Lidé si 4. května 2018 prohlížejí a fotí zrenovovaný náhrobek Karla Marxe v Londýně, foto: ČTK/imago stock&people/Tim Ireland

Mnohé z toho, co Marx popisoval, přece vidíme kolem sebe. Rozhovor s filozofem Petrem Kuželem – část II.

Rozhovor s filozofem Petrem Kuželem – část II.

Na začátku letošního května si svět připomněl dvousté výročí narození Karla Marxe. I u nás se vyjádřila k Marxově dílu a odkazu řada pisatelů a mluvčích. Otázka je, kdo z nich Marxe opravdu četl. U filozofa Petra Kužela lze tu jistotu mít. Tímto dialogem pokračujeme v našem volném cyklu rozhovorů s filozofy.

Na začátku letošního května si svět připomněl dvousté výročí narození Karla Marxe. I u nás se vyjádřila k Marxově dílu a odkazu řada pisatelů a mluvčích. Otázka je, kdo z nich Marxe opravdu četl. U filozofa Petra Kužela lze tu jistotu mít. Tímto dialogem pokračujeme v našem volném cyklu rozhovorů s filozofy.

Rozhovor je poměrně rozsáhlý. Rozdělili jsme jej proto na dvě části. Tu první jsme publikovali včera. Řeč v ní šla kupříkladu o tom, zda a nakolik je Marx odpovědný za to, co se ve jménu jeho učení ve světě posléze událo, zda současná Čína, která se k Marxovi vehementně hlásí, je komunistickým státem; v dialogu došlo i na to, proč učení Marxe již několikrát v dějinách takzvané vstalo z mrtvých. Nyní pokračujeme otázkami na (ne)vydávání Marxe a vůbec levicové literatury v polistopadové ČR, dále na to, jak se o něm učilo a učí na zdejších vysokých školách, nebo také na to, co Kužel říká skutečnosti, že někteří lidé, kteří nabyli značné ekonomické moci, poslední dobou vstupují do praktické politiky.

Kuzel 3 Filozof Petr Kužel v pražské kavárně Montmartre, kde se rozhovor uskutečnil, foto: Josef Chuchma, Artzóna

Chuchma: Jste marxista?

Záleží na tom, co se tím pojmem myslí.

Chuchma: Nazýváte se marxistou?

Ten pojem je hrozně zatížen. Je spousta marxismů. Pokud by výrazem „marxista“ měl být myšlen někdo, kdo hledí se sympatiemi na minulý režim nebo na komunistickou stranu, tak jak u nás bývá v běžném povědomí tento pojem často vnímán, tak bych marxistou rozhodně nebyl. Pokud bychom ale marxistu chápali jako někoho, komu v duchu Marxe jde o „sebeosvobození člověka“, „možnost jeho činného sebeuplatnění“ spojený s konceptem společenské samosprávy a „dovršený humanismus“, jak jsme o tom mluvili na začátku, a ten, kdo vychází z Marxovy kritické analýzy fungování kapitálu a chce ji dál rozvíjet, tak v tomhle smyslu bych se marxistou nazval.

Chuchma: Kdy a díky komu jste se k Marxovi dostal?

Když jsem byl na střední škole, byla jedním z velkých společenských témat otázka globalizace. Ty diskuse jsem tehdy sledoval. A někdy tou dobou se mi dostal do ruky Salon Práva, kde byl velký rozhovor s Egonem Bondym, který se jmenoval „O globalizaci“ nebo nějak podobně. Četl jsem ho a říkal si, že s tím vlastně docela souhlasím. Ale pamatuju si, jak mi tehdy vrtalo hlavou, proč se Bondy odvolává pořád na Marxe, když ten je, jak se tehdy zdůrazňovalo skutečně neustále, přece tvůrce zločinecké ideologie apod. Takže jsem si řekl, že si Marxe přečtu. Jako první jsem otevřel Komunistický manifest, který mě nijak nezaujal. Potom jsem ovšem narazil na výbor z Marxe Odcizení a emancipace člověka, který u nás vyšel v roce 1967. To mě již oslovilo, zejména Marxovy rané texty, a posléze jsem se Marxem začal zabývat podrobněji. Poněkud tápavě a ad hoc, protože jsem v té době neměl nikoho, s kým bych to mohl konzultovat.

Koukal: Jste ročník 1982, na vysoké škole jste studoval krátce po roce 2000, kdy marxismus nebyl v České republice zrovna vyhledávaný proud. Jste schopen říct, zda a nakolik se situace v reflexi marxismu na tuzemských vysokých školách od té doby změnila?

Změnila se v tom, že Marx již není čten jako modla ideologie minulého režimu, ale začíná být vnímán jako normální myslitel, který se v něčem mýlil, ale také přinesl zajímavé impulzy pro řadu disciplín. O Marxovi a marxistických autorech se na vysokých školách začíná normálně diskutovat. Dříve to bylo spíše ojedinělé. V diskusích musel člověk vždy zdůrazňovat, že není fanoušek komunistické strany apod., než se konečně dostal k normální diskusi. K tomu osobní poznámka: Když jsem byl na Erasmu ve Francii, pamatuji si, jak mě tehdy zaujalo, jak na nějakém večírku jedna slečna říkala, že Marx pozoruhodně analyzoval nějakou událost francouzské historie, a ostatní zúčastnění to brali vážně, jako běžný, normální předmět k debatě. Nemělo to žádný podtext v tom smyslu, že by si lidé museli nejprve vyříkávat své politické preference apod. Prostě se diskutovalo o daném problému. Zatímco když u nás – alespoň to byla moje zkušenost – člověk vyjádřil přesvědčení, že Marx něco správně formuloval či vystihl, byl hned oheň na střeše. Dnes je již situace jiná. A myslím si, že dnešní náhled na Marxe u současných studentů se už vlastně přibližuje tomu, jak o Marxovi uvažují stejně staří studenti na Západě. Tedy nikoli primárně prizmatem minulého režimu.

EF Dvakrát Friedrich či chcete-li Bedřich Engels (1820-1895). Na obálce knihy vlevo se díváme na ambiciózního dvacátníka, vpravo na muže v pokročilém věku, v roce 1891, repro: Propyläen Verlag a Wikipedia.org

Chuchma: Studoval jste bohemistiku a filozofii na Masarykově univerzitě; absolvoval jste v roce 2009. Předpokládám, že tamní katedra filozofie nebyla úplně nakloněna marxistické filozofii.

Převládala tam tehdy filozofie vědy, fyzikalisticky orientovaná ontologie, logika a samozřejmě dějiny filozofie. Marx se učil naprosto okrajově. Výjimkou byl profesor Zouhar, který měl dva semináře: jeden se jmenoval Hegel a Marx a druhý Masaryk a Marx.

Chuchma: Souvisí nová akceptace Marxe, kterou u části lidí v Česku můžeme pozorovat, s nástupem nových generací?

Generační aspekt v tom jistě hraje významnou roli. Ale také obecný společenský pohyb, který probíhá na Západě od sedmdesátých let a jehož teoretická reflexe se pak zprostředkovaně dostává k nám. Od sedmdesátých let minulého století totiž dochází k destrukci sociálního státu a zániku středních tříd. Ty jsou konfrontovány s tím, že zatímco v předchozích třech dekádách po válce jim úspěšně rostly reálné mzdy, tak od poloviny sedmdesátých let se tento trend zastavil a zčásti se i otočil. S nástupem neoliberalismu, deregulace a privatizace obrovsky vzrostla i míra nerovností. Jak ukazuje například známý francouzský ekonom Thomas Piketty, prostřednictvím práce a běžného podnikání není možné dohnat výnosy z kapitálu, obvykle děděného, což znamená, že nerovnosti jen dále porostou. V této souvislosti samozřejmě Marxovy myšlenky více rezonují. Myslím, že je pro ducha doby i trochu příznačné, že se Piketty názvem své knihy Kapitál pro 21. století vlastně hlásí k Marxovi, ačkoli vůbec není marxistou.

Koukal: Ano, ale to nám tady formulujete určité vysvětlení pro západní kapitalistický svět, kdežto situace v Československu a posléze v České republice byla a je jiná.  

Máte pravdu, u nás má větší význam ta generační obměna, kdy nová generace není zatížená optikou minulého režimu. Na Západě jsou to ale spíše důvody, které jsem uvedl.

Chuchma: Po roce 1989 tady nevyšel, pokud se nemýlím, žádný Marxův spis. Ani řádně redigovaný výbor, natožpak Kapitál. Čím to je?

Ano, žádné nové edice nejsou. Zatímco když v Německu, Francii, Anglii či Itálii jdete do knihkupectví, narazíte tam na celou řadu nových edic Marxe, ale hlavně na řadu knih různých marxisticky orientovaných autorů.

Chuchma: Dobrá, to víme, ale vy působíte ve Filosofickém ústavu AV ČR, tedy v instituci, která vykazuje ne úplně zanedbatelnou publikační činnost, tak byste k tomu mohl říct něco víc. 

Postupně se ten intelektuální dluh snažíme srovnat. Naše oddělení například plánuje vydat stěžejní knihu známého maďarského marxistického myslitele Györgyho Lukácse Dějiny a třídní vědomí, kterou publikoval v roce 1923. Vyjít by také měla práce německého marxisty Karla Korsche Marxismus a filosofie ze stejného roku, souborné vydání spisů Karla Kosíka apod. Postupně se to tedy hýbe, ale pokud jde o celkový stav v České republice, tak si myslím, že v praxi různých nakladavatelství je i nadále určitá ideologická setrvačnost, která způsobí, že se ta mezera bude zaplňovat jen velmi pomalu…

Lukas Maďarský filozof a estetik György Lukács (1885-1971). Vlevo jako mladý muž ve své knihovně, vpravo jako kmet – na snímku je vidět datum 1971, což by mohlo znamenat, že portrét vznikl nedlouho před Lukácsovou smrtí, foto: archiv The Charnel-House a Alchetron

Chuchma: Co teď řeknu, je samozřejmě vulgarizace, ale snad to jako vymezující schéma poslouží. Pozoruji v zaměření lidí z Filosofického ústavu AV ČR tři základní proudy: jeden se věnuje analytické filozofii a všemu, co s tím souvisí, druhý preferuje fenomenologickou tradici, a pak je tam třetí „parta“, kam asi patříte i vy, a to jsou zastánci různých proudů kritické teorie. Jak se vy, zastánci kritické teorie, cítíte v rámci celého ústavního organismu?

Já osobně se cítím dobře. Pohybuju se hlavně mezi kolegy z oddělení, kde si rozumíme, respektujeme se a fungují zde opravdu mimořádně dobré kolegiální vztahy. S kolegy z jiných oddělení se dostávám do kontaktu vlastně jen velmi minimálně, takže popravdě ani moc nevím, jak moc naši produkci vlastně sledují. Přesahy mezi například transparentní intencionální logikou, antickou či středověkou filozofií a kupříkladu zkoumáním Karla Kosíka jsou úplně minimální.

Koukal: Okruh z vašeho oddělení začal vydávat časopis Kontradikce. Na konci loňského roku vyšlo první dvojčíslo. Jaká byla motivace k založení takového periodika? V úvodníku stojí, že chcete překročit oficiální diskurz postkomunismu. Jaké jsou parametry onoho oficiálního postkomunismu a čím by váš časopis měl být jiný?

Chceme se v něm věnovat právě tématům, která jsou v českém akademickém diskurzu opomíjena, byť v západní Evropě a Spojených státech jsou běžnou součástí vzdělávacího kurikula. Jsou to právě například teorie spojené s marxismem, ale i radikálně levicovými směry. Zároveň chceme reflektovat i kritickou českou, respektive středo- a východoevropskou teorii a zprostředkovávat ji zahraničnímu publiku.

Koukal: Ale v čem spočívá ona snaha vykročit z oficiálního diskurzu postkomunismu?

Myšlení ve středo- a východoevropském postkomunistickém prostoru je zatíženo neblahým dědictvím minulého režimu. Děje se pak to, že skrze odpor k oné – říkejme jí pro zjednodušení stalinistické a poststalinistické – optice se předpojatě a vulgárně interpretuje řada současných i minulých autorů. Chceme tuto optiku překročit a dichotomii, která se mezi takzvaným Východem a Západem stále do jisté míry reprodukuje, překlenout, jelikož problémy, kterým v éře globálního kapitalismu čelíme, jsou vesměs analogické.

Kompetentní, respektive mezinárodně respektovaný český příspěvek k marxismu – dílo filozofa Karla Kosíka (1926-2003). Na snímku z 20. března roku 1968 Kosík hovoří ve Sjezdovém paláci v PKOJF (dnes pražské Výstaviště) na mítinku Mládež k budoucnosti Československa, foto: Josef Nosek (ČTK)

Koukal: Takže se domníváte, že zdejší chlad či přímo odpor vůči tomu, co můžeme nazývat radikální filozofií a co je přinejmenším ve Francii a v Německu bráno zcela vážně, tkví v našem politickém dědictví z předlistopadového režimu?

Ano, je to dáno zdejším politickým a ideologickým dědictvím.

Chuchma: Ale co je oním tuzemským ideologickým dědictvím? Není příliš snadné a ledabyle obecné hovořit o neblahém dědictví minulého režimu? Není to s tím dědictvím podstatně ošemetnější? Například to, co nastolil únor 1948, mělo přece svoji zásadní předehru v roce 1938 – pro oba procesy bylo společné vydělování „toho druhého“ ze světa, chápání kompromisu coby slabosti a prohry…

K tomu lze říci snad toto: diskurz, který panoval v Československu před rokem 1989, byl nedílně spjat s vydělováním, s hledáním nepřítele, s identitárním myšlením. A co tu vidíme dnes? Xenofobii, strach z toho druhého a z neznámého. Strašákem jsou přistěhovalci, ačkoliv se jich tu vyskytuje naprosté minimum. To dědictví tu prostě působí.

Chuchma: Nakolik se zajímáte – s nadsázkou řečeno – o svého nepřítele? Čtete fundamentální kritiky, například Karla Poppera a jeho Bídu historicismu nebo Otevřenou společnost a její nepřátele?

Ale ano, třeba Popperova Otevřená společnost i jeho kritika historicismu je zajímavá, byť si nemyslím, že by Marx byl historicista. Podle Poppera si Marx myslí, že odhalil zákonitosti dějin. U Marxe můžeme nalézt formulace, které skutečně vedou k takovému výkladu – většinou v subjektivně laděných Marxových předmluvách a doslovech k jeho knihám, ne v těch odborných částech samých. Marx naopak každou kategorii situoval historicky. Z historické analýzy jedné společnosti nevyplývá automaticky přechod k jiné. Vytvářejí se nanejvýš podmínky toho přechodu. Proto se domnívám podobně jako Moishe Postone nebo Louis Althusser, že u Marxe se neobjevuje žádná filozofie dějin.

Chuchma: Ale v praktickém životě, coby aktivista hnutí, přece hlásal a věřil, že filozofové svět dosud jen vykládali, ale že nyní je třeba jej změnit…

Samozřejmě věřil tomu, že systém je změnitelný a že je třeba jej aktivně změnit. Ale nemyslel si, že tato změna přijde automaticky a nutně, protože to vyplývá z nějakých „železných zákonitostí dějin“, jak Marxe vykládá právě Popper. Domníval se, že když popíše fungování kapitalismu a lidé si uvědomí svou pozici v tom systému, že nahradí ten systém jiným systémem. Ale z jeho analýzy kapitálu podle mě neplyne jeho nutný zánik. Pravda, mezi marxisty se o to vedly spory. Systém může upadnout do stagnace, bude se moci rozvíjet za cenu nesmírných konfliktů, ale automatický zánik, který by byl dán železnými zákony, z Marxových analýz podle mě nevyplývá. A samozřejmě stejně tak z nich neplyne nutný vznik beztřídní společnosti.

Budoucnost Obálka českého vydání dvou autobiografických textů Louise Althussera (1918-1990) Budoucnost je dlouháFakta v nakladatelství Karolinum (2001) v překladu Josefa Fulky. Vpravo je autor, diskutovaný interpret Marxe a jeho odkazu, foto: Philosophy of the encounter, repro: Artzona.cz


Koukal: Když se člověk teoreticky věnuje marxismu, a vy jste říkal, že určitou definici marxisty byste pro sebe i přijal, implikuje to u něho občanský aktivismus?

Já osobně nejsem takto založen. Občas udělám nějakou veřejnou přednášku, jsem předsedou Sdružení pro levicovou teorii – SOK, kde se snažíme právě vydávat knížky, u nichž máme pocit, že by jinou cestou nemohly vyjít. Ale vysloveně aktivisticky se neangažuji.

Chuchma: Říkáte, že by ty knížky jinak nemohly vyjít. To znamená, že existuje neviditelný strop, který uplatňují Karolinum, Academia či Filosofia a pár těch dalších nakladatelství, která se věnují vydávání filozofické a politologické literatury?

Vydali jsme autory, jako jsou například Fredric Jameson, Jacques Rancière, David Harvey, Étienne Balibar, Alain Badiou a jiní. Všichni jsou to velmi významní profesoři a hlavní postavy ve svých oborech. To, že za třicet let prostě nevyšli a museli jsme to být my, kdo je vydal, svědčí podle mě o tom, že zde určitá bariéra skutečně existuje. I když v případě Balibara ve stejnou dobu jako my vydalo jinou jeho knihu i Karolinum. V případě ostatních autorů jsou nicméně pořád jedinými knihami dostupnými v češtině ty, které jsme vydali my.

Badiou Francouzský filozof Alain Badiou při letošní návštěvě Prahy, foto: Artzóna – Josef Chuchma

Koukal: Z čeho to pramení? Z podvědomé obezřetnosti, že by to nikdo nečetl, že v České republice se potenciálních čtenářů těchto knih nevyskytuje mnoho?

Nemyslím si, že by čtenářů těchto knih bylo méně než čtenářů knih například o Husserlovi či Kantovi. Je těžko říci, čím to je. Může to být i tím, že ti, kteří mají vliv na knižní produkci, se v době svých studií s těmito autory neseznámili; neseznámili se vlastně ani s marxismem, protože se po roce 1989 neučil, orientovali se odborně jinak, a proto nebudou jejich vydávání přinejmenším iniciovat nebo to prostě nebude jejich prioritou. Ale nevím, příčiny mohou být různé.

Chuchma: Cítíte se tedy být řekněme na okraji nebo v opozici?

Vůči neoliberální doktríně rozhodně ano.

Chuchma: Sedí neoliberální doktrína nadále pevně v sedle?

Nevidím tendence, které by dominanci neoliberalismu narušovaly. Vliv ekonomické moci a odpoutanost ekonomické moci od zájmů společnosti spíše sílí než slábne.

Chuchma: Ale i takové instituce jako Mezinárodní měnový fond upozorňují na neblahé trendy, kdy se stále větší množství majetku koncentruje do rukou stále menšího množství lidí.

Tento trend je sice samozřejmě reflektován, ale fakt, že k této koncentraci dochází, svědčí o tom, že ten neoliberalismus sedí pevně v sedle.

Chuchma: Existuje z toho ven nějaká nekrvavá cesta?

Existují jistě určité systémové nástroje, například Tobinova daň nebo základní univerzální příjem, které by snad mohly narušit tento trend. Samozřejmě je otázka, zda jsou prosaditelné a zda jsou v kapitalistickém systému dlouhodobě udržitelné.

Chuchma: Co říkáte trendu, kdy lidé, kteří nejprve nabyli značné ekonomické moci, vstupují aktivně do politiky a stávají se premiéry nebo prezidenty?

Touto otázkou se zabýval mezi jinými Zbyněk Fišer alias Egon Bondy. Ten říká v jednom textu, že původní „soukromopodnikatelský kapitalismus“ – jak jej označuje – nahrazuje kapitalismus monopolní a že zároveň demokratické instituce, které si soukromopodnikatelský kapitalismus vytvářel – například parlament, volby a podobně –, se ve fázi velké koncentrace majetku stávají čím dál formálnější. Za situace, kdy ekonomickou moc a velkou část finančních prostředků ovládá nepočetná skupina lidí, je pak problematické udržet demokratický charakter společnosti. Do určité fáze zůstává vztah oligarchů ke státu zprostředkovaný – svoji moc uplatňují skrze stát, který personálně řídí politici. Ale postupem času je stále pravděpodobnější, že oligarchové začnou svou moc uplatňovat přímo a od prostředníků se odstřihnou, protože to je pro ně prostě efektivnější. Nyní vidíme, že právě k tomuhle dochází. Nástroje liberální demokracie budou čím dál tím formálnější a systém se pozvolna posouvá k oligarchii. Mimochodem například studie Testing Theories of American Politics autorů Martina Gilense a Benjamina I. Page zkoumá vliv jednotlivých skupin na rozhodování vlády a dochází k tomu, že ve Spojených státech už jde spíše o oligarchii než o demokracii. Zajímavá je v tomto ohledu i kniha Jeffreyho Winterse Oligarchie.

Chuchma: Takže ten trend považujete za neblahý, avšak zákonitý?

Nevím, jestli zákonitý, ale trend k monopolizaci je evidentní. A to, že v určité fázi majitelé monopolů přestanou lobbovat, ale začnou si to od určitého okamžiku řídit přímo sami, je poměrně přirozený. To se dá předpokládat, to není žádný velký objev.

Koukal: Mě na tom fascinuje to, že se dostávají k té kumulované moci v mezích demokracie.

Je právě otázkou, zda je to skutečně demokracie, zda běžní lidé skutečně mají vliv na nějaká fundamentální rozhodnutí, či zda se neprosazují zájmy právě a především těch monopolů. To samozřejmě neznamená předpokládat nějaké konspirační teorie. Ale řekněme například, že zájmem většiny by byl silný veřejný sektor a progresivní zdanění. Ale nadnárodní firmy v tu chvíli řeknou: když bude vysoké progresivní zdanění, půjdeme z vaší země pryč a přijdete o práci, protože produkční prostředky ovládáme my. Sledují svůj zájem a vzhledem k tomu, že mají silnou pozici, mají mocenské páky na to, jak ten svůj zájem na úkor zájmu většiny společnosti prosadit.

Chuchma: Nadnárodní firmy skutečně odcházejí za levnější pracovní silou. V bohatnoucí Číně však pracovní síla postupně přestává být tak báječně levná, jak bývala, takže se hledají další destinace. Vždycky se bude moci výroba přesunout někam, kde je levněji?

Počet států je konečný, a tudíž omezený, takže se nelze přesouvat donekonečna. Kapitál ale může problém s pro něj drahou pracovní silou vyřešit tak, že bude masivně investovat do inovací, které budou šetřit pracovní sílu. Revoluce 4.0 může velkou část lidí vyřadit z pracovního procesu. Ti lidé se stanou přebytečnými a žádná rekvalifikace je nezachrání. To může být velmi riziková situace. Marx toto analyzoval: demografickým zákonem kapitalismu je výroba přebytečných lidí a nárůst rezervní armády nezaměstnaných. Jde o teze v dnešní době aktuální. Druhou stranou toho trendu je, že bude-li nízká zaměstnanost, nebude komu prodávat, nebude tedy ani pro koho vyrábět, čili investovat atd. Ten systém začne stagnovat.

dcery Bedřich Engels a Karl Marx – ten se svými dcerami Laurou, Eleonorou a Jenny; květen 1864, foto: www.jenny-marx-gesellschaft.de

Chuchma: Nicméně aktuální situace je, že se nedostává na českém pracovním trhu pracovních sil.

Ano, teď se nacházíme ve šťastné chvíli. Jenže z různých studií vyplývá, že až polovina pracovních pozic bude nahraditelných – což nutně neznamená, že také i nahrazených – stroji, respektive roboty. Pokud by nezaměstnanost vystoupala dejme tomu na třicet čtyřicet procent, který systém to může ustát? Lze čekat, že důsledky by to mělo katastrofální. Lidé, kteří by byli ohroženi chudobou a byli by konfrontováni s tím, že se přeci tolik snaží – protože oficiální ideologie jim bude i nadále říkat, že když se budou snažit, budou se mít dobře, a jestli se dobře nemají, je to jen jejich vina –, tak ti lidé budou hledat viníka, který za to může. Ale nebudou hledat příčinu v anonymních procesech kapitálu nebo v tom, že nadnárodní firmy odcházejí do daňových rájů. Zkušenost nás učí, že hledají viníky ve spoluobčanech a bližních, kteří jsou na tom ještě hůř než oni sami: v imigrantech, v sociálně slabých a jiných – vždycky se někdo najde. A to může vést a pravděpodobně i povede k dramatickým nárůstům xenofobie.

Koukal: V posledních letech zaznívá, že tuzemské levicové myšlení a zdejší levicová politika jsou vyprázdněné, že jim schází vize, étos, že pod náporem překotného vývoje melou naprázdno. Vnímáte to také tak?

Mám podobný pocit. Zčásti je to podmíněno tím, že vůbec politika jako taková mele naprázdno. Dostala se totiž do vleku ekonomických procesů, které nemůže z národní úrovně příliš ovlivnit, třeba právě pokud jde o vysoké progresivní zdanění nebo o jiné fundamentální věci, jež byly tradičně základem levicové politiky. Mantinely rozhodování politiků jsou dnes úzké; rozptyl, v němž se mohou pohybovat, je malý. Běžný člověk tak získává pocit, že jestli bude u moci levicová, nebo pravicová strana, nic podstatného se pro něj stejně nezmění. Lidé jsou zklamaní z toho, že jak levice, tak pravice jim nemají co nabídnout. Hledají alternativu, takže namísto levice či pravice volí – nejen u nás – různá hnutí či „podnikatelské strany“. Nelze jim to vyčítat. Ale pokud i podnikatelské partaje v jejich očích selžou, lze předpokládat, že se přesunou k fašizujícím uskupením.

Chuchma: Není dnes z podstaty věci frustrující být levicovým myslitelem nebo filozofem? Pokusím se vysvětlit proč. Sám jste levicové myšlení charakterizoval tak, že je to myšlení, které věří ve změnu společnosti, v existenci podmínek, v nichž se jedinec uplatní a seberealizuje. Náplní vaší práce je analyzování, případně teoretické vytyčování věcí veřejných, společného horizontu, nadosobního fungování. Jenže právě to se dnes obrovsky rychle mění, společenské procesy vám musejí unikat jako písek mezi prsty.

V každodenním životě frustraci nepociťuju. Při teoretickém vytyčování problémů se snažím situaci porozumět, což samo o sobě také není frustrující, ba naopak. Ale to, že nevím, jak ovlivnit negativní procesy, o nichž jsme mluvili, to do jisté míry samozřejmě frustrující je.

Mgr. Petr Kužel, Ph.D.

Narodil se roku 1982. Na Masarykově univerzitě v Brně vystudoval filozofii a bohemistiku; bakalářskou práci psal na téma filozofických prvků v beletristickém díle Egona Bondyho, magisterskou pak na téma Bondyho poezie v padesátých letech 20. století. Absolvoval dva stipendijní pobyty ve Francii, v roce 2014 absolvoval doktorské studium filozofie na Pedagogické fakultě UK v Praze (obhájil dizertační práci Filosofie Louise Althussera v „teoreticistním“ období). Od roku 2013 Kužel působí jako výzkumný pracovník ve Filosofickém ústavu AV ČR v Oddělení pro studium moderní české filosofie. Ve své teoretické práci se zabývá především českou a francouzskou filozofií druhé poloviny 20. století a politickou filozofií. Kromě studií týkajících se českého a francouzského myšlení je autorem knihy Filosofie Louise Althussera. O filosofii, která chtěla změnit svět (2014), byl editorem publikace Egon Bondy. Pracovní analýza a jiné texty (2017).

TÉMATA

Filozofie
Politika
Historie
Rozhovor

A/Z SOUVISEJÍCÍ