Screenshot ze staronové hry World of Warcraft: Classic, repro: blizzard.com

Nostalgická lekce s World of Warcraft: Classic je ošemetná

Ondřej Trhoň, 8. October 2019

Je tomu patnáct let, co se objevila počítačová hra World of Warcraft. Její vývoj do určité míry odráží, co se děje nejen s herním světem. Včetně toho, že letos se na trh vrátila původní podoba hry. Následující text je pokusem o velmi osobní reflexi „WoWka“.

Nikdy jsem se na jinou hru netěšil tak moc. Z preview článků a obrázků World of Warcraft vypadal jako ta nejlepší věc na světě. Když jsem ho konečně po nějakých štědrých narozeninách zapnul, pamatuju si na směs totálního okouzlení a rozčarování z toho, že nejslavnější MMORPG všech dob nedostálo mým nereálným očekáváním. Kognitivní disonance, v níž se míchala fascinace rozlehlým fantastickým světem a dotěrné vědomí jeho hranic, mě k World of Warcraft upoutala na stovky a stovky hodin. Dodnes si pamatuju na sebereflexi, kterou jsme po cestě ze školy (asi v prváku na gymnáziu) s kamarádem podstoupili – musíme to WoWko přestat hrát, protože už se nesmějeme, ale jen říkáme „lol“.

Do Azerothu, jak se ústřední fiktivní vesmír ve World of Warcraft jmenuje, sem se pak vrátil ještě několikrát; ostatně svou první gymnaziální esej jsem věnoval tehdy hlavnímu záporákovi Illidanovi Stormrageovi.

Zlatá virtuální brána otevřená

Až do roku 2004, kdy se první verze WoW objevila, byl žánr masivně multiplayerových her na hrdiny (MMORPG) určený hlavně „hardcore“ hráčům a nadšencům. Blizzard tehdy dokázal využít zavedené Warcraft univerzum a vytvořit hru, o níž se psalo, že je to první MMORPG, co hrají i manažeři a tátové po práci. Speciální díl věnoval „WoWku“ i legendární seriál South Park. Kombinace podmanivého světa, férové obtížnosti a odladěnosti sklízela ovoce. V hlavách milionů hráčů vytvořila jasný bod na osobní časové ose – uzlíček nostalgie, o kterém je vlastně celý tenhle text.

World of Warcraft od svého vydání doznal mnohých úprav a vyšlo k němu celkem sedm rozšíření. Přibývalo kontinentů, příběhů a bojových arén, nicméně datadisky hru zjednodušovaly. Spolu s tím, jak rostl věk hráčské základny a přibývaly jí pracovní a rodinné povinnosti, vývojáři zrychlili získávání herních zkušeností nebo snížili sílu příšer. WoW se čím dál víc přizpůsobovalo příležitostným hráčům. Sociální interakce se automatizovaly: místo nutnosti hledat v chatu spolubojovníky stačí v aktuální verzi World of Warcraft: Battle for Azeroth pouze zmáčknout ikonku a systém vám najde skupinu, s níž se můžete na výpravu do jeskyně plné pokladů vydat.

World of Warcraft: Vesnice The CrossroadsWorld of Warcraft stojí na věčném sporu dvou frakcí – aliance a hordy. Vesnice The Crossroads je známá jako časté místo vzájemných soubojů mezi hráči, repro: Rock Paper Shotgun

Původní World of Warcraft vyžadoval budování sociálních vazeb, slučování hráčů do guild (cechů) a spolupráci; dnešní si jde užít – jak dobově příznačné! – i bez výraznější interakce s okolním světem. Vstřícná gesta vůči těm, kteří mají na hraní hodinu po uložení dětí ke spánku, se v určitých částech komunity setkávala s čím dál hlasitějším odporem. Po několika letech už nešlo stížnosti „hardcore“ hráčů brát coby běžné nostalgické zoufání doprovázející každou změnu. Zájem o původní, náročnější podobu World of Warcraft doložila i statistika. Počet registrovaných účtů na (pirátském) „klasickém“ serveru Nostalriuskterý byl otevřen v únoru 2015, přesahoval osm set tisíc. Když ho společnost Blizzard Entertainment v roce 2016 s nejednoznačnými PR vyjádřeními zavřela, spekulovalo se, zda sama potají nepřipravuje návrat dalšími úpravami neposkvrněného Azerothu.

Když z mrtvých vstane celý svět

A na sklonku tohoto léta se skutečně otevřely brány serverů World of Warcraft: Classic. Oficiální reinkarnace původní verze hry je dostupná každému, kdo zaplatí zhruba tři stovky za měsíční předplatné. Od verze z roku 2004 se liší jen vylepšeným herním enginem, díky němuž běží plynuleji, má podrobnější nastavení grafiky a je připravená na moderní síťovou infrastrukturu. Herní obsah samotný je však navlas stejný jako před patnácti lety – to spoustu hráčů překvapilo tak, že Blizzard musel vydat Seznam věcí, co nejsou chyby, neboť řada lidí reklamovala ve hře nedodělky.

Jenže svět se za tu dobu dost změnil. Úspěch World of Warcraft se sice nikomu z řady vyzyvatelů ani zdaleka okopírovat nepovedlo, ale mladá generace se přesunula jinam – k Fortnite, Minecraftu nebo League of Legends. Jestliže on-line svět poloviny prvního desetiletí definovaly výpravy napříč rozlehlými fantasy světy a desítky hodin strávené takzvaným grindem (monotónním zabíjením řadových nestvůr) s cílem vydělat na vytoužený meč, dnešní streamovací kultura si žádá rychlost a vizuální atraktivitu. Jako by hra postavená na socializaci nakonec době, v níž se o Fortnite píše jako o nejdůležitější sociální síti roku, nestačila.

Hrát dnes World of Warcraft taky znamená připomenout si období, kdy se herní byznys dělal jinak. Neexistovaly v něm mikrotransakce, doplňkové oblečky nebo balíčky s překvapením. Zatímco ve „velkém“ World of Warcraft si můžete za deset euro koupit mazlíčka v podobě Ragnarose, tedy ikonického bosse z počátků hry, verze Classic vám nabízí nostalgii nejen estetickou – ohnivého démona v něm můžete se čtyřicetičlennou skupinou zkusit „doopravdy“ zabít.

Nejnovější verze World of Warcraft: Battle for Azeroth
Původní trailer hry World of Warcraft, video: YouTube

Konec elfích dějin

Nostalgie je ošemetná věc. Nejenže patří k možná jediné jistotě v dnešní popkultuře, ale taky zavání ustrnutím a romanticky zasněným ohlížením po minulosti, z níž to špatné už odvála selektivní paměť. Je tedy World of Warcaft: Classic symbolem kultury, která neumí nic jiného než recyklovat samu sebe? Nostalgická pilulka, jež nám připomene dávno ztracené virtuální vazby a pokusí se aspoň malinko vyvolat stejný úžas, který jsme zažívali před branami velkolepých měst v původní hře? Částečně určitě.

Ovšem ani nostalgie není jen jedna. Psycholožka Svetlana Boyd tvrdí, že existují dva druhy nostalgie. Jednak obnovná (restorative nostalgia), jednak reflexivní (reflective nostalgia); liší se perspektivou, kterou se na minulost dívají. Obnovná nostalgie hledí ke „starým dobrým časům“ a chce se do nich vrátit – o ní mluví například teoretik Simon Reynold ve své knize Retromania, v níž kritizuje retrovlnu v současné hudbě. Reflexivní nostalgie sice minulost zkoumá také, ale s cílem naučit se z ní něco užitečného pro budoucnost.

World of Warcraft: Classic může fungovat oběma způsoby. Většinu z hráčů, kteří při jeho spuštění stáli v přihlašovacích frontách zahlcených serverů, motivovala snaha znovu zažít pocit, který v nich virtuální svět vyvolal před patnácti lety. Když jsem zakládal svou elfí kněžku a poprvé se objevil pod stínem světového stromu Teldrassilu, odněkud z on-lineového hrobu mě ovanula melancholie připomínající fascinaci, která je nenávratně pryč.

Nejnovější verze World of Warcraft: Battle for AzerothTakto vypadá nejnovější verze World of Warcraft: Battle for Azeroth, repro: blizzard.com

Jenže stejně tak je Classic připomínkou, jakou cestu hry za těch patnáct roků ušly. Na dnešní dobu poměrně nekompromisní obtížnost a nutnost spolupracovat připomínají, o co při automatizaci „sociálních“ prvků on-lineových her přicházíme. Odlehčující nepřítomnost dodatkového placeného obsahu nebo dokoupitelných přídavků působí na trhu, který úporně soupeří o kreditky dětí i rodičů, osvěžujícím dojmem. Z hlediska uživatelského komfortu je World of Warcraft: Classic neučesaný zážitek, který umí být frustrující a zdlouhavý. Nutí nás se však ptát, zda onen pověstný pocit splynutí s herním světem nevzniká trochu i proto.

Během těch let jsem si často kladl otázku, jestli by nebylo lepší, kdybych World of Warcaft nikdy nepotkal. Azeroth mi tehdy učaroval až nebezpečně moc a herní trailery jsem si o přestávkách mezi chemií a fyzikou přeříkával nahlas. Když koukám na ikonku na ploše mého počítače, zatímco posílám zálohy na zdravotní pojištění, míchá se ve mně touha prožít tohle všechno znovu i mlhavá výčitka, jestli toho nebylo už dost.

Později už dobře známá fanfára ohlašuje dosažení druhé úrovně. Zbývá jich ještě 58.

TÉMATA

Jedničky a nuly
Počítačové hry
Recenze
Zábavní průmysl
Retro
Virtual

A/Z SOUVISEJÍCÍ