Na jedné z bratislavských demonstrací. Spustila je vražda novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové uskutečněná 21. února 2018. Záběr z filmu Ukradnutý štát, foto: D1FILM

Rozporcované Slovensko. Pěkně si to v naší zemičce rozdáme

Josef Chuchma, 1. November 2019

Na letošním festivalu dokumentárních snímků v Jihlavě měly českou premiéru dva snímky slovenských režisérek o tamější politické scéně. Není to zrovna milá podívaná. A to v několikerém slova smyslu.

Oba filmy – jak Ukradnutý štát Zuzany Piussi, tak Skutok sa stal Barbory Berezňákové – už měly na Slovensku distribuční premiéry, první z nich vstoupí následující týden i do distribuce české; ostatně oba snímky vznikly coby slovensko-české koprodukce. Určití aktéři líčených dění se vyskytují v obou dokumentech, oba filmy jsou podány dosti subjektivně, i když pokaždé je to subjektivita jinak koncipovaná. Hlavním dějištěm obou dokumentů je Bratislava a okolí. A oba filmy mají ambici nahlédnout do dějů a konstelací, které jsou dodnes obestřeny otázkami a v nichž figurují vraždy, peníze, politika, podsvětí.

Minulost je tu s námi

Absolventka bratislavské VŠMU a New York Film Academy Barbora Berezňáková (*1987) se ve svém prvním celovečerním dokumentu vrací do roku 1995, kdy byl poslední srpnový den unesen a násilně do Rakouska zavlečen syn slovenského prezidenta Michala Kováče. Z únosu byla podezřelá státní kontrarozvědka, tedy Slovenská informačná služba (čili SIS). Korunním svědkem v kauze odvlečení Michala Kováče ml. byl pracovník SIS Oskar Fegyveres, který vyšetřovatelům sdělil, že na únosu se podílela právě kontrarozvědka. Fegyveres se začal obávat o svůj život, utekl do zahraničí. Zůstal v kontaktu se svým přítelem Robertem Remiášem; znali se z práce u kriminálky, Remiáš nyní podnikal. Večer 29. dubna 1996 jel v Bratislavě ve svém BMW, které vybuchlo – a Remiáš zemřel. Vyšetřování prokázalo přítomnost výbušniny. Vražda je dodnes neobjasněna. Titul filmu vznikl „otočením“ tehdejší věty premiéra Mečiara, který po atentátu na Remiáše prohlásil, že „skútok sa nestal“.

Oskar Fegyveres před promítaným záběrem z filmu Skutok sa stal
Oskar Fegyveres, svědek, který (ne)ví. Trailer snímku Skutok sa stal, foto: Frames Films

„Chtěla jsem udělat poetický politický film. Angažovaná tvorba by neměla rezignovat na styl,“ prohlašuje v anotaci k dílu Berezňáková. Poetičnost spočívá, přesněji chce spočívat v tom, že režisérka vyprávění na mnoha místech a bez nejasného klíče „atmosférizuje“ různými obrazovými filtry do jakoby analogové podoby, která by měla evokovat jak estetiku devadesátých let, tak současně i stínohru a rozmlženost dané prostě uplynulým časem, kdy se na dávné skutečnosti dá už pouze více či méně přibližně rozvzpomínat. Kromě toho Berezňáková do vyprávění vřazuje – jak divák zjistí až ke konci filmu – hrané partie: několikrát zachycená (především na začátku a v závěru dokumentu) skupinka lidí v bytě starého činžovního domu si promítá záběry spojené se zkoumaným děním a komentuje je. Ovšem hlavní a sugestivní komentátor, vyplyne postupně, je herec, který přeříkává předepsané věty. Režisérka sice spolupracovala se čtyřmi dramaturgy, ale ani taková kooperace nezabránila tomu, aby poetizace neodváděla pozornost od investigace, respektive aby poetizace nesloužila především coby retušovací prostředek k „zamaskování“ informačně nepokrytých míst, která v pátrání nadále trčí. V divákovi, který se v polistopadové slovenské historii a v aktérech tamějších událostí neorientuje, zanechává dokument Skutok sa stal zmatený pocit; pocit, jakési „divnosti“, kolem níž autorka chodila, nahlédla do ní, ale zůstalo pouze u obrazově „vylepšované“ obhlídky. To je na stopáž 82 minut poněkud málo. (Na koncepční problémy ostatně poukazuje i zatím asi nejserióznější, cinefilsky podaná slovenská reflexe snímku, jejíž pisatel se i v reáliích vyzná velmi obstojně a neinsiderskému, „nebratislavskému“ divákovi může z valné části osvětlit, kde je ve filmu kdo.)

Hlavním protagonistou dokumentu je zmíněný Oskar Fegyveres, který s režisérkou chodí po místech, kde před více než dvaceti lety pracoval či se jinak vyskytoval. Fegyveres je dávno odstavená figura. Dnes se živí jako zmrzlinář, nicméně velmi si rozmýšlí, co na kameru poví jak k minulosti, tak k současnosti. Na jeho výpovědích je stejně výmluvné to, co říká, jako to, co nevyslovuje, ale co naznačují jeho oči a mimika. Při veškeré kritičnosti vůči metodě Barbory Berezňákové je třeba uznat, že se jí v dokumentu Skutok sa stal podařilo především skrze tuto figuru ukázat, jak jsou devadesátá léta ve slovenské společnosti nadále přítomna (dlužno dodat: obdobně je tomu s touto dekádou v ČR), nakolik vlivná doba to byla: ve svých důsledcích a otázkách je ten čas stále s námi. A to Berezňáková při tázání, kdo mohl stát za Remiášovou vraždou a jaké byly její motivy, pomíjí – těžko vlastně říct, proč – postavu Michala Kováče ml., který nebyl a není žádné neviňátko. Počátkem devadesátých let byl zapleten do kauzy Technopol, motal se ve společnosti podivných lidí, mezi nimiž se vyskytoval i Marian Kočner. Ano, ten Kočner, jehož byla na Slovensku i v Česku plná média, neboť je podezřelý z podílu na vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové v únoru 2018. A Slovensko posledních let je námětem filmu Zuzany Piussi Ukradnutý štát. Ještě než se k němu dostaneme, dodejme, že v roce 2015 vyšlo najevo, že Michal Kováč ml., tehdy slovenský diplomat na Tchaj-wanu, byl namočený do tamního podvodu s informacemi ohledně fiktivní česko-slovenské skupiny Chirana Group – Kováč jí dláždil cestu na burzu. Nicméně prezidentka Čaputová jej letos v srpnu jmenovala velvyslancem Slovenska ve Spojených arabských emirátech.

Rekonstrukce výbuchu auta Róberta RemiášeRekonstrukce výbuchu auta Róberta Remiáše. Záběr z filmu Skutok sa stal, foto: Frames Films

Ví, ale povědět nemůže

Zuzana Piussi (*1971) je o generaci starší a o mnoho zkušenější dokumentaristka než je Barbora Berezňáková. V Ukradnutom štáte volně navazuje na své předešlé filmy o slovenské politické a společenské scéně, především Nemoc tretej moci (2011), Od Fica do Fica a Krehká identita (oba 2012). Ukradnutý štát, který vznikal zhruba dva roky, měl mít původně nejblíž ke snímku Od Fica do Fica, pro jehož vznik byla spouštěcím impulsem kauza Gorila, v níž vyšlo najevo, že v jednom bratislavském konspiračním bytě se scházely špičky podnikatelské oligarchie a politiky za účelem vzájemně výhodných kšeftů. (Mimochodem: kauza Gorila se v minulých dnech na Slovensku znovu vrátila do hry; někdo do slovenských médií rozeslal desítky hodin záznamů z onoho konspiračního kvartýru.) Piussi při práci na zmíněných filmech z počátku desetiletí došla k tomu, jak opakovala v rozhovorech, že Slovensko je mafiánská země, kde Fico tiše, bez pozornosti médií „obsadil úplně všechno“ a tradiční státní struktury nahrazuje spojenectví politické a ekonomické oligarchie s účastí mafiánských praktik i kruhů. V čase, kdy Ukradnutý štát už měla roztočený, došlo ke zmíněné vraždě Kuciaka a Kušnírové. Piussi tuto událost, která se jí zdá plně potvrzovat zkušenost, kterou nabyla při předchozím mapování své vlasti, do Ukradnutého štátu výrazně zakomponovala. Demonstracemi, které vražda na Slovensku vyvolala, také film začíná…

Na jedné z bratislavských demonstrací
Trailer filmu Ukradnutý štát, foto: D1FILM

Formálně nový autorčin dokument víceméně pokračuje v tom, co je pro filmy Zuzany Piussi příznačné. Filmařka svým typicky vysokým nakřáplým hlasem (pro toho, kde její dosavadní díla nezná, může znít nezvykle, až protivně, ale rychle si na něj zvyknete) buď komentuje záběry z různých akcí, anebo ji kamera zachycuje při rozhovorech s aktéry: s investigativními novináři, s komentátory, s někdejšími příslušníky SIS. Některé vztahy a souvislosti ve zkratce předkládá za pomoci esteticky pěkných kreseb. Režisérka skládá panoramatický obraz dění – velmi osobně, ale zdrženlivě, pozorovatelsky. Investiguje, ale nekomentuje, přesněji: nekomentuje explicitně. Jinak film jako celek samozřejmě je komentářem, angažovaným obrazem současné slovenské politické situace, která se českému divákovi může zpovzdálí jevit standardnější, než nabízí deziluzivní vhled Zuzany Piussi. Ukradnutý štát je přehlídkou zájmů, konspiračních náznaků, nedořečeností, bizarních figur (kupříkladu blogger Rudolf Vaský), siláckých prohlášení. Režisérce například dva lidi tvrdí, že jí mohou dodat dehonestující porna na některé zainteresované lidi. Piussi projeví zájem, že chce ta videa vidět, jenže ničeho se nedočká. „Když už se nějaká diskreditační informace dostane na veřejnost a vyvalí se do médií, znamená to, že něco selhalo. Protože každá informace, která je takovýmhle (nelegálním) způsobem získaná a má diskreditační potenciál, tak v okamžiku, kdy se zveřejní, je to sice velmi nepříjemné, ale zároveň ztrácí na hodnotě. Kdo chce kupovat informaci, která je veřejně známá?“ vypráví režisérce na tmavé ulici bezpečnostní expert a novinář Radován Bránik. „Takže problém Slovenska je v tom, že je tu obrovský přetlak informací, které mají výbušný a diskreditační potenciál, ale nikdy nebyly zveřejněné. Na Slovensku jsou desítky vydíratelných politiků, stovky vydíratelných byznysmenů a množství lidí, kteří jsou vydíratelní i v médiích a nikdy se k tomu nepřiznají…“

Síla Zuzany Piussi, spočívající v neagresivitě a empatii, s nimiž se filmařka protagonistů táže, však zároveň může být její slabinou – to se zřetelně ukazuje právě v Ukradnutom štáte. Piussi se díky svému přístupu dostane i k lidem, kteří by se s jinými dokumentaristy nejspíš nebavili; získává svědectví ze společenských okrajů nebo z kruhů víceméně uzavřených, zabarikádovaných ve svých postojích a světech. Ovšem tato zdvořilá intervence mnohem lépe funguje v námětech, které nejsou kauzou, nýbrž podávají kolektivní obraz společenství složeného z různosti a protiv – viz její snímek o slovenské nátuře a slovenském národě Krehká identita. Ale když Piussi přichází za někdejšími pracovníky SIS a nejprve si s některými z nich dá sklenku šnapsu a oni pak povídají páté přes deváté či chodí okolo horké kaše, tak vidíte a slyšíte, že jim nemůžete věřit ani slovo, protože hrají nějakou zájmovou hru. Jako diváci tudíž sledujete právě jen tu hru a vršení bizarností a uvědomujete si, že se před vámi odvíjí kolektivní portrét jistých (především bratislavských) kruhů, u nichž dobrat se přesnějších kontur tímto filmem nelze. Z čeho ti lidé vlastně žijí? Kolik se za informace platí? Kdo pro koho vlastně pracuje? Existuje někdo čistý?

Jedna z bratislavských demonstrací, které spustila vražda Jána Kuciaka a jeho partnerkyNa jedné z bratislavských demonstrací. Spustila je vražda novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové uskutečněná 21. února 2018. Záběr z filmu Ukradnutý štát, foto: D1FILM

Trochu je ten film o Kuciakovi, trochu o Kočnerovi, trochu o někdejším novináři, později šéfovi kontrarozvědky a dnes pravděpodobně dost pofiderní existenci Peteru Tóthovi (objevuje se i ve snímku Skutok sa stal), ale kauza se v Ukradnutom štáte fragmentarizuje, příběh se nedaří složit. Při procesu s Marianem Kočnerem se při svědecké výpovědi Petera Tótha soud rozhodl učinit jednání neveřejné; v tom okamžiku se Piussi přihlásila na jednu ze dvou pozic důvěrníků, na něž měl obžalovaný právo. „Jako důvěrnice jsem tak další dva dny zůstala v soudní síni a poslouchala svědectví a obvinění Petera Tótha, o nichž musím mlčet,“ říká režisérka v komentáři k záběrům ze soudní síně. „Během dvou let natáčení filmu jsme přemýšleli, zda název Ukradnutý štát není přehnaný. Tyto dva dny mě bohužel definitivně vyléčily z pochybností,“ podotýká dokumentaristka.

Zuzana Piussi tedy něco ví, ale nepoví, respektive povědět nemůže. Co zbývá na konci snímku divákovi? Ten slovenský si načrtnutý obrázek domaluje dle osobní zkušenosti. Divák český (natož z geograficky i mentálně vzdálenější ciziny) se v tom všem nejspíš moc nezorientuje a zůstane v něm dojem jednoho velkého bizáru, jehož součástí je vlastně i režisérka, která je oním děním zasažená, je v něm ponořená až po uši a nenachází přesvědčivé filmařské nástroje, jak tu zkušenost nezaujatému publiku zprostředkovat.

Plakáty k filmům Ukradnutý štát a Skutok sa stal Plakáty o oběma recenzovaným filmům, repro: D1FILM & framefilms.cz

Skutok sa stal (Slovensko/Česko, 2019, stopáž 82 minut)

Scénář a režie: Barbora Berezňáková, kamera: Barbora Berezňáková, Ivo Mika, dramaturgie: Ivo Trajkov, Juraj Šlauka, Mario Homolka, Ondrej Starinský, střih: Matěj Šámal, hudba: Ľubomír Burgr, zvuk: Bohumil Martinák, Lukáš Kasprzyk, Dušan Kozák.

Ukradnutý štát (Slovensko/Česko, 2019, stopáž 79 minut)

Režie: Zuzana Piussi, kamera: Miro Remo, Zuzana Piussi, Vít Janeček, Maroš Benák, střih: Šimon Špidla, dramaturgie: Vít Janeček, zvuk: Adam Matej.
Česká premiéra 7. 11. 2019.

TÉMATA

Film
Recenze
Do kina
Tip
Dokument
Slovensko
Politika

A/Z SOUVISEJÍCÍ