Když je na Aljašce trochu víc sněhu. Ilustrační snímek, foto: Bob Hallinen (ČTK/AP)

Tak píše Kanaďan: Nejde elektřina, padá sníh a vztahy se začnou proměňovat…

Daniel Mukner, 8. August 2019

V malé vesnici, kterou zasáhl výpadek elektřiny, se odehrává druhá kniha kanadského spisovatele Christiana Guaye-Poliquina nazvaná Tíha sněhu. Blackout není zrovna originálním začátkem dystopicky laděného příběhu, autor však v úspěšné próze, která byla dosud přeložena do deseti jazyků, zaujme jinými prostředky.

Nejvýraznějšími představiteli současné kanadské literatury jsou dvě ženy – jednak nositelka Nobelovy ceny za literaturu Alice Munro, jednak Margaret Atwood, v posledních letech proslavená především díky zfilmovaným románům Alias Grace a Příběh služebnice (v září mimochodem vyjde pokračování této slavné knihy, The Testaments, s nímž se Atwood dostala mezi třináct kandidátů na Bookerovu cenu). Těmito dvěma jmény výčet pozoruhodných kanadských spisovatelek a spisovatelů samozřejmě nekončí. Stačí vzpomenout autory jako Yann Martel či Michael Ondaatje. Ke jménům současné kanadské literatury, které stojí za to sledovat, patří i frankofonní Christian Guay-Poliquin (*1982).

Prostor a čas Tíhy sněhu nejsou jednoznačně specifikovány. Lze však odtušit, že se pohybujeme v nepříliš vzdálené budoucnosti. V zasněžené vesnici, kam je příběh situován, přestala fungovat elektřina, blackout zasáhl i nejbližší města (alespoň to je známo obyvatelům vesnice). Lidé musejí šetřit benzínem i potravinami a vydržet do příchodu jara, kdy se situace, jak alespoň všichni doufají, zlepší.

Vypravěč románu má situaci, v níž se nacházejí obyvatelé vesnice, ještě komplikovanější. Je totiž upoután na lůžko, jelikož utrpěl autonehodu. Přežil díky péči vesnické veterinářky a lékárníka – a ti se mu věnují pouze proto, že v něm poznají syna místního automechanika. Dozvíme se, že proto, aby se znovu shledal s otcem, se vypravěč, rovněž automechanik, který se z vesnice před více než deseti lety odstěhoval, vypravil zpátky. Protože situace neumožňuje odbornou lékařskou péči, otec je mrtvý a všichni příbuzní, kteří ve vesnici žili, odešli do vzdáleného loveckého tábora, je vypravěč přesunut do odlehlého domu, který krátce předtím osídlil Matthias. Stejně jako vypravěč, uvízl tento starý muž ve vesnici kvůli výpadku elektřiny a ze všeho nejvíc se chce dostat zpátky do města k manželce. Je mu proto přislíbeno, že pokud se o zraněného a nepohyblivého automechanika (vypravěče) postará, bude mít zajištěný přísun potravin a dřeva; a také místo v koloně, která se brzy do města vydá.

portret Spisovatel Christian Guay-Poliquin, foto: Julien Bois

V situaci, kdy se lidem nedostává civilizačních prostředků k zachování dosavadních životních podmínek, věci většinou začnou nabírat netušený směr. A tak je tomu i v Tíze sněhu. Se stále ubývajícími zásobami potravin a hubenějšími příděly se nálada ve vesnici zhoršuje, problémy, které bylo dříve možné udržet pod pokličkou, bují do netušených rozměrů. Křehká stabilita, kterou se v odpojené vesnici podařilo nastolit, se začíná hroutit.

Román Christiana Guaye-Poliquina se nepromění v brutální boj o přežití, jakým je v žánru dystopické literatury například Cesta Cormaca McCarthyho. Stejně jako putování kluka a otce, které popsal McCarthy, je však Tíha sněhu od začátku do konce napínavá, a to i přesto, že se vzhledem k vypravěčovu zranění výrazná část děje odehrává na prostoru několika metrů čtverečních. Spolu s Matthiasem vypravěč sleduje, jak dům postupně zapadává sněhem. Sníh se, jak už název knihy, stává faktorem udávajícím jak ráz většiny dnů (lidé z vesnice mohou dělat jen to, co jim nános sněhu dovolí), tak vyprávění. Jednotlivé kapitoly jsou očíslovány podle toho, kolik centimetrů sněhu aktuálně ukazuje sněhoměr. Ten na začátku románu umístí do blízkosti chaty Matthias a dlouhou dobu je jedním z mála rozptýlení, kterých se vypravěči dostává.

Další rozptýlení představují příběhy, které Matthias vypravuje. Právě příběhy, stejně jako slova a jejich síla, jsou podle Matthiase klíčové k přežití. Proto se dlouho a úpěnlivě pokouší přivést zprvu mlčenlivého vypravěče k hovoru: „(…) Ve společnosti někoho, kdo odmítá mluvit, nepřežije nikdo.“ A o několik stran později: „(…) Jen si mlč. Mlč ještě víc, jestli to dokážeš, je mi to jedno. Jsi mi vydán na milost a nemilost. Stačilo by, abych přistoupil na tvoji hru, abych už nic neříkal, a ty se pomalu rozplyneš v záhybech deky. (…)“ Prostřednictvím příběhů, které Matthias, vášnivý čtenář, čas od času vypráví, se do románu dostává i jiskra pro ty čtenáře, kteří si v knize chtějí trochu „zaluštit“ a kteří mohou v románu objevit mnohé literární narážky – tu na Sto roků samoty G. G. Márqueze, tu na slavnou experimentální prózu Itala Calvina Když jedné zimní noci cestující. Další prostor pro čtenářskou spoluúčast a interpretaci nabízí v Tíze sněhu třeba neobvyklá koncentrace postav, jejichž jména začínají písmenem J. Nadto se celým vyprávěním jak Ariadnina nit proplétá mýtus o Mínotaurovi a o Íkarovi s Daidalem – jsou podle něj titulovány jednotlivé části románu, dostává se do vypravěčových snů a rovněž jím lze poměřovat příběh jako takový.

Jak se mladý vypravěč, zprvu zcela odkázaný na Matthiasovu péči, pozvolna uzdravuje, mění se i rozpoložení sil v odlehlém domě. Dynamika vztahu mezi ústředními postavami je jednou z klíčových kvalit románu. Chytlavá však je i popisem postupného společenského rozkladu, který se každou chvílí může proměnit v boj o holé přežití. V knize funguje stejně dobře příběh jako její přesah – otázka po smyslu vypravování a příběhů, po vnímání času, literární aluze v podhoubí vypravování… Román Christiana Guaye-Poliquina byl literárními cenami ověnčen právem.

Autor je literární recenzent.

cover Obálka českého vydání Tíhy sněhu, repro: Argo

Christian Guay-Poliquin: Tíha sněhu. Přeložila Danuše Navrátilová. Argo, Praha 2019, 272 stran, doporučená cena 278 korun.

TÉMATA

Literatura
Knižní tipy
Thriller
Společnost
Lidé

A/Z SOUVISEJÍCÍ