Pohled do výstavy Říká se jí sametová v historické budově Národního muzea v Praze, foto: Josef Chuchma

V Národním muzeu 17. listopad ukazují, ale téměř nereflektují

Jakub Jareš, 30. November 2019

Sametová revoluce je souhrnný název tří výstav, které k letošnímu třicátému výročí listopadových událostí připravilo pražské Národní muzeum. Jak se povedly a co vypovídají o vztahu této instituce, která se v posledních letech těší značným investicím, k 17. listopadu 1989?

O tom, že letošního 17. listopadu zůstalo Národní muzeum (NM) v Praze uzavřené veřejnosti, a naopak nabídlo prostor pro politické projevy Andreji Babišovi a Viktoru Orbánovi, se již psalo. Historici Jan Randák a Ondřej Táborský v té souvislosti dobře upozornili, že muzeum by spíše „mělo šířit touhu po vědění a učit kritickému myšlení“, než se proměňovat v „tlampač politického establishmentu“. Politici kromě pronesených řečí zahájili ony tři výstavy – a právě těm se věnujme.

Premiér Babiš sleduje na obrazovce projev Václava Havla „Nebyl jsem v té době tak statečný a angažovaný jako Havel,“ přiznal během svého projevu v Národním muzeu premiér Andrej Babiš. Foto: ČTK/Vondrouš Roman

Hlavním počinem NM k výročí je expozice Říká se jí sametová, instalovaná v historické muzejní budově. Autorské trio Libor Vodička, Tomáš Kavka a Marek Junek mělo nesnadný úkol nejen kvůli interpretační náročnosti tématu. Na letošní výročí se totiž původně měla otevírat stálá expozice dějin 20. století. Muzeum však termín nestíhalo, a tak „náhradní“ výstava o sametu vznikala poměrně narychlo. To návštěvníky pochopitelně nebude zajímat a většina z nich se to ani nedozví. Podstatné je, jakou interpretaci a styl prezentace Národní muzeum nabízí.

Říká se jí sametová začíná některými aspekty osmdesátých let, jež jsou vyzdviženy coby prolog revoluce. Do popředí jsou dány exponáty: jednak symboly komunistické moci, jednak projevy občanské společnosti. Jejich výběr je svěží, nesleduje výhradně politické dějiny. Vystaven je například oblek Miloše Jakeše, pyžamo vojínů Československé lidové armády, prapor ROH či soška milicionářů, ale také obraz sv. Anežky, loutka Ropáka ze stejnojmenného filmu studenta FAMU Jana Svěráka, magnetofonové kazety a vinylové desky s nahrávkami alternativních hudebníků či některé výtisky samizdatu. Vidíme také notoricky známé předměty jako Havlův svetr, raritní záběry z návštěvy Franka Zappy v Praze či osobní dotazníky novopečených poslanců Václava Klause a Miloše Zemana. Konec socialistické tělovýchovy naznačuje figurína v sokolském stejnokroji a konec socialistické morálky vitrína s erotickými časopisy. Na první pohled rovněž zaujmou ilustrace a grafika výstavních panelů od Tomski & Polanski.

propagandistické předměty a názvy vlevo, vpravo fotografická kopie kanonizačního plátna ke svatořečení Anežky české Dvě reality roku 1989: propagandistické předměty a názvy vlevo, vpravo fotografická kopie kanonizačního plátna ke svatořečení Anežky české v Římě na podzim 1989. Z výstavy Říká se jí sametová v historické budově Národního muzea v Praze, foto: Josef Chuchma

Jako výstavní zkratka jsou takové exponáty a jejich kontrasty efektní, není však jisté, zda osvětlují příčiny pádu režimu. Do binárního dělení na (již směšnou) moc reprezentovanou Jakešovým tesilem či vojenským pyžamem, a statečnou společnost (zaštítěnou svatou Anežkou) se řada fenoménů a lidí prostě nevejde. V expozici chybí třeba šedá (či poločerná) zóna loajálních zaměstnanců, podnikových vedoucích, anebo dravců z podniků zahraničního obchodu. Ale také dělníci a dělnice z regionů či lidé žijící různým způsobem na okraji. Až na stručné výjimky Říká se jí sametová nereflektuje ani geopolitický kontext a zasazení vývoje v Československu do řetězu mocenských změn ve východní Evropě.

Samotná revoluce v téhle interpretaci jako kdyby padala z nebe. Nejen obrazně, nýbrž – kvůli výstavní architektuře – i doslova. Na konstrukci z lešenářských trubek jsou nad návštěvníky zavěšeny transparenty z revolučních demonstrací a dobové oblečení. Mezi transparenty visí i ten s heslem „Národní muzeum s národem“, který téměř nutně generuje otázku, jak vlastně změna režimu probíhala v samotném NM. Otázka zůstává bez odpovědi.

Říká se jí sametová sice víceméně končí zvolením nových poslanců v prvních svobodných volbách (červen 1990), ale nabízí i dva přesahy do současnosti v podobě „paměťových“ kapitol. Za prvé jde o sestříhané záběry televizních rozhovorů a debat, v nichž vystupují Miloš Zeman, Václav Klaus, Petr Pithart, Hana Marvanová, Šimon Pánek a Martin Mejstřík. Za druhé to jsou videorozhovory s „obyčejnými“ občany, kteří popisují svůj listopad 1989: co dělají dnes a jak hodnotí polistopadový vývoj. Mezi respondenty jsou módní návrhář, účetní, pediatrička, trenér plavání, podnikatel a další zástupci střední třídy, jejichž vzpomínky a názory sice utváří mozaiku, ale přece jen poněkud jednostrannou. Celkové vyznění rozhovorů (i výstavy) by se asi změnilo, kdyby promlouvali i ti, kdo se nemají tak dobře (lidé v exekucích), jsou vystaveni předsudkům (Romové), anebo si naopak hmotně žijí vysoko na zdejším průměrem.

oblek generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, váza a telefon ve vitríněVe vitríně se nachází oblek generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše z roku 1985, váza k 65. výročí KSČ z Jihočeského kraje a typický telefonní přístroj oné doby. Všechny předměty pocházejí ze sbírek Národního muzea. Z výstavy Říká se jí sametová, foto: Josef Chuchma

Hlavní problém výstavy však spočívá v tom, že nabízí jen jakési obrázky (či skicy) z dějin, aniž by se pokoušela o jejich hlubší reflexi. Autoři se vyhnuli otázkám, čím změna režimu vlastně byla, do jaké míry můžeme mluvit o revoluci, jaké síly, lidé a fenomény v ní hrály stěžejní roli a jaké nové problémy se po listopadu otevřely? Zvlášť poslední otázka by přirozeně vyžadovala vykročení za „samet“ a tematizování takových fenoménů jako jsou privatizace, lustrace, nárůst kriminality či rasismu atd. Předměty, s jejichž pomocí by bylo možné některé z těchto témat rozehrát, se přitom v expozici nacházejí. Například Havlův podpis pod prezidentským slibem, v němž přísahal věrnost Československé socialistické republice, je vynikajícím exponátem pro otevření otázky, co byla ta revoluce vlastně zač.

Na hlavní výstavu v historické budově NM navazují dvě menší akce v nové budově, tedy v bývalém Federálním shromáždění. Expozice Zpátky do lavic vypráví o prvních porevolučních poslancích a Poprvé svobodně o volebních plakátech z roku 1990. Za oběma stojí autorská dvojice Martin Musil a Marek Junek.

Výstava Zpátky do lavic je instalována přímo v bývalém sněmovním sále Federálního shromáždění. Do něj jsou umístěny stylizované figuríny některých tehdejších poslanců, přičemž na zadní straně „osobností“ jsou jejich vybrané názory a citáty. Jde o velmi skrovnou intervenci do historického prostoru, s nímž by se dalo pracovat více. Výstavku by například mohly doplnit dobové fotografie, ale hlavně by samotní návštěvníci mohli být vtaženi do hry na poslance, zasednout do lavic a hlasovat o tehdejších zákonech. Z pasivní role čtenářů citátů by se tak dostali do pozice těch, kdo skutečně rozhodují (byť ex post a jako).

Zapojení návštěvníků nabízí až výstava Poprvé svobodně. Má poměrně jednoduchý koncept. Volební plakáty z roku 1990 autoři rozřadili do tematických kategorií: podnikání, vyrovnání se s minulostí, ekologie, menšiny, návrat do Evropy atd. Vizuálně jde o poutavou přehlídku, protože jak autoři poznamenávají v úvodním textu, plakáty čerpaly z erupce revoluční tvořivosti a ve volební kampani 1990 zažívaly hvězdnou, byť zřejmě také poslední hodinu své slávy. Kromě nich jsou na výstavě prezentovány videospoty politických stran. Nabízejí výbornou přehlídkou volebních témat, ale zároveň i pohled do pravěku politického marketingu v Česku. Návštěvníci jsou zároveň vyzváni k hlasování o vybraných tématech. Například: jak se za třicet let změnil vztah společnosti k homosexualitě, či jak se zlepšilo životní prostředí. Pro děti, ale i pro dospělé návštěvníky je určena velkoryse vybavená dílna pro tvorbu vlastních plakátů. Za vyzdvihnutí rovněž stojí architektonické řešení expozice: stylizovaná dřevěná ohrada, na niž jsou plakáty „vylepeny“. Vzhledem k tomu, že jde většinou o kopie, mohli autoři pracovat i s přirozeným světlem. Z výstavního sálu se tak otevírá úchvatný pohled na historickou budovu muzea a horní část Václavského náměstí.

Volební plakáty z roku 1990. Pohled do výstavy Poprvé svobodně, foto: Národní muzeum

V jednoduchosti expozice Poprvé svobodně tkví její hlavní síla. Ovšem i zde by se dalo vykročit dál. Bylo by zajímavé dozvědět se, jak tvorba plakátů v roce 1990 probíhala, jak politické strany hledaly autory a kolik jim platily, v jakém nákladu byly plakáty tištěny a jak se distribuovaly, či jak vysoké byly celkové rozpočty kampaní. To by z pěkné výstavy udělalo výstavu skutečně výbornou a také odborně hodnotnou.

Celkově lze o výstavních počinech Národního muzea k 17. listopadu říct, že jejich autoři se zřejmě snažili, seč mohli. Ale pro to, aby vznikly expozice skutečně inovativní, jež by kladly nové otázky a nabízely neotřelé odpovědi a hlavně nezůstávaly výhradně v domácích poměrech, pro to by Národní muzeum a jeho vedení muselo bývalo udělat mnohem víc.

Autor je historik.

Všechny tři výstavy budou v Národním muzeu ke zhlédnutí do 29. února 2020.

TÉMATA

Historie
Výstavy
Muzeum
Praha
Politika
Česko
Československo
Výročí

A/Z SOUVISEJÍCÍ