Kus toho někdejšího světa. Výsek z mapy střední Evropy vydané roku 1907 v Lipsku, repro: zeno.org

A teď napíšu třeba
něco o Kafkovi…

Josef Chuchma, 10. May 2018

Kniha vysokoškolského učitele Jana Koska má slibný název: Soud nikdy nespí, s podtitulem Stísněná tvořivost Mitteleuropy Franze Kafky. Bohužel v ní ovšem není nic nového ani o Kafkovi, ani o stísněnosti, ani o střední Evropě.

Autor chce podat obraz Kafkovy doby a modernity, která se ve středoevropské společnosti počátku minulého století ujímala vlády. Zároveň má ambici otisk této modernity analyzovat v Kafkově tvorbě. Vstupuje na probádanou půdu, kde objevit území, na němž ještě sídlí lvi, je velmi, velmi těžké. Aby se tak stalo, musel by „analytik“ vymyslet značně inspirovanou a sofistikovanou metodu a disponovat jemným pojmovým aparátem jak literárně-vědným, tak ovšem i historickým, sociologickým a psychologickým. Anebo by to naopak musel být esejista, který se vytýčené hmoty, onoho literárního a současně historického materiálu, chopí s vervou a imaginací velké osobnosti, která podá svůj originální náhled na věc.

Pohlednice Pohled, který poslal Franz Kafka své sestře Ottle z Paříže, datován 13. zářím 1911; v pravém dolním rohu pozdrav Maxe Broda, repro: kulturstiftung.de

Jan Kosek (*1958) není ani tím, ani oním. Při čtení publikace Soud nikdy nespí jímá čtenáře, jenž už má s tématem Franz Kafka a střední Evropa určitou zkušenost, neodbytný dojem, že to vše již někde četl, že Kosek mu to  předkládá ve výtahu, který sice není ke škodě, ale nikam mu poznání o Kafkovi a Mitteleuropě neposouvá, vědomí neprohlubuje. Jakmile autor vyjde z „bezpečného“ světa knih a citací z nich a jme se načtené aplikovat na výklad světa, na přítomnost, rozuměj zobecňuje-li, přechází do publicistických glosiček plných samozřejmostí. Kupříkladu: „Černobílé vnímání světa je svůdné. Zdánlivě morální předpoklad, že všechny oběti holocaustu a stalinských gulagů byli dobří lidé, však neplatí. Neméně svůdný je ale relativismus; stalinský a hitlerovský režim představovaly absolutní zlo.“ Zrovna za těmito lacinými a obligátními větami Kosek v knize cituje z Dopisu od otce, který sepsala v roce 1983 (tehdy se připomínalo sto let od narození Kafky) jihoafrická nositelka Nobelovy ceny za literaturu Nadine Gordimerová. Polemika Jihoafričanky s Kafkou by stála za hlubší rozbor; nebylo by například od věci připomenout knihu rakouského esejisty a filozofa Jeana Améryho Karel Bovary, venkovský lékař: Portrét obyčejného muže. Améry totiž, obdobně jako Gordimerová, postupoval v opačném gardu a „dal slovo“ muži, jehož pověst je kvůli proslulému literárnímu dílu nevalná. (Kafkův Dopis otci, byť primárně nebyl autorem určen ke zveřejnění, je literaturou v míře možná i obdobné jako Paní Bovaryová Gustava Flauberta). Do těchto souvislostí však Kosek nevkročí, on pouze k sobě přiřazuje citace; do „nezaručených“, riskantních výkladů se nepouští. Některé pojmy nechává vysázet tučnou kurzívou a „bolduje“ i vybraná jím zmíněná jména osobností, avšak je to víceméně mechanika; nejde o projev promyšleného systému a vyššího řádu (ostatně v Koskově brožované knize se sice nachází jmenný, nikoliv však také věcný rejstřík).

Roth a Werfel Dva jiní velcí autoři německy psané středoevropské literatury první poloviny minulého století, o nichž Kosek také píše – Joseph Roth a Franz Werfel , foto: Austria Foru, – © Bildarchiv der Österr. Nationalbibliothek

Svazek Soud nikdy nespí je především digestem. Když se kapitola jmenuje Měl Max Brod všechno spálit?, tak Kosek na jejím tuctu stran onu kruciální otázku fakticky nezodpoví. Když se kapitola jmenuje Procesy Franze Kafky, tak autor stručně prolétne protižidovské aféry v Rakousku-Uhersku a proces s Karlem Švihou, o němž se lze zevrubně dočíst v práci Bohumila Nusky a Jiřího Pernese Kafkův Proces a Švihova aféra (2000). A tak dále a podobně.

Franz a Max Souputníci. Franz Kafka a Otto Brod, mladší bratr Maxe, v Itálii, rok 1909. Vpravo pak antroposof Rudolf Steiner na snímku z roku 1915, repro: Kniha Reiner Stach – Kafka. Rané roky, archiv ww.rudolf-steiner.estranky.cz

V Koskově paperbacku na začátku stojí, že vychází v rámci projektu Progres Q18, což je, jak lze dohledat, projekt Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy vymezený roky 2017–2021 a upřesněný takto: Společenské vědy: od víceoborovosti k mezioborovosti. Knihu recenzovali docent Petr Pithart a profesor Jiří Přibáň, tedy dvě nesporné autority. Nic to však nemění na tom, že jde o publikaci zcela řadovou, která sice splňuje kritéria mezioborovosti, avšak je bibliografickou položkou neobohacující ani kafkovskou literaturu, ani literaturu o fenoménu střední Evropy. Jde o produkt sečtělého a psavého autora, který tu publikuje knihu Sociální psychologie pro právníky (1992), tu svazek Člověk je (ne)tvor společenský (2004), tu titul Právo (na)a předsudek (2012); rovněž píše divadelní hry a poezii. Jan Kosek má tedy nabráno z různých oborů. Ve svazku Soud nikdy nespí prokazuje svoji víceoborovost a kompilační zručnost, ovšem nikoliv plodnou mezioborovost, v níž – alespoň tak si mezioborovost představuji – se jednotlivé disciplíny umocňují v syntéze, v níž jeden obor dovoluje otevírat netušené souvislosti v oboru jiném.

Jan Kosek. Soud nikdy nespí. Stísněná tvořivost Mitteleuropy Franze Kafky
Dokořán, Praha 2017 (fakticky vyšlo 2018), 168 stran, doporučená cena 198 korun.

cover knihy Obálka knihy Jana Koska Soud nikdy nespí; upravil ji Michal Puhač, repro: Dokořán

TÉMATA

Literatura
Historie

A/Z SOUVISEJÍCÍ