Abychom se mohli kochat starými filmy…

poster
Báječný muž s klikou, příští archivář, filmový historik a publicista Myrtil Frída (1919-1978). Detail snímku z knihy Jana Trnky Český filmový archiv, repro: NFA

Idea uchovávat filmové kopie je stará jako kinematografie sama. Minulost dnešního českého Národního filmového archivu (NFA) sahá hluboko do 20. století: to když za druhé světové války institucionálně vyvrcholily snahy zachraňovat filmové kopie založením archivu a zachránit tak jejich ničení. Z filmových kopií se totiž jinak vyráběly například krémy na boty. Není proto divu, že zejména z dob předcházejících prosazení zvuku se v celosvětovém měřítku dochoval jen zlomek tehdejší produkce – jednou z výjimek je právě Česká republika, kde z národní filmové tvorby přežila drtivá většina takových titulů. A to zásluhou tuzemských sběratelů uhranutých pohyblivými obrázky; třeba bratří Čvančarů, kteří vlastnili filmovou půjčovnu, nebo svérázného nadšence Bohumila Veselého. K institucionalizované sbírce se vývoj posunul roku 1943, tedy v čase Protektorátu Čechy a Morava.

Kurátor NFA Jan Trnka není první, kdo se této problematiky chopil, avšak jeho předchůdci, v knize (vyšla i její anglická verze) ne vždy zmínění, se dopracovali jen dílčích studií zveřejněných časopisecky: Jan Pilát (Film a doba, 1959), Pavel Zeman (Iluminace, 1995), Přemysl Martinek (A2, 2006), David Čeněk (A2, 2007). Bakalářskou práci, obhájenou na FF Univerzity Karlovy, věnoval filmovému archivnictví Marek Botha (2011).

Opela Někdejší šéf NFA Vladimír Opěla (*1938) na pracovišti – snímek z knihy Jana Trnky Český filmový archiv. Institucionální vývoj a problémy praxe, repro: NFA

Činnost nynějšího NFA zdaleka přesahuje sběr a archivaci filmů, tuzemských i zahraničních, případně původních negativů. Součástí NFA je kino Ponrepo nebo relativně bohatě zásobená knihovna. Dále sbírky fotografií a plakátů. Schraňují se zde pozůstalosti lidí činných ve filmu, případně fondy zaniklých organizací. Nalezli bychom tu zvukové záznamy rozmluv s nejrůznějšími pamětníky. A také sem spadá oddělení výzkumu (jenže: dosud marně čekáme na zpracování dějin české kinematografie, dosud se jí uceleně věnovalo vlastně jen na soukromé bázi několik odvážlivců jako Luboš Bartošek nebo Jan Lukeš). A náplní práce je rovněž vydavatelská činnost: nejnovějším počinem je přítomná publikace. To vysvětluje i jistou, byť vcelku zaslouženou (sebe)chválu, která Trnkovým textem nenápadně, nicméně vytrvale prostupuje.

Cenné jsou kapitoly přibližující osudy filmového archivu v údobí totalitního režimu, který, jak píše autor, střídavě procházel „táním“ i „tuhnutím“. Trnka neopomíjí přední osobnosti, které se zasloužily o rozkvět archivu, najmě filmové historiky Myrtila Frídu a Vladimíra Opělu. Díky nim našly v regálech mezi kotouči filmových pásů tajená útočiště i cenné záznamy význačných událostí, ohrožené případným zničením (materiály natáčené při politickém procesu s Miladou Horákovou nebo při událostech roku 1968).

NFA pohledy Činnosti filmařské, činnosti archivnické. Snímky z obrazové přílohy knihy Český filmový archiv, repro: NFA

Po víceméně historickém průřezu činností Filmového archivu včetně komplikací v jeho mezinárodním působení následuje v Trnkově knize část věnovaná základním problémům praxe – potížím s vytčeným posláním filmy shromažďovat, zpracovávat, uchovávat a seznamovat s nimi veřejnost. Vyskytovala se totiž období, kdy převažoval koncept nedobytného uchování, i období, která spravované fondy ochotněji zpřístupňovala. Než se filmy začaly objevovat na elektronických nosičích, byla jejich projekce z filmového pásu jedinou možností, jak je spatřit. Dočteme se rovněž, z jakých zdrojů Filmový archiv coby paměťová instituce (řečeno nyní aktuálním termínem) vznikal, jak jeho pracovníci sháněli unikátní kopie dávno zapomenutých filmů českých i zahraničních, třeba ze zásob dosluhujících putovních biografů, jak přemlouvali soukromé sběratele; jsou zde přetištěny výmluvné úryvky z korespondence s nimi.

Značnou pozornost Jan Trnka věnuje zpracování archivních položek. Zjišťované údaje se dnes mohou jevit jako banální (o jaký film jde? jak se nazývá v originále? kdy a kým byl vyroben? kdo v něm hraje?), avšak shánění a ověřování příslušných dat o starých, často ještě němých filmech zůstává důležitou povinností. Myrtil Frída si třeba v jednom dopise postěžoval, že má obrovské potíže při určování amerických grotesek. Důležitou pomůckou při identifikaci filmů byla kromě jiných zdrojů tištěná Filmová kartotéka, vydávaná již od roku 1939, posléze přejmenovaná na Filmový přehled, který podrobně informoval o každém filmu, uvedeném v československé (později české) distribuci. Jeho zánik, o němž před několika lety rozhodl ředitel NFA, považuji za nenapravitelný omyl. (Pozn. red.: tištěné periodikum bylo ovšem nahrazeno webovým portálem).

Biograf Z dřevních dob kinematografie v Čechách. Snímek z knihy Jana Trnky Český filmový archiv, repro: NFA

Kniha dále pojednává o technickém zázemí, o depozitářích vhodných pro uchovávání filmového materiálu (mimochodem: dávné filmové pásy byly mimořádně hořlavé). Nejednu zajímavost se dovíme o rekonstrukcích starých filmů do podoby co nebližší té původní, zpravidla s využitím několika dochovaných kopií.

Přínosným doplňkem je bohatý obrazový doprovod, někdy i celostránkový. Můžeme tak pohlédnout do očí archivnickým legendám, spatřit mnohdy unikátní záběry související s činností archivu či se dozvíme, jak vyhlíželo dávné „putovní kino“. Nechybějí přehledné tabulky či grafy organizačního uspořádání. Použité fotografie jsou bohužel vytištěny dosti nekvalitně.

cover Obálka knihy Jana Trnky. Repro: NFA

Jan Trnka: Český filmový archiv. Institucionální vývoj a problémy praxe. Národní filmový archiv, Praha 2018. 208 stran, doporučená cena 300 korun.

Související