Vzácná chvíle jednoty: zleva písničkáři Pavel Dobeš, Pepa Nos, Jaroslav Hutka (s kytarou), Karel Kryl a Josef Streichl. Vratislav, listopad 1989, foto: NAF Dementi

Začátek listopadu 1989. Když se Vratislav na tři dny stala svobodným Československem

Teresa Drozda, 31. October 2019

Třicet let uplyne od chvil, kdy se ve Vratislavi konal seminář a také festival nezávislé československé kultury. Šlo o přelomovou akci. Proč? O tom pojednává následující text novinářky Teresy Drozdy, která na tehdejší události pochopitelně hledí polskou optikou.

Nebyla jsem tam. Nedovedu si představit emoce, které Češi a Slováci přijíždějící do Vratislavi – často oklikou přes NDR, aby zmátli pohraničníky – cítili. Deník Gazeta Wyborcza 2. listopadu napsal: „Československá pohraniční stráž zadržuje občany ČSSR, kteří se snaží dostat do Polska, aby se zúčastnili mezinárodního semináře Střední Evropa. Kultura na rozcestí – mezi totalitarismem a komercionalismem pořádaného ve Vratislavi. Informace o zadržených organizátorům (…) telefonicky sdělil Václav Havel. Do Polska nebyli vpuštěni umělci, členové rockových hudebních skupin či představitelé nezávislých vydavatelství. Zadrženy byly také obrazy, které se měly prezentovat na výstavě mladé československé tvorby. (…) Mladí Češi a Slováci, kteří do Vratislavi dorazili, tvrdí, že do Polska je možné bezpečně projet přes NDR.“

Byla to bezprecedentní událost zorganizovaná s obrovským rozmachem a politickou intuicí Polsko-československou solidaritou. Seminář, mezi jehož hosty byl mimo jiné Karel Schwarzenberg, probíhal od 3. do 5. listopadu 1989 a doprovázela ho Přehlídka nezávislé československé kultury. Václav Havel později, již coby prezident, o vratislavském setkání řekl, že bylo předehrou k československému sametovému listopadu, ačkoli on sám se do Vratislavi nedostal.

Účastníci semináře na vratislavské univerzitě v listopadu 1989Seminář, který moderoval Karel Schwarzenberg (na snímku v pozadí uprostřed), probíhal od 3. do 5. listopadu 1989 na vratislavské univerzitě, foto: NAF Dementi

Jak ten Kryl vůbec vypadá?

Po letech se ve vzpomínkách pamětníků do popředí probojovala právě přehlídka; jak to, co se během ní odehrálo, tak to, co nakonec neproběhlo – s výstavou zadrženou na hranicích v čele. Došlo k tomu především díky přítomnosti Karla Kryla, legendárního barda pražského jara. Fotograf Ota Nepilý mi jednou vyprávěl, že když tehdy vešel do šatny ve vratislavském Polském divadle, neměl ponětí, kdo to tam s jemu známými písničkáři sedí. Nikdy totiž Kryla neviděl. Nevěděl, jak vypadá. Nikdo takový totiž v Československu od roku 1969 oficiálně neexistoval. Kryl tehdy v rozhovoru s Barbarou Hrybacz a Andrzejem Jagodzińským pro Gazetu Wyborczu řekl: „Byl to můj první koncert pro polské publikum v Polsku. Předtím jsem několikrát vystupoval na západě pro polské emigranty, ale to bylo něco úplně jiného. Vratislavské publikum bylo fascinující. Jsem z toho prostě úplně vedle. Nenapadlo by mě, že se nám tak snadno podaří navázat perfektní kontakt. Na západě jsem nic podobného nezažil. Když jsem hrál, měl jsem dojem, jako bych zároveň seděl v hledišti a sám sebe poslouchal. Měl jsem předem připravenou úvodní řeč, ale řekl jsem jen pár slov, jinak bych se rozplakal. Kromě toho, když jsem ty lidi uviděl, pochopil jsem, že sem nepřišli poslouchat žádné povídání.“

Kromě Kryla dorazilo do Vratislavi ještě několik československých domácích i exilových písničkářů: Josef Streichl, Jaromír Nohavica, Josef Nos, Petr Rímský, Svatopluk Karásek, Zdeněk Vokatý, Pavel Dobeš, Petr Dopita, Vladimír Veit, Vlastimil Třešňák a Jaroslav Hutka.

Karel Kryl na pódiu ve Vratislavi Karel Kryl před publikem, o němž se mu ani nesnilo; Vratislav, listopad 1989, foto: NAF Dementi

Sen a probuzení

Dnes je těžké si emoce doprovázející vratislavské setkání vůbec představit. Byla to euforie podbarvená strachem. Naděje smísená s nejistotou. V Polsku se sotva o půl roku dříve konaly první částečně svobodné a demokratické volby. Maďarská trojstranná jednání skončila v září podpisem dohody mezi komunistickým režimem a opozicí. Berlínská zeď padla po mnohaměsíčních protestech několik dnů po festivalu, 9. listopadu, zatímco Československo socialistický světový řád ještě neústupně bránilo. V mnoha vzpomínkách na tuto dobu zaznívají pochybnosti: „U nás to ještě potrvá.“ Před Krylovým koncertem popřál zástupce maďarské opozice československým občanům, aby změny za rok nebo za dva dorazily i k nim a aby si mohli Kryla poslechnout v Praze.

Zajímavý zdroj podrobností o limitech tehdejší situace i o dobovém kontextu nabízí internetový archiv Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Najdou se tu naskenovaná čísla Informačního bulletinu Polsko-československé solidarity, která vratislavský festival organizovala. Patnácté číslo bulletinu, s uzávěrkou 28. října 1989, oznamovalo: „Od 3. do 5. listopadu organizuje Polsko-československá solidarita spolu s vratislavským Nezávislým studentským svazem mezinárodní seminář na téma Střední Evropa. Kultura na rozcestí – mezi totalitarismem a komercionalismem. (…) Seminář bude doprovázet Přehlídka nezávislé československé kultury za účasti umělců, písničkářů a rockových hudebníků z Československa a exilových umělců včetně mimo jiné Karla Kryla a Jaroslava Hutky. (…) Zdar této akce bohužel závisí na rozhodnutí československých pasových a pohraničních úředníků.“

Poslední, šestnácté číslo bulletinu z prosince 1989 podrobně informovalo o událostech sametové revoluce, citovalo z vystoupení Adama Michnika uzavírajícího vratislavský seminář i z několika dalších příspěvků a na straně čtyři přineslo polský překlad článku novináře Michala Klímy z listopadového čísla měsíčníku Lidové noviny (zde přetiskujeme původní znění těch pasáží z archivu LN): „Občané Wrocławi dali své byty k dispozici zdarma. Přestože Čechoslováků byly tisíce, nabídka bytů byla vyšší než poptávka. Dobrovolníci zajistili informační plakáty, odznaky, knížky a katalogy, simultánní tlumočení do tří jazyků a takřka non-stop pracující tiskové středisko. Pátek 3. listopadu byl dnem Karla Kryla. 1200 sedadel Teatru Polskiego nestačilo pojmout zájemce. Stovky dalších seděly v uličkách i na jevišti. Redaktorka studia Solidarity Polského rozhlasu Maryna Miklaszewska postupně uvedla zpěváky Streichla, Nohavicu, Nose a Rímského z domova, Karáska a Londýna z exilu. Jako poslední vystoupil Karel Kryl. Rozvášněné hlediště v té chvíli připomínalo spíše fanoušky rocku než folkové posluchače. Ztichlo, až když Kryl zahrál první akordy Morituri te salutant. Mladí diváci Kryla na jevišti nikdy nespatřili. Po několika taktech však píseň poznali a hlediště propuklo v nový potlesk. Po dvaceti letech Kryl zpíval svému českému a vůbec poprvé polskému publiku. Napětí zrušil teprve po druhé písni, když náhle zcela civilně řekl: ‚Já mám hroznou trému.‘ Zpíval o život a nejen Češi, ale i Poláci se přidávali. Zvláště velkým potleskem ocenili, když několik písní zazpíval polsky. (…) Návrat domů byl jako probuzení z krásného snu. Mnohahodinové prohlídky zavazadel, odebírání každého popsaného a potištěného papíru, magnetofonových kazet. Filmy vytahovány z aparátů. Osobní prohlídky a výslechy. Fronty na silničních přejezdech někdy čekaly přes patnáct hodin. Svérázný příspěvek československých úřadů do diskuse o střední Evropě. Vše píši nejen v hluboké úctě k vratislavské mládeži, která to vše dělala, jak jsem několikrát zaslechl, ‚pro bratry Čechy‘, ale i ve vtíravé obavě, zda my sami bychom byli něčeho takového schopni pro Poláky, kdyby se historie vyvíjela jinak a naše národy by byly v opačné politické situaci. Zažili jsme projev opravdové polsko-československé solidarity.“

Lidové noviny jsou dnes trochu jiné a vycházejí denně; v roce 1989 vycházely v samizdatu jako měsíčník demokratické opozice. Michal Klíma se v roce 1990 stal jejich ředitelem a později předsedou představenstva stejně nazvaného nakladatelství a vydavatelství.

Navzdory tomu, co napsal ve svém článku, se mnoho archiválií spojených s festivalem naštěstí zachovalo. Jak k tomu došlo, popisuje ve svých vzpomínkách (uveřejněných rovněž na webu VONS) novinářka, překladatelka a tehdejší pražská členka Polsko-československé solidarity Ewa Klosová: „Po sametové revoluci lidé z Vratislavi skutečně dovezli do Prahy všechny podepsané balíky, které zůstaly po festivalu v Polsku. Složili je ve sklepě Špalíčku, kde tehdy sídlilo Občanské fórum (…) a já, jedna z jeho zaměstnankyň, jsem se rozhodla ty balíky rozdistribuovat mezi Čechy. (…) Dlouho jsem přemýšlela, jak dát všem těm mně neznámým lidem vědět, kde si mohou svoje festivalové suvenýry vyzvednout. Konečně mě napadlo, že bych mohla požádat jistého vlivného člověka z tehdejších Lidových novin, aby v nich nechal otisknout inzerát. Inzerát vyšel v celostátním vydání a majitelé festivalových pokladů se k nám brzy jen hrnuli. (…) Nikdy předtím ani potom jsem se tolik nenaběhala po schodech. Co by ale člověk neudělal pro lidi, jimž organizátoři vratislavského festivalu přislíbili, že věci zakoupené během této akce, ostře sledované československou StB, určitě dostanou, jakmile pozornost úřadů poleví?“

Písničkáři Pavel Dobeš, Pepa Nos, Jaroslav Hutka (s kytarou), Karel Kryl a Josef Streichl Písničkáři Pavel Dobeš, Pepa Nos, Jaroslav Hutka (s kytarou), Karel Kryl a Josef Streichl. Vratislav, listopad 1989, foto: NAF Dementi

Někde něco musí říct

Jaromír Nohavica, dnes asi nejznámější Čech u nás, vystoupil tehdy 3. listopadu v Polsku vůbec poprvé. Na řadu přišel jako druhý. Před ním hrál Pepa Streichl. Obrovský aplaus vyvolala písnička Jacek a slovo „solidarność“, které v ní zaznívá ve třetí sloce. Když ji Nohavica uváděl, řekl, že ji mohl napsat, protože bydlí v Českém Těšíně. „A Těšín je rozdělené město jako Berlín. Chodím podél pohraniční řeky a vidím lidi stejné, jako jsme my. U vás jsem se teď přesvědčil, že opravdu jsou stejní. Tuhle písničku věnuji Jacku Ostrowskému, který mě sem do Vratislavi pozval.“

Když dozněl potlesk po Jackovi, řekl Nohavica: „Jarku, nedělej z toho smutek, dnešní koncert má být veselý.“ V té krátké větě můžeme zahlédnout dnešního Nohavicu, který se při koncertech stále často obrací sám k sobě. Pomocí tohoto triku zmenšuje odstup mezi jevištěm a hledištěm a ozvláštňuje dialog, který umělec s publikem vždycky vede. Na vlastní prosbu o „něco do vesela“ si Nohavica odpověděl: „Zazpívám a capella, bude to říkanka, polsky porzekadło.“ A zanotoval čtyřicetisekundovou rymowanku (tak se ve skutečnosti polsky řekne „říkanka“), čtyři verše o tom, že nám cosi nemůže říct, protože to nejdřív „musí někde říct“. Je to krátká hříčka založená na slovese říct/říkat. Zároveň se však jedná o zřejmě nejzajímavější moment koncertu, uvážíme-li, co víme dnes: že když ji Nohavica zpíval, byl v kontaktu s StB. Říkanka zaobaleně naznačuje, že někdo na někoho donáší. V určitou chvíli Nohavica s pohledem upřeným do nejbližší kamery zvedne ruku zaťatou v pěst. Má to být varování? Chtěl se tím přiznat, že má kontakty s StB, nebo naznačit, že je už mít nechce? Pokud to tak bylo, nikdo z přítomných na koncertě to nemohl vědět a pochopit. Faktem však zůstává, že všichni, s nimiž jsem dnes o vratislavských událostech hovořila, mi tento aspekt Nohavicova životopisu pečlivě připomínali a říkali, že zpětně ovlivňuje, jak tehdejší Nohavicovo vystoupení v Polském divadle vnímají. O tom, že aktivním spolupracovníkem StB byl i Pepa Streichl, se přitom nezmínil nikdo.

Celé Nohavicovo vystoupení trvalo asi půl hodiny. Po něm přišel na jeviště Svatopluk Karásek, pak Pepa Nos a Petr Rímský. Finále pařilo Karlu Krylovi. Jakmile se objevil před diváky, ozval se bouřlivý potlesk. Kryl hrál ve stoje a zpaměti. Byl klidný a usměvavý. Soustředěný. Očekávaný. Na dochovaných videonahrávkách je vidět, jak ho dav shromážděný kolem něj na obrovské scéně Polského divadla přímo hltá. Kolem je spousta kamer a přístrojů, každou chvíli přes jeviště někdo přeběhne nebo se na něm zastaví, aby udělal fotku.

O dva týdny později, 17. listopadu, začala v Československu sametová revoluce. 29. prosince 1989 složil Václav Havel přísahu a stal se prezidentem státu.

Plakát na koncert, který se uskuteční v sobotu 2. listopadu v Praze k 30. výročí festivalu Polsko-československé solidarity Plakát na koncert, který se uskuteční v sobotu 2. listopadu v Praze k 30. výročí festivalu Polsko-československé solidarity, repro: Polský institut v Praze

Opona padá

Karel Kryl v již citovaném rozhovoru řekl: „Zpočátku jsme na jevišti chtěli symbolicky zničit železnou oponu, ale při pohledu na to publikum jsme pochopili, že žádné symboly nepotřebujeme, protože ta opona už prakticky neexistuje. Tihle mladí lidé se domů vrátili s vědomím, že je žádné umělé bariéry ani hranice zastavit nedokážou. Právě oni budou brzy rozhodovat o osudech naší země – ne moje generace, která je rozbitá, zmrzačená a paralyzovaná.“

Nebyla jsem tam. Kryla jsem na jevišti nikdy neviděla. Tehdejší euforii jsem nezažila. Ale jsem hrdá, že Poláci, přesněji řečeno Polsko-československá (dnes Polsko-česko-slovenská) solidarita, která chápala, jak důležitá je sousedská podpora, se zmohla na tak obrovský organizační výkon. Že lidé projevili příchozím zpoza jižní hranice tolik vstřícnosti, že domácností ochotných přijmout pod svou střechu Čechy a Slováky bylo víc než lidí, kteří nocleh potřebovali, že se Vratislav na tři dny stala svobodným Československem. Že Vratislav figuruje v mnoha vzpomínkách na sametovou revoluci. Že Nohavica pořád zpívá – v Polsku, Česku i na Slovensku – Darmoděje, Zítra ráno v pět, někdy dokonce i Jacka, tedy písně, které Polsko poprvé slyšelo ve Vratislavi v roce 1989. Jsou pro něj pořád důležité. A pro nás také.

Teresa Drozda Autorka článku, novinářka Teresa Drozda, foto: Marek Rycko

Autorka (*1975) je rozhlasová novinářka. Absolvovala teatrologii, v současné době pracuje na životopisu Jaromíra Nohavici. V roce 2018 získala stipendium Visegrádského fondu. Zabývá se dějinami polské a české kultury, zejména autorské a umělecké písňové tvorby. Žije a pracuje ve Varšavě.

Z polštiny přeložila Anna Plasová. Titulek a mezititulky jsou redakční. Publikováno díky laskavosti Polského institutu v Praze.

TÉMATA

Hudba
Polsko
Československo
Underground
Historie

A/Z SOUVISEJÍCÍ