Klára Brůhová, autorka knihy Praha nepostavená – Vltavské břehy jako urbanistické téma moderní metropole, foto: Josef Chuchma, www.ArtZona.cz

Návrhy z dob, kdy se Praha chtěla vyrovnat Vídni či Paříži

Michala Komrsková, 25. February 2018

Jaké mohly být v Praze objekty a proč nestojí? U kterých je to dobře, a u kterých je naopak škoda, že se nepodařilo je prosadit? Autorka knihy Praha nepostavená Klára Brůhová strávila pět let v archivech.

Jak se píše kniha o tom, co neexistuje?
Vycházela jsem z věcí, které jsem našla v dobových časopisech a v archivech, člověk se nemá kam jet na dům podívat. Naštěstí zdroje jsou docela hojné. V době první republiky, které se kniha věnuje především, vycházely asi čtyři velmi solidní odborné architektonické časopisy. Publikovaly veškeré významnější architektonické soutěže, většinou i s obsáhlým obrazovým doprovodem. Materiálů jsem měla tudíž k dispozici docela dost.

Archivují se nerealizované projekty i dnes, nebo existují jen jako vizualizace v architektonických studiích?
Něco se publikuje i v současných architektonických periodikách, ale za první republiky to bylo trošku obsáhlejší. Taky měla vliv jistá reprezentativní nota, vypisovaly se soutěže na parlament a ministerské budovy, bylo to oblíbené téma. Stavěli jsme si nové hlavní město, budovali metropoli nedávno založené republiky.

Vlastislav Hofman, projekt přestavby citadely Vyšehrad v Praze – pohled na schody z náměstí u viaduktu, 1915 Vlastislav Hofman, projekt přestavby citadely Vyšehrad v Praze – pohled na schody z náměstí u viaduktu, 1915, repro: Praha nepostavená

Co bývalo důvodem, proč něco skončilo „jen“ v dobovém časopise?
Často byla důvodem délka sporů nebo debat; tedy nejprve to byly debaty, a z nich pak vznikaly spory. Byla třeba vypsaná architektonická soutěž, ta měla vítěze. Výsledek se musel představit veřejnosti, což vzápětí přineslo nějaké proměny v projektu, všechny tyto kroky totiž ovlivňovala široká diskuse. První republika byla diskusím otevřená, což ovšem mnohdy znamenalo ztížení realizace projektů. Například parlament na Letné vzniknout měl, ale nakonec nevznikl.

Na čem zkrachovala stavba parlamentu na Letné?
Proběhly dvě soutěže, vybral se vítězný projekt, a když to vypadalo, že už je realizace na spadnutí, vložilo se do diskuse předsednictvo sněmoven, tedy ti, kteří objekty pak měli využívat. Řekli, že se jim Letná nelíbí, byť se už předtím odborníci shodli na tom, že je naopak perfektní. Jelikož to byla předsednictva poslanecké sněmovny a senátu, nešlo jejich názor opominout. Navíc si vypsali svou vlastní „truc“ soutěž na naprosto jiná místa. Tím se debaty rozmělňovaly, pak přišla třicátá léta, ekonomická krize a namísto nové velkolepé budovy parlamentu se řešily jiné problémy.

Je to dobře, že parlament na Letné nestojí?
Zrovna v tomhle případě si myslím, že to dobře je. Právě téma parlamentu se v knížce objevuje nejčastěji. Vizí, jak by měl vypadat, bylo mnoho. Docela zajímavé bylo sledovat, jak ten problém žil. První vážně míněná soutěž byla vypsaná už roku 1920. Existovaly různé projekty: historizující od starší generace architektů, i třeba klasicizující nebo kubistické návrhy. Na rozdílech těch návrhů lze sledovat vývoj dobové architektury a představ o reprezentativnosti. Další soutěž byla vypsaná v roce 1928, tam už dorazila i řada funkcionalistických projektů, zajímavá byla vize mrakodrapů na Letné. Na návrzích parlamentu je dobře vidět, jak si architekti chtěli Prahu přetvořit k obrazu svému. Tak, aby splňovala jejich představu nové metropole, která bude moci soupeřit s Vídní nebo Paříží.

Vlastislav Hofman, projekt přestavby citadely Vyšehrad v Praze – perspektivní průhled novou ulicí k Zemskému kulturně historickému muzeu a nové části hřbitova, 1915 Vlastislav Hofman, projekt přestavby citadely Vyšehrad v Praze – perspektivní průhled novou ulicí k Zemskému kulturně historickému muzeu a nové části hřbitova, 1915, repro: Praha nepostavená

Existovaly už tehdy argumenty typu „nezastavíme si volnou zelenou plochu v centru města“?
U parlamentu na Letné tomu tak skutečně bylo. Nejprve znělo veliké „hurá“: Máme volnou plochu v centru, pojďme ji zastavět, uděláme tam opravdu novou čtvrť a bude to velkolepé. Na konci dvacátých let už to bylo jiné: lidé si začali uvědomovat, že zelená plocha v centru města je velká deviza. Soutěž v roce 1928 Letnou již nechtěla zastavět tak hustě. Projekty sem sice umisťovaly celou vládní čtvrť, ovšem většinou ponechávaly i poměrně velkorysé plochy zeleně. Za první republiky se nakonec zastavěla jen část Letné – místo, kde se nachází Národní technické muzeum, Národní zemědělské muzeum a ministerstvo vnitra, zbytek zůstal nezastavěn. Letná, tedy přesněji řečeno prostor kolem Letenské pláně, se tak dochoval volný a převážně zelený.

Zelená už zůstane? Asi je jasné, že se ptám na Kaplického knihovnu…
Nejsem si jistá, zda jsem schopna na dotazy směřující k současnosti fundovaně odpovědět. Přece jen jsem strávila pět let v archivech…  Ale s knihovnou je to složité. Kaplický soutěž vyhrál, tehdy panoval konsenzus, že jeho projekt je nejlepší. Vlastně mi to vůči tomu projektu přijde nesolidní, ale myslím, že teď už jsou ty debaty tak daleko, že už to neklapne.

Byly podobné mocenské podpásovky běžné už v době, kterou jste sledovala?
Občas to bylo ne úplně průhledné. Architekty, kteří vyhráli, osočovali ti, kteří nevyhráli z nedodržování soutěžních podmínek, to není nic nového. A překvapivě často si v dobovém tisku vyměňovali ostré invektivy.

Antonín Balšánek, návrh na zástavbu malostranského nábřeží, 1909 Antonín Balšánek, návrh na zástavbu malostranského nábřeží, 1909, repro: Praha nepostavená

Jaké například?
Sice to nebyl důsledek architektonické soutěže, ale kupříkladu docela velká, až nenávistná vlna se strhla poté, co Jože Plečnik představil své vize okolí Pražského hradu. Jako architekt Pražského hradu byl požádán, aby se vyjádřil i k tomu, jak by měl být komplex napojen na okolí, jaký by měl být přístup k Hradu od centra a podobně. Vypracoval několik studií. Když je zveřejnil, odborníci se netvářili úplně nadšeně, ovšem argumentovali slušným a věcným způsobem. Napsali, že Plečnik je skvělý architekt, ale že tohle se jim z toho a toho důvodu nezdá. Později se ale do sporů vložila i laická veřejnost, která začala sepisovat různé petice, někdy docela nevybíravé, které na Plečnika útočily z nacionalistických pozic – že slovinský architekt nám nebude říkat, co si tady postavíme. Jeho to docela zdrtilo a byl to následně i jeden z důvodů, proč odešel zpátky do Lublaně.

Zůstala tvorba některého z tehdejších architektů v podstatě jen v rovině nerealizovaných návrhů?
Velmi velkoryse přemýšlel Antonín Balšánek, navrhoval projekty na zástavbu celé Letné, celého Petřína, nebo velkolepé vize do malostranských zahrad a parků. To mu nevyšlo, ale to neznamená, že by byl zcela odmítaným, neúspěšným architektem. Povedlo se mu dotáhnout k realizacím jiné návrhy, ale spíše šlo o jednotlivosti než celé velké urbanistické komplexy.

Vlastislav Hofman, Josef Barek, zakončení Mikulášské třídy (dnešní Pařížské), 1920,Vlastislav Hofman, Josef Barek, zakončení Mikulášské třídy (dnešní Pařížské), 1920, repro: Praha nepostavená

Jak v tehdejší době fungovala ochrana památek?
V období první republiky neexistoval zákon o ochraně památek a institucionalizovaná památková péče nefungovala tak, jak to známe dnes. Ovšem od roku 1900 fungoval Klub Za starou Prahu, důležitý aktér v diskusích. Byli to odborníci, velmi často činní architekti, kteří se v tomto klubu sdružovali. Chtěli chránit starou Prahu proti devastačním zásahům. Impulsem ke vzniku klubu byla pražská asanace. Ta zplundrovala Josefov, část Starého i část Nového Města, proto se klub dal dohromady a vehementně se vyjadřoval k nejrůznějším záměrům. Dost často se mu podařilo záměry zvrátit, členové klubu byli opravdu hodně urputní a publikovali. Vedle kritiky přitom byli schopni zároveň navrhnout alternativní řešení a ukázat, jak by fungovalo. Takhle se jim podařilo zvrátit například projekt původně hodně nahuštěné zástavby pod Emauzy.

Jak měl tento dodnes naštěstí volný prostor pod Emauzy vypadat?
Na konci 19. a na začátku 20. století se uvažovalo o tom, že tam bude blok vedle bloku, činžáky. Tím pádem by nevznikl dnešní veřejný prostor Zítkových sadů, a zároveň by se zakryl pohled na emauzský klášter, na jeho průčelí od vody. Právě Klub Za starou Prahu byl jedním z prvních, kdo prohlásil, že to není správně proto, že to zkazí siluetu města. Udělali zákresy do fotek a publikovali je na stránkách svého sborníku. Později dokonce přišli s několika vlastními alternativními řešeními. Díky tomu se zmíněný záměr podařilo zastavit.

O jaké mělo jít domy?
O velmi podobnou zástavbu té, která se nachází od Palackého náměstí směrem k centru. A je zajímavé, že Bohumil Hübschmann, autor dvou ministerských budov pod Emauzy, které nakonec vykrystalizovaly z dlouhých debat o podobě území, byl taky členem Klubu Za starou Prahu. Dokonce jeho velmi zapáleným členem. Nejdřív se tedy jako člen klubu podílel na kritikách úředních návrhů, aby se pak nového řešení ujal sám. To se také občas stávalo.

Jakých bylo vašich pět let v archivu?
Skvělých, mě to bavilo. Chtěla bych pokračovat dál, respektive přeskočit roky války a protektorátu, ale navázat dobou od konce druhé světové války dál.

TÉMATA

Rozhovor
Architektura
Literatura
Praha
Klára Brůhová
Urbanismus
Historie

A/Z SOUVISEJÍCÍ