Beethoven tisíckrát jinak, Brno Contemporary Orchestra tisíckrát jinak

Hudba je nesmírně vzrušující. Dá se variovat nekonečnými způsoby, zároveň kompozičně přetvářet i bytostně odmítat. Příkladem toho, jak originálně přistoupit k tématu variací, je Brno Contemporary Orchestra (BCO). Tento orchestr soudobé hudby si společně s produkční platformou TERÉN vzal minulý týden na večeru v brněnském Domu pánů z Kunštátu nazvaném LUDWIG VAN, aneb osud klepe na dveře Beethovenovu 5. symfonii c moll op. 67 „Osudová“, k níž připojil poválečné autory, jakými jsou La Monte Young, Dieter Schnebel nebo Mauricio Kagel. Výsledkem byl fyzicky zcela jiný, avšak z podstaty stále totožný pohled na Beethovenovu Osudovou hudbu.

Pokus oprostit se od patosu popularity, který může vytvářet z Beethovenovy hudby až zbožnou nauku o tom, proč na světě jsme, se přitom může jevit jako značně problematický. Vždyť Ludwig van Beethoven a jeho vyšší hudba je zde neustále přítomna a vyrovnat se s ní bez povrchního nahlížení může být pro určitou skupinu posluchačů velmi náročné. Především dnes, kdy se poselství klasické hudby nepotkává s celospolečenskou potřebou razantně se vymezit a odříznout od tragiky světa předešlého. Naléhavou se proto stává otázka, jak klasickou hudbu přiblížit realitě světa, v němž žijeme právě teď.

Úzkostlivě rytmizovaná první věta 5. symfonie c moll dává vzniknout představě hudebního principu pro masy, který funguje stejně dobře ve filmu nebo v koncertní síni. Obsahové vyprázdnění tohoto díla, způsobené neustálým opakováním v rámci populárního šíření, je často nahrazováno snahou onu hudbu co nejdokonaleji interpretovat. A právě Brno Contemporary Orchestra ukazuje, že Beethovenovu hudbu lze představit ještě jinak. Tento soubor, založený roku 2011 a provozující soudobou hudbu spolu s návraty do hudby 20. století, je dnes již etablovaným interpretem a příkladem životnosti takzvané nové hudby. Dirigent Pavel Šnajdr a skupina složená nejen z brněnských hráček a hráčů často představují originální dramaturgické celky, jimiž vstupují do patosu světa soudobé klasické hudby; dramaturgicky ji doplňuje či nabízí alternativu. Je zavedeným klišé shrnovat soudobou hudbu pod kategorie jako náročné nebo nepřívětivé umění – a mezi širšími posluchačskými vrstvami je obtížné se tomuto klišé vyhnout. Přesto je její místo v mašinérii produkce klasické hudby důležité. I proto, že nastavuje zrcadlo neustálým uctivým návratům k hudbě romantických i jiných epoch a tím k vytváření si idealistických představ o minulých časech.

O schopnostech BCO vypovídá i široké spektrum repertoáru a způsoby, jakým ho orchestr prezentuje. Oproti nedávnému multimediálnímu projektu Večeře od Ondřeje Adámka byl koncert v brněnském Domě pánů z Kunštátu spíše konceptem toho, jak konkrétní hudbu uchopit a rozvinout. Dramaturg orchestru Viktor Pantůček vyšel z již zmíněné Osudové symfonie (jejíž první věta zazněla v instrumentaci Pavla Šnajdra; nikoliv velkolepá, ale detailní a drzá), k níž připojil Composition 1960 #7 Američana La Monte Younga, Beethoven-Symphonie z kolekce Re-Visionen Němce Dietera Schnebela a autonomní skladbu Ludwig van původem Argentince Mauricio Kagela. Youngova extrémně minimalistická kompozice Composition 1960 #7 byla jakýmsi nekonkrétním prologem i epilogem koncertu. Zazněla totiž dvakrát (na počátku i konci večera), a nekonkrétní byla proto, že sama o sobě záměrně nenavazuje na Beethovenovu hudbu, nýbrž objímá svět za pomoci desetiminutového zvuku dvou tónů, v němž může být ukryta každá hudba i interpretace. Jak se v textu programu ptá Viktor Pantůček: „Možná i Beethovenova hudba?“.

Fascinující je vnímání Beethovena v režii Dietera Schnebela. Německý autor, muzikolog, hudební teoretik a teolog nacházel v Beethovenově hudbě především nové vize, které formoval na základě klasického hudebního kánonu. Tento způsob komponování prozrazuje něco málo o jeho teologickém myšlení, protože víra je založena na tradici, kterou je potřeba neustále obnovovat. Skladba Beethoven-Symphonie z kolekce Re-Visionen je ukázkou tohoto kompozičního stylu. Schnebel experimentuje: nabízí spíše aranžmá, než aby hudbu bezbožně rekonstruoval. Oproti tomu metakoláž Mauricio Kagela Ludwig van odráží jeho stejnojmenný film z konce šedesátých let, který popisuje Beethovenovu hudbu coby spotřební zboží v rámci moderního kulturního průmyslu. Víceméně shluk nahodilé instrumentace, jednotlivých útržkovitých fragmentů z Beethovenovy tvorby tu má za cíl představit se jako hudba současnosti. Jako živý relikt Beethovenovy hudby.

Brno Contemporary Orchestra nabídl poutavý výkon. Spíše než vyzdvihnout expresivitu a dramatičnost osudové linky se komorní interpretace soustředila na pojetí jednotlivých variací jako rozličných experimentů s jasným interpretačním účelem. Beethoven byl ten večer pochopitelně představen na malém zlomku variací a kompozičních možností. Existují tisíce dalších takových variací, tisíce možností! To ostatně potvrzuje zmíněná Composition 1960 #7. Rozsah repertoáru i interpretační odvaha BCO ukazují, jak široké možnosti hudba 20. a 21. století nabízí. O to příjemnější je novinka, že BCO konečně vystoupí v rámci Pražského jara, konkrétně 20. května 2020 v DOXu, kde se představí mimo jiné s dílem estonského komponisty Erkki-Sven Tüüra. Brno zase jednou přiveze něco nového a šťavnatého do zabrzděné Prahy.

Autor je hudební publicista.

Brno Contemporary Orchestra: LUDWIG VAN, aneb osud klepe na dveře
Program:
La Monte Young: Composition 1960 No 7
Ludwig van Beethoven: první věta Allegro con brio ze Symfonie č. 5 c moll, op. 67 „Osudová“
Dieter Schnebel: Re-visionen I, II – Beethowen-Symphonie
Mauricio Kagel: Ludwig van
La Monte Young: Composition 1960 No 7
Dům pánů z Kunštátu, Brno, 13. listopadu 2019.