Strašná vazba (mezi nimi): vpravo zadržený architekt Dinu Neagu (Alexandru Papadopol), vlevo kriminálník Vali (Iulian Postelnicu), foto: Madragora

Ozvěny Varů: Nic jste neprovedl, ale vy už se k něčemu přiznáte

Jan Jaroš, 10. July 2019

Na letošním karlovarském festivalu se několikrát vyskytly tematicky nebo námětově vzájemně provázané filmy. Takovou souvislost lze najít i u následující dvojice snímků vztahujících se ke zmanipulovaným politickým procesům.

Prvním snímkem je dokument Proces (2018, režie Sergej Loznica), záznam jednoho z prvních velkých, „divadelně“ pojatých politických přelíčení v Sovětském svazu. Druhým titulem je hraný rumunský komorní snímek Vazba (2019, režie Andrei Cohn); ten líčí, jak šlo i o půlstoletí později v jiné komunistické zemi zajistit, aby se obžalovaný přiznal ke všemu, z čeho je obžalován.

Pro připomínku

Případů, kdy si organizátoři krvelačných procesů objednali kromě rozhlasového vysílání a písemné prezentace i filmový záznam, známe víc. V někdejším Československu byly pořízeny záznamy přinejmenším dvou důležitých procesů: s nekomunistickou političkou Miladou Horákovou (1950) a s generálním tajemníkem komunistické strany Rudolfem Slánským a jeho „spikleneckým centrem“ (1952). První záznam byl až po pádu komunistického režimu uveden v ČT s notným výstražným akcentem, druhý byl teprve nedávno objeven a snad se rovněž dočkáme jeho zpřístupnění.

Proces Sovětské divadlo, v němž šlo o krky. Záběr z filmu Proces, foto: archiv kviff.com

Rovněž výpovědí o zákulisí těchto procesů, v řadě případů natočených podle vzpomínek skutečných obětí, vznikla řada: například Svědek (1969, režie Péter Bacsó), Doznání (1970, režie Costa-Gavras), Výslech (1982, Ryszard Bugajski) nebo Jen o rodinných záležitostech (1990, režie Jiří Svoboda). Vesměs se odehrávaly v časech nejtužšího stalinismu a vlastně přesvědčovaly, že komunistický režim v pozdějších etapách byl již umírněnější. To ovšem Andrei Cohn ve Vazbě vyvrací – umístil ji do osmdesátých let, do doby, kdy do zhroucení rumunského režimu už nezbývalo mnoho času.

K čemu to všechno?

V dokumentární tvorbě původem běloruského filmaře Sergeje Loznici (*1964), který letos zasedal v hlavní porotě karlovarského festivalu, je loňský snímek Proces ojedinělý. Režisér totiž neučinil nic jiného, než že do kompletní podoby zrekonstruoval záznam soudního přelíčení (původně pořízený štábem filmařů pod vedením režiséra Jakova Poselského a nazvaný 13 dní), které se odehrálo na přelomu listopadu a prosince 1930 a stejně jako další obdobné procesy té doby bylo zaměřeno proti technické inteligenci, která byla činěna zodpovědnou za narůstající hospodářské potíže. Obžaloba v tom spatřovala zlý úmysl, jmenovitě se mluví o záškodnictví a o přípravách zahraniční intervence, na níž se – zprvu penězi – měla podílet zejména Francie (padne jméno politika Poincarého) a spolu s ní i protibolševická emigrace.

Všichni obžalovaní, vesměs vedoucí důležitých státních úřadů či univerzitní profesoři, se před soudem přiznávali ke všemu, z čeho byli obžalováni, podrobně popisovali své zrádné rejdy ve službách kapitalismu a sami sebe obviňovali ze zrady vlasti, zejména popisovali působení tzv. Průmyslové strany, která měla zastřešovat veškerou nepřátelskou činnost. Ve svých převážně čtených výpovědích, ať již sami ozřejmovali své konání, odpovídali na dotazy nebo shrnovali svou činnost v závěrečných proslovech, vystupovali v roli kajících se nepřátel vlasti, kteří prozřeli a stydí se; dokonce slibují, že své zločiny odčiní poctivou prací, dostanou-li příležitost. Zdůrazňují, že přijmou jakýkoli trest, neboť každý rozsudek považují za spravedlivý. Občas však probleskne verbální zaškobrtnutí, projevuje se únava.

Proces Soudruh sekyrník. Andrej Vyšinskij (1883-1954) v prokurátorské akci. Záběr z filmu Proces, foto: Tbilisi International Film Festival

Veřejnosti přístupný proces je pozoruhodný i tím, že se při něm osvědčil jako jeho hlavní architekt Andrej Vyšinskij, později generální prokurátor SSSR, účastnící se smutně proslulých velkých čistek na sklonku třicátých let; jako žalobce promluvil Nikolaj Krylenko, který se naopak sám stal jejich obětí. Oba pronášejí krvelačné proslovy halené do zástěrky přísně dodržovaného práva. Natočený materiál náleží k prvním sovětským zvukovým filmovým záznamům.

Kromě toho se záznam vyznačuje ostrým nasvětlením dějiště. Nezachycuje jen přímé aktéry, tedy průběh procesu, ale několikrát do něho vstoupí průhledy do plně obsazeného hlediště se záběry, které vedle celků nešetří ani detaily obličejů (někteří lidé v publiku si kryjí oči, aby je reflektory neoslňovaly). Zařazeny jsou rovněž záběry z dobře nasvětlených (!) nočních demonstrací proti obžalovaným, které odsuzovaly jejich zrádcovskou činnost a požadovaly trest smrti zastřelením. Byly nepochybně organizované, jak dokládají úhledně napsané transparenty.

Není jisté, k jakým účelům se záznam tohoto brutálního divadla (samozřejmě chybí, jak byli obžalovaní zlomeni a přinuceni vypovídat podle scénáře) měl používat. O jeho veřejném předvádění lze pochybovat, protože zvukových kin bylo tehdy v SSSR minimum. Navíc dokument postrádal jakoukoli dramaturgii, jen chronologicky řadil příslušná řečnická cvičení, která prokládal vhledy do publika a nočními demonstracemi.

Proces Přiznání se ke všemu. Záběr z filmu Proces, foto: archiv kviff.com

Loznica vstoupil do příběhu až v samotném závěru dvěma vysvětlujícími titulky. V jednom oznámil, že celá obžaloba je smyšlená a žádná Průmyslová strana nikdy neexistovala. V druhém sdělil, že většina obžalovaných byla odsouzena k trestu smrti, ale rozsudek nad nimi nebyl vykonán. Všichni skončili v gulagu, umístěni však v tajených laboratořích a výzkumných centrech. Jejich budoucí osud se lišil. Někteří byli po několika málo letech amnestováni a zapojili se do budování Stalinovy říše: například k trestu smrti původně odsouzený Leonid Ramzin dokonce za svou práci v oblasti parních průtočných kotlů získal Stalinovu cenu; další však v době velkého teroru koncem 30. let přece skončili před popravčí četou. O některých se nepodařilo zjistit vůbec nic…

Živý odtud nevyjdeš

U nás dosud neznámý rumunský režisér Andrei Cohn (*1972), jenž na Vazbě spolupracoval i scenáristicky, si vybral kafkovský příběh totalitární zvůle: v létě 1983 je bez zjevných důvodů zadržen architekt Dinu Neagu (herec Alexandru Papadopol dobře postihl jeho udivenou bezradnost, marnou snahu vyhovět i udržet si poslední zbytky důstojnosti). Z dovolené u moře je Neagu odvezen rovnou do bukurešťské věznice. Nikdy se nedovíme, proč se tak přihodilo; zřejmě se měl stát jedním z obžalovaných v chystaném politickém procesu. Z běžných přátelských návštěv se mělo stát protistátní spiknutí včetně poslechu nepřátelských rozhlasových stanic, rozšiřování zakázaných knih a pašování nedostatkového zboží z ciziny.

Vazba Rumunsko osmdesátých let ve filmu Vazba, foto: Madragora

Vazba líčí, jak lze člověka loajálního k režimu přimět, aby se doznal bezmála k čemukoli, aby podepsal spolupráci s tajnou policií, aby se pečlivě podílel na znění svých výpovědí. Vyšetřovatelé si počínali s obludnou vynalézavostí: drobného kriminálníka Valiho (Iulian Postelnicu mu propůjčil obhrouble neotesanou výřečnost i prospěchářství) přiměli slibem dřívějšího propuštění, aby se aktivně podílel na „zpracování“ zadrženého, k němuž byl umístěn jako spoluvězeň. Nešlo o pouhé donášení, ale o stupňující se fyzické násilí. Právě tento motiv, kdy vykonavatelem brutálního nátlaku se stává spoluvězeň, lze vnímat jako objevný prvek ve výstavbě takto zacílených látek. Kriminálník Vali zprvu věznitele prosí, aby takový úkol nemusel podstupovat, ale poté se jej zhostí s okázalou bezcitností.

Architekt je tudíž tlačen jednak vězněm, který jej častuje nadávkami a mlátí, jednak prochází krutými „oficiálními“ výslechy, které ovšem nespatříme. Veškeré dění totiž uzavírají čtyři stěny nehostinné spací místnosti: sem se soustředí veškeré proměny v nerovném vztahu mezi oběma muži. Vali chce, aby Dinu, sténající kvůli zlomeným žebrům a zhoršujícímu se zdravotnímu stavu obecně, mimo jiné zdůraznil i jeho vyšetřovatelské zásluhy – a svou nespokojenost vyjadřuje bezohlednými kopanci. Přesvědčuje zadrženého, že s ním vlastně zachází ohleduplně, protože jinak by ho už zabil. Přitom se nejedná o tupého primitiva: pamatuje si úryvky z rumunské poezie (a Dinovi dokonce vytkne, že nerecituje s dostatečnou procítěností), vyzná se ve starožitnostech i v hudbě. Právě tyto zdánlivě všední rozmluvy jako by oba muže sbližovaly, než se nakonec v plné nahotě obnaží Valiho brutalita – spoluvězně ukope k smrti. Vězeňská služba nahého nebožáka obleče, uloží na postel a zavolá lékaře. Vali jen přihlíží…

Vazba Vazba (mezi nimi): zadržený architekt Dinu Neagu (Alexandru Papadopol) a kriminálník Vali (Iulian Postelnicu), foto: Madragora

Délka přesahující dvě hodiny, neproměnný prostor vězeňské cely a pouze v malých obměnách opakující se stále tytéž události vedou k jisté k monotónnosti, která zabraňuje naplno (spolu)prožít Dinův mučednický osud. Andrei Cohn totiž zvolil svého druhu statický protokolární styl, který upřednostňuje dlouhé nehybné záběry, jakoby nezaujaté nahlížení. Sice poskytuje dostatek prostoru pro hereckou seberealizaci protagonistům, ale stěží zakryje rostoucí jednotvárnost. Přesto Vazbu můžeme vnímat jako účinné varování před zvůlí, k níž se represivní složky (nejen) v represivních režimech nezřídka uchylují.

Proces (Nizozemsko, 2018, 128 minut)
Scénář a režie:
Sergej Loznica, střih: Danielius Kokanauskis, Sergej Loznica, zvuk: Vladimir Golovnickij.

Vazba (Rumunsko 2019, 126 minut)
Režie: Andrei Cohn, scénář: Andrei Cohn, Alexandru Negoescu, kamera: Andrei Butica. Hrají: Alexandru Papadopol, Iulian Postelnicu, András Hatházi, Sorin Cocis a další.

procesRežisér Sergej Loznica, foto: archiv kviff.com

TÉMATA

IFFKV
Film
Do kina
Recenze

A/Z SOUVISEJÍCÍ