nové scénografické uspořádání, jemuž dominuje mohutný prosvětlený nápis Forest; na zemi je položena jedna žíněnka – a to je vše.  Ostatně minimalistická je i scénografie první části: i tady se na podlaze nachází žíněnka, vpravo (z pohledu diváků) stojí vana plná popcornu, vlevo se krčí stolek s mikrovlnou troubou a u zadní stěny se tyčí cosi na způsob rozhodcovského empajru, který zde má funkci kazatelny či trůnu, z něhož dotyčný praví své pravdy. V těchto kulisách hraje prim trojúhelník tvořený umělecky již vyhořelým, nicméně řečným spisovatelem Gansem (Martin Dohnal), zcyničtělou, ovšem emočně hladovou kráskou Simonou (Lucie Trmíková), která Gansovi ta jeho věčná torza zapisuje, a inteligentním floutkem Olivierem (Jiří Černý), který Simonou zapsané texty předčítá a jenž svůj nihilismus nakonec korunuje – jak, to pochopitelně neprozradíme. Vstupní monolog však náleží zhřešivšímu knězi (Saša Rašilov), který je vyobcován z místa, v němž působil, a je tudíž na cestě – ale kam? Kolem figur obchází, aniž by toho zprvu příliš namluvil, ďábel (Filip Kaňkovský). Tihle dva a Simona jsou potom aktéry druhé části Zlého snu; Černý a Dohnal se na jevišti už neobjeví, respektive druhý z nich se nyní výlučně věnuje hudebnímu doprovodu, zatímco v části první jednou seděl za pianem, podruhé ztělesňoval Ganse. Patří se hned dodat, že Dohnalova kreace ironického skeptika Ganse je vynikající a náleží ke světlým bodům inscenace. Stejně tak „zahálčivé“ dialogy Simony a Oliviera.

jedlGeorges Bernanos v grafickém ozvláštnění; přítomná fotografika otevírá internetové stránky věnované speciálně tomuto spisovateli, zdroj: georges-bernanos.com

Zlý sen nese podtitul Tři ztracenci, kněz a ďábel v bludišti snů a nudy. Ne zcela jasná role, řekněme přilepenost postav kněze a ďábla k dekadentnímu koncertu Ganse, Simony a Oliviera, se postupem večera vyjeví jako dramaturgická svízel, neboť v druhé části večera se setkání a utkání kněze s ďáblem ponoří do doslovnosti a protahování finále. Organickou spojnicí mezi oběma částmi večera má být Simona, která na konci první části odjíždí ze scény na kole a na začátku části druhé na kole přijíždí. Ale Simonina „jízda“ děním nestačí na udržení celistvosti inscenačního tvaru; byla-li první část skutečně „bludištěm snů a nudy“, část druhá se převtělí do „tradičního“ zápasu o duši, kterou spolu svádějí kněz s ďáblem, Simona je najednou ta, která věci dokresluje, „dopovídává“ a zprvu akcentované téma snivosti a nudy ztrácí na intenzitě.

Nebeskému, Trmíkové & spol. záleží v Jedlu na tom, aby výpověď byla sice do obsazení komorní, ale co účinku násobená, komplexní, aby vznikaly jakési drobné, kabinetní gesamtkunstwerky, totální díla, jakkoliv se to vzhledem ke studiovému charakteru oněch inscenací může jevit coby protimluv. Ale daří se jim to, viz například jejich Pustina. Využívají k tomu expresivní činoherní herectví, zpěv včetně árií, tanec, silně stylizované kostýmy. Ale Zlý sen se ve své druhé části roztekl. Schází mu zhuštěná, komprimovaná rituální dimenze, kterou se vyznačuje většina titulů Jedlu. Herecky je to celé „v pořádku“; všichni zúčastnění se trefují do polohy křehkého balancování výrazu mezi expresí a její ironickou reflexí (pravda, Dohnal, Rašilov a Černý v tom vynikají); Trmíková coby Simona zde rozšiřuje svoji paletu skvostných hereckých pasáží, v nichž umí dát zaznít každému slovu, umí je jedinečně rozvlnit. I tak v kontextu současné divadelní produkce v hlavním městě Zlý sen ční nad většinou aktuálních titulů svým důsledným neuhýbáním před duchovními otázkami lidské existence, svým nekoketováním s lacinou líbivostí či explicitní ideologičností. Ale měřeno Jedlem samotným, Zlý sen nelze stavět na roveň vrcholným číslům tohoto uskupení. Lucie Trmíková coby scenáristka obcovala s Bernanosovým dílem dá se říct přespříliš, namísto žádané esence o nudících se lidech tehdy i teď navršila motivy a ve svých „dojmech“ z Bernanose málo škrtala.

Jak je však z recenze snad patrné, tvorba Jedlu stojí za pozornost jako celek a Zlý sen v tom není výjimkou. Dá-li se novinka považovat za selhání či prohru, pak za jednu nejčestnějších, kterých se české divadlo v letošním kalendářním roce zatím „dopustilo“.

23 Divadelní spolek Jedl, Praha: Zlý sen. Na snímku Lucie Trmíková a Jiří Černý, foto: Zuzana Lazarová

Divadelní spolek Jedl, Praha – Bernanos & Trmíková & Nebeský: Zlý sen. Tři ztracenci, kněz a ďábel v bludišti snů a nudy
Scénář: Lucie Trmíková (na motivy románů Georgese Bernanose v překladech Evy Formanové a Bohuslava Reynka), režie a scéna: Jan Nebeský, kostýmy: Petra Vlachynská, hudba: Martin Dohnal: Hrají: Saša Rašilov, Filip Kaňkovský, Lucie Trmíková, Jiří Černý, Martin Dohnal, Libor Mašek.
Premiéra 10. září 2019 v Divadle X10.

TÉMATA

Divadlo
Recenze
Praha
Lidé

A/Z SOUVISEJÍCÍ