Eric Kofi Abrefa a Vanessa Kirbyová v inscenaci Julie uváděné londýnským Royal National Theatre, foto: Richard H. Smith

Barva pleti je vždy ve hře

Šárka Švábová, 6. September 2018

Dnes, ve čtvrtek 6. září, odvysílá pražské kino Aero další díl z cyklu přímých přenosů prominentních her britské divadelní scény. Royal National Theatre otevře jubilejní, desátou sezónu svého projektu NT Live novou adaptací Strindbergovy Slečny Julie.


Známý příběh souboje pohlaví pod zkráceným názvem Julie zasazuje autorka adaptace či přepisu klasikovy hry z roku 1888 Polly Stenhamová (*1986) do dnešního Londýna. Sociální linii konfliktu přitom provazuje s historicky podmíněnou rasovou nerovností. Ve své znepokojivé sondě do kulturního podhoubí ostrovní metropole dramatička důsledně podrývá mýtus liberální Británie.

Akcent pětasedmdesátiminutové, bez přestávky hrané inscenace, režírované Carrie Cracknellovou (*1980), je čitelný od počátku. V luxusní rezidenci Juliina otce rozjíždí zlatá mládež hlučné house party, zatímco pod úrovní pódia kmitá v kuchyni mladý černošský pár. Příslušníci etnických menšin tvoří nedílnou součást britských hereckých souborů. Je to otázka reprezentace národní identity. Při bližším ohledání ovšem zjistíme, že divadelníci z menšin nemají v Británii ve své profesi na růžích ustláno. Na divadle se uvádějí téměř výhradně hry bělošských autorů s bělošskými charaktery, režírované bělochy. Příslušníci menšin sice do nich bývají obsazeni, ale není vždy zřejmé, má-li divák „vidět“ jejich barvu pleti. Často vystupují jen jako statisté, kterým je upřen hlas, v produkcích holedbajících se diverzitou castingu. Producenti jim někdy váhají udělit hlavní role jen proto, že by bělošskému publiku činilo potíže ztotožnit se s příběhem. Před pěti lety by přitom bylo jejich uplatnění ještě náročnější. Dnes by úlohu sluhy už vesměs nepřijali, pokud by nešlo o radikální politický akt.

JulieVanessa Kirbyová v inscenaci Julie uváděné londýnským Royal National Theatre, foto: Richard H. Smith

Londýn patří navzdory své ekonomické progresivitě k městům s největšími sociálními rozdíly na světě. Obyvatelé bývalých kolonií společně s imigranty přitom často vykonávají zaměstnání, jimiž by rodilý Brit bílé pleti pohrdl. Jean, osobní řidič Juliina otce, přitahovaný k jeho dceři touhou po společenském vzestupu, pochází ve verzi Polly Stenhamové z Pobřeží slonoviny. Postava Kristiny, jakkoli je tu obdařena vzděláním a kultivovaným vystupováním, žije a pracuje v domácnosti svého zaměstnavatele. Autorka jí do jisté míry ponechává postavení služky konce 19. století. Ostatně, jsou to právě enormní náklady na bydlení v Londýně, které zvláště pro chudší obyvatele představují daleko nejvýraznější finanční zátěž.

Hra sleduje strindbergovskou zápletku primárně z rasového hlediska a ze ženské perspektivy. Julie slaví narozeniny, šňupá koks a nechce, aby večírek skončil. V podání Vanessy Kirbyové (známá z filmu Mission: Impossible) se v ní snoubí živočišná vyzývavost se zoufalou osamělostí. Někdejší aristokratická slečinka se sebedestruktivními sklony, vyvolanými svazujícím společenským protokolem, se v nové verzi stává psychicky labilní obětí matčiny smrti. Obě Julie hledají emancipaci, ale nejsou schopny stát na vlastních nohou. V duchu naturalistického imperativu podléhá ta první tlaku prostředí a ta druhá tlaku dědičných dispozic. Když svede Jeana, získává stigma duševní poruchy rasově determinovaný podtext. V jeho očích představuje „líné přerostlé dítě“, které si může dopřát přepych volného času, aby se utápělo v depresích. Ponižuje-li po souloži Julii, vyrovnává si účty se světem. Zásadní posun v tomto směru zaznamenává postava Kristiny, která milence přistihne. Strindbergova mělká, bigotní služka se v nynější verzi proměňuje v inteligentní žalobkyni bezskrupulózní mentality, živého odkazu britského imperialismu. Obě ženy – v tradičně skvostných hereckých výkonech – přesvědčivě artikulují svou bolest, obě navzdory všemu vzbuzují soucit.

Plakat Vanessa Kirbyová a Eric Kofi Abrefa na plakátu Julie uváděné londýnským Royal National Theatre, foto: Richard H. Smith

Inscenace demonstruje, že z hlediska historické zkušenosti rasa zásadně formuje životní zkušenosti, postoje, pohled na svět. „Byli jsme vychováváni pracovat dvakrát tak tvrdě než ostatní, abychom byli považováni za rovnocenné,“ prohlásil první černošský interpret Othella na půdě londýnského divadla Globe u příležitosti letošního srpnového festivalu Shakespeare and Race a dodal: „Minimálně pro nás bude vlastní barva pleti vždy ve hře.“

Autorka je publicistka

TÉMATA

Divadlo
Londýn
Velká Británie
Praha
Kino Aero

A/Z SOUVISEJÍCÍ