Pavol Ravkov (*1964), spisovatel slovenský, foto: archiv nakl. Host

Legenda o jazyku, Nepomuckém, normalizaci a pelíšcích, které nehřejí

Boris Hokr, 17. June 2019

Brněnské nakladatelství Host vydalo již třetí román jednoho z nejúspěšnějších slovenských autorů poslední doby – Pavola Rankova. Stejně jako v knihách Stalo se prvního září a Matky se autor vrací do československé historie zmasakrované totalitou.

V roce 1972 začíná na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy nejen další ročník, ale také seminář věnovaný marxismem-leninismem posvěcenému přezkoumání legendy o takzvaném svatém Janu Nepomuckém. Skupina antropologů se totiž chystá otevřít schránku s nebožtíkovými ostatky a ověřit, jak se to má s jeho zázračně zachovalým jazykem. Právě ten v osmnáctém století posloužil coby impulz k Nepomuckého blahořečení, později svatořečení a nakonec i ke jmenování jedním z patronů českých zemí. U světcovy sochy na Karlově mostě se tedy setkává čtveřice studentů – Slováci Tomáš a Táňa, Pražák Martin a Moravačka Klára. Z jejich mladistvě drzého zápolení s neschopným vedoucím, avšak „schopným“ soudruhem Šindelářem se bohužel v očích StB stane něco zcela jiného…

Musíme se udávat

 Legenda o jazyku, s podtitulem Nepomucký 1972, klame tělem a chystá na své čtenáře hned několik („ošklivých“, ale přesně načasovaných a promyšlených) překvapení. Krátký prolog, rámovaný roky 1968–1972, sleduje stěhování Tomášových rodičů z malé slovenské vesnice do Prahy; paní Dobrotková se tak v anonymnějším velkoměstě snaží vyhnout začínajícím normalizačním čistkám. A její manžel, pan Dobrotka, se uplatní na stavbě pražského metra. Stín všemocné strany a mnohdy statistikou řízeného rozhodování o lidských osudech je zlehčován až anekdotickým líčením způsobu, jímž se rodina s politickou hrozbou vypořádává, i popisem vnitřního světa jejích členů a vzájemného špičkování a špačkování nad (ú)klady režimu.

Nepomuk Umučení svatého Jana Nepomuckého. Reprodukce obrazu polského malíře Simona Czechowicze (1689-1775). Olej na plátně velikosti 61 x 86 cm vznikl kolem roku 1750 a ve sbírkách jej má Národní muzeum ve Varšavě, repro: Wikipedia.org

Způsob, jakým pan Dobrotka glosuje televizní vysílání a určuje hodnověrnost informací, stejně jako posléze Tomášovy první studentské zážitky včetně nadšeného kontaktování francouzského člena týmu exhumujícího Jana Nepomuckého, rozpravy nad hudbou, silácká politická prohlášení a bizarní přístup vyučující kvazipředmětu Dějiny mezinárodního dělnického hnutí a Komunistické strany Československa podporují dojem, že Rankov nabízí jakousi obdobu populárních Pelíšků. Tedy filtry nostalgie a rodinné pospolitosti přeředěný obraz minulosti, kdy se sice držela huba, ale jinak se vlastně žilo dobře, tedy když si člověk dal pozor a neprovokoval.

Jenže jako drobná varování by mohla sloužit motta jednotlivých kapitol. Ta jsou převzata z textů Michela Foucalta, Sigmunda Freuda, Pétera Esterházyho a v neposlední řadě z dobových rozkazů a směrnic ministerstva vnitra. Rankov navíc velmi brzy začne rozvíjet i další linii vyprávění, zasazenou do naší současnosti. V ní bezejmenný vypravěč komentuje, jak se stará o Tetičku – mírně bláznivou manželčinu příbuznou, ztracenou v tragických událostech, k nimž došlo během jejího krátkého studia historie v roce 1972.

Hra je tedy zdánlivě jasná – ovšem to, koho a jak zatím jen tušená tragédie dostihne, dokáže autor umně skrývat až do poslední stránky.

Podle jazyka poznáte je

Podobně zjednodušující je vlastně i tvrzení, že román Legenda o jazyku se odehrává ve dvou časových liniích. Ano, kapitoly plynule střídají v ich-formě podané „náslechy“ a „výslechy“ Tetičky s partiemi v er-formě vyprávějícími osudy čtveřice studentů historie, kteří se v bádání vydávají do čtrnáctého století, zatímco sami v kruhu nejbližších žijí typický normalizační dvojí život. Tetičce v jejím vyprávění časová dimenze zcela splývá. Vzniká tak fantaskní svět, v němž se nepříliš humanitně vzdělaný vypravěč ztrácí a není schopen dešifrovat, co jsou úryvky historických pramenů, co osobní zážitky a co noční můry a holé výmysly… Dešifrování jednotlivých rovin Tetiččina vnitřního světa je přitom nejprve pro čtenáře zdrojem intelektuální zábavy a posléze autorovi nástrojem silné pointy.

Rakonv Obálka loňského slovenského vydání Legendy o jazyku (z nakladatelství Slovart) a autor románu, repro: Slovart, foto: Instagram autora

Komplexnímu světu románu odpovídá i sám název, který sice primárně odkazuje k svaté relikvii, ale zároveň se neomezuje na čistě fyzický význam slova „jazyk“. Rankov nechává zaznít jazyk totalitárního zřízení (a to nejen v rovině vyhlášek a žvanění pseudohistoriků a rádoby morálních autorit), ale i třeba v podobě ironických reakcí obyvatelstva, které ví, co jsou to „ruské neštovice“ nebo co znamená „smát se pod gumou“. A které samozřejmě také dobře ví, co je bigbít a jak krásné je použití obratu „faux pas“ a co je uvědomit si, že vaše spolužačka „je nejen krásná, ale že taky rozumí dobré muzice“. Do soudobého jazyka moci a těch, jimž je vládnuto, pak pronikají slova i formulace z historických pramenů a nejedna postava říká něco slovy, a zároveň cosi zcela odlišného tónem, kterým ona slova zní. A v neposlední řadě: součástí verbování spolupracovníků StB bylo chování takzvaně pod legendou.

V mnoha případech jsou jednotlivé přechody nebo příklady zdrojem zdánlivého odlehčení; zdánlivého proto, že v každém okamžiku pouze připravujícího půdu k závěrečnému utažení šroubů… S přibývajícími stránkami se množí případy, kdy ožívá a bují monstrum toho myšlení, které je přesvědčeno o vlastní neomylnosti. Myšlení, pro něž je samo pouhé podezření již rozsudkem a potvrzením a před nímž není úniku. A to ani v případě, že se člověk chová pelíškovsky a nevystrkuje hlavu.

Jak číst historii

Pasáže z univerzitní půdy jsou svým způsobem nejen obžalobou ideologické manipulace, ale i povedeným profesním humoristickým románem. Ve svých nejlepších chvílích tak Legenda o jazyku připomíná Škvoreckého Mirákl (a okrajově i Příběh inženýra lidských duší). Na rozdíl od nich je však čtenářsky mnohem vstřícnější – jednak svým kratším rozsahem, jednak nakonec i tím, že Rankov – na rozdíl od Škvoreckého – nevynáší soudy, nýbrž pouze s odstupem popisuje. Finální účinek je však srovnatelný.

Rankov Obálky dvou předešlých do češtiny přeložených knih Pavola Rankova: Stalo se prvního září (nebo někdy jindy) vyšla v Hostu roku 2010, Matky pak Host dodal na pulty o tři roky později, repro: Host

Jediné, co by se dalo Legendě o jazyku vytknout, je lehkost, s níž se čtveřice studentů okamžitě vyčlení z kolektivu a napojí na sebe navzájem. A pak také skutečnost, že některé dialogy mezi studenty a Šindelářem jsou jednoznačně „moderované“ autorem. Pro představu: třeba se neřeší skutečnost, že pro příklad z patnáctého století se uvádí Hájkova Kronika česká – nejedná se přitom o chybu časového určení (Kronika česká je totiž dílem z 16. století), nýbrž prostě o to, že korelace by znehodnotila tempo vyprávění a Hájek zaznít musí. Osobně pak doufám, že podobné vysvětlení stojí i za tupostí většiny studenstva, které na dobrovolně zvoleném studijním oboru netuší, co to byla kruciáta (v době adorace husitského období!), a plave v datech (české stavovské povstání), na jejichž biflování byla přitom výuka dějepisu založena.

Na druhou stranu má bohužel historie dodnes pověst vědy, která vlastně nic moc nevyžaduje a již může provozovat téměř každý. A hlavně, že historie je přece to, co všichni dobře víme. Rankovův román je výbornou připomínkou teze zesnulého Dušana Třeštíka, že každý historik, který plní politickou objednávku, aby byl oporou režimu, nakonec vždy nutně zůstane kůlem v plotě. Jeho snažení však, bohužel, mezitím může zničit reálné životy, nikoliv jen poškodit staré legendy.

cover Obálka třetí česky vydané knihy Pavola Rankova, repro: Host

Pavol Rankov: Legenda o jazyku. Nepomucký 1972, Překlad Petra Darovcová, Host, Brno 2019, 328 stran, doporučená cena 349 korun.

TÉMATA

Literatura
Recenze
Knižní tipy
Historie

A/Z SOUVISEJÍCÍ