Zpěvačka Dalida (1933-1987) v Šahídově filmu z roku 1986 Šestý den, foto: archiv MFF KV

Z karlovarské filmové nabídky: pocta egyptskému režisérovi Júsufu Šahínovi

Jan Jaroš, 27. June 2019

Organizátoři MFF v Karlových Varech, letos pořádaného ve dnech 28. června až 6. července, věnují každým rokem pozornost určité významné režisérské osobnosti – v minulosti to byli Ital Elio Petri či Japonec Kendži Mizoguči. Nyní následuje egyptský filmař Júsuf Šahín.

Šahín se narodil 25. ledna 1926 v Alexandrii (kosmopolitní tváři rodného města později věnoval cyklus filmů), vyrůstal v rodině dobře situovaného advokáta křesťanského vyznání. Júsufovi se dostalo západně orientovaného vzdělání – nejprve pobýval na anglické střední škole v Alexandrii, posléze opustil Egypt, aby na americkém učilišti Pasadena Playhouse studoval herectví a režii.  Po návratu do vlasti začal od počátku padesátých let režírovat. Záhy se vypracoval na jednoho z nejúspěšnějších egyptských filmařů. Žil jakoby rozpřažen mezi dvěma kulturami, arabskou a západní, všímal si jejich vzájemného (a málokdy přátelského) ovlivňování. Zemřel 27. července 2008 v Káhiře.

Třebaže k USA měl ambivalentní vztah, obdivoval tamní zábavní žánry: historické velkofilmy, ale najmě muzikál, jehož principy se snažil aplikovat i ve své tvorbě. Od osmdesátých let vznikala mnohá jeho díla ve francouzské koprodukci; ve snímku Sbohem, Bonaparte! (1984) se vysloveně zaměřil na střet Napoleonovy armády s tehdejší egyptskou společností, která se vetřelcům stavěla na odpor, ale současně u Egypťanů prosakoval jistý obdiv k vyspělejší, dynamičtější, byť zcela cizorodé civilizaci.

jusuf portret Režisér Júsuf Šahín, foto: archiv MFF KV

Šahínova tvorba je u nás málo známá. Kdysi se v českých kinech promítaly dva jeho filmy: jednak Pod žhoucím nebem (karlovarský festival zvolil pozměněný název Pod žhnoucím nebem, 1954), sociálně laděný příběh z bědné, ničemnými bohatci ovládané vesnice, kam přichází absolvent káhirské univerzity pln ušlechtilých úmyslů; a jednak drama z alžírské války Džamila (1958). Oba snímky svým námětovým zaměřením tehdejším ideologickým požadavkům v Československu vyhovovaly, i když s výhradami. O prvním titulu jsme se mohli dočíst, že ani napínavá honička mezi staroegyptskými památkami v závěru filmu, střižená podle hollywoodského vzoru, nevyváží naivitu a schematičnost příběhu. Druhý byl přijat vstřícněji: posuzovatel sice připouští melodramatické ladění filmu i patetické herectví, avšak to vše – jak píše – vyvažuje otřásající obraz toho, čeho je schopný kolonialismus, cítí-li své smrtelné křeče.

A pak až počátkem třetího tisíciletí se ve zdejší distribuci mihnul povídkový film 11’9’’01 – 11. září (2002), zasvěcený teroristickým útokům na americká „dvojčata“. Šahín tu vytvořil jednu z jedenácti epizod, z nichž snímek sestává. Zamýšlí se nad tím, nakolik si postižená velmoc katastrofu vykoledovala svou arogancí a snahou hrát úlohu četníka, který může beztrestně kdekoli zasahovat.

omar Jeden z mála filmů, které od Júsufa Šahína běžely v tuzemské kinodistribuci: Pod žhnoucím nebem, 1954, foto: archiv MFF KV

Na tuzemskou televizní obrazovku pronikl Šahín ještě méně: kromě již zmíněného snímku Sbohem, Bonaparte! jsme na ní mohli spatřit už jen kolektivní počin Lumière & spol.  (1995), vzdávající hold počátkům kinematografie – na čtyři desítky tvůrců věhlasných i méně známých se uvolilo natočit svůj (mini)příspěvek původní lumièrovskou kamerou.

Šahínovi lze připsat jednu velkou zásluhu: objevil a hned do dvou filmů obsadil pozdější americkou velkohvězdu Omara Sharifa. Vedle již zmíněného díla Pod žhnoucím nebem to byl Ďábel pouště (1954), který v Egyptě dosáhl značného diváckého úspěchu jak díky své výpravnosti, tak westernovému ladění – či spíše zásluhou obratného zužitkování „převlekového“ zorrovského motivu s tajemným mstitelem. Doménou Šahínovy tvorby jsou však hlavně melodramata, často muzikálově opentlená, z dnešního pohledu již vyšumělá a naivně podbízivá, snad těžící z hollywoodských zvyklostí, avšak blízká dnešním bollywoodským (indickým) podívaným.

dabel pouste Snímek Ďábel pouště (1954) v Egyptě dosáhl značného diváckého úspěchu, foto: archiv MFF KV

V Egypťanově filmografii nalezneme i díla přesahující rozměr lidové zábavy: třeba v Hlavním nádraží (1958) zužitkoval pro tragický příběh neopětované lásky neorealistické podněty italské a snad i španělské kinematografie, aby je se značnou přesvědčivostí přesadil do mentálně odlišného prostředí, zaplněného mumrajem často pitoreskních postav. Stejně jako v některých dalších svých titulech, i tady ztvárnil ústřední mužskou postavu. Šahín se odvážil i kriticky komentovat společenskou přítomnost či nedávnou minulost a narážel na nepřízeň cenzury.  Deziluzivně zpodobnil situaci v Egyptě po porážce ve válce s Izraelem (Vrabec, 1974), ve spolupráci se Sovětským svazem přidal ideologicky spornou oslavu stavby Asuánské přehrady (Lidé na Nilu, 1968/1972). V dramatu Země (1969), s časovým odstupem prohlášeném za jeden z nejlepších egyptských filmů všech dob, se vrátil na vesnici, aby s hněvivou dikcí vypověděl o tam vládnoucí bídě i beznaději. Ale ani umístění dějů do vzdálené historie ne vždy v pomyslném zápase s dohlížiteli pomohlo: kvůli biblickému příběhu Emigrant (1994), kde se tvůrce inspiroval osudem starozákonního Josefa, si dokonce měl odsedět dva roky za mřížemi – prý hanobil náboženství.

Ostatně zastánci „pravé víry” měli vůči Šahínovi často silné výhrady, dokonce mu vyhrožovali. Nelíbilo se jim, že hájí svobodu a nezávislost myšlení, jak to dával najevo hlavně ve svých historických filmech.  Nebylo tomu tak ještě v Saladinovi (1963), to je totiž spíše plytká milostná historka v hávu připodobněném tehdejším italským (pseudo)historickým velkofilmům, opletená kolem proslulého válečníka z dob křižáckých výprav; k provokujícím úvahám dospěl Šahín později, opíraje se o autentické osobnosti: kromě snímku Sbohem, Bonaparte! to byl zejména Osud (1996), kde vypodobnil tolerantního arabského filozofa Ibn Rušda alias Averroese, žijícího (v zanedlouho pak pokřesťanštělé) Andalusii.

Hlavni nadraziZáběr z filmu Júsufa Šahína z roku 1958 Hlavní nádraží, foto: archiv MFF KV

Bohužel s výjimkou Saladina karlovarská přehlídka žádný z titulů, jmenovaných v předchozích dvou odstavcích na programu nemá. Ke spatření bude kromě Hlavního nádraží například Šestý den (1986), v němž si zahrála tehdejší popová hvězda Dalida a který skrze dojímavé privátní osudy mapuje epidemii cholery v těsně poválečné Káhiře. Anebo také kostýmní snímek Alexandrie… proč? (1978), zasazený do reálií druhé světové války a znázorňující její méně známou tvář. Případně lze ve Varech vidět oba filmy s Omarem Sharifem…

TÉMATA

IFFKV
Film
Profil
Do kina
Festivaly
Historie

A/Z SOUVISEJÍCÍ