Národní divadlo, Praha – Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero. Záběr z inscenace. Na snímku soubor Baletu ND, foto: Martin Divíšek (Národní divadlo)

Labutí jezero v Národním divadle potápí choreografie

Johana Mravcová, 6. April 2019

Labutí jezero v choreografii Johna Cranka, které bylo v pražském Národním divadle premiérově uvedeno v závěru minulého měsíce,  překvapivě – na rozdíl od jiných Crankových děl – nenaplnilo očekávání.

Nejznámější baletní dílo období postromantismu si svou premiéru odbylo již roku 1877 v Moskvě, shodou okolností v choreografii Čecha Václava Reisingera. Věhlas a nesmrtelnost však klasické dílo Petra Iljiče Čajkovského získalo až díky petrohradské verzi Mariuse Petipy a Lva Ivanova z roku 1895, která se stala základem stovek pozdějších inscenací.

Při přípravě nové premiéry Labutího jezera tentokrát dramaturgie pražského Národního divadla sáhla po inscenaci z roku 1963. Její autor, choreograf John Cranko, je neodmyslitelně spjatý se zlatou érou Stuttgartského baletu šedesátých let. Byl vynikajícím tanečním vypravěčem, který se proslavil především epickými balety. Jeho verze Labutího jezera, jež byla „vytvořena v úctě k tradičnímu pojetí, nicméně s puncem jeho dramatického talentu a ojedinělým smyslem pro vystižení podstaty baletu“, jak říká anotace pražského představení, bohužel tak dobrým počinem není.

trailer labuti jezero
Podívejte se na video ilustrující přípravy baletu Labutí jezero, foto a video: Národní divadlo

Co se režie i dramaturgie týče, v představení se objevují hluchá místa. Ať už je to v prvním jednání, kdy Princ dostává dle slov choreografa větší prostor a „možnost tančit a odhalit svůj charakter“, ale často se spíš nevýrazně „potlouká“ po scéně, či v divertissement charakterních tanců v jednání třetím, kdy jednotlivé pasáže postrádají nejen správnou dynamiku, ale i návaznost a soudržnost. Tato část je strohá a škrobená a nepřináší tak kýžené osvěžení, naopak se nezvykle vleče. Po polském, španělském, ruském a neapolském tanci následuje tzv. černé pas de deux. I to je bohužel upraveno tak, že ve výsledku negraduje, jak by mělo. V samém závěru představení pak Princ coby tragický hrdina zdlouhavým způsobem umírá v jezeře.

Cranko si pohrál i s Čajkovského hudbou, když zcela vynechal nebo nahradil některá čísla. Místy se nečekaně vyskytuje i jistá nemuzikálnost. Markantní je to například v jednání čtvrtém, kdy hudba eskaluje a tanec na scéně se s hudebním podkladem míjí.

ND LJ Národní divadlo, Praha – Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero. Záběr z inscenace. Na snímku Patrik Holeček, foto: Sergej Gherciu (Národní divadlo)

Choreografické pojetí jako takové stojí na klasickém tvarosloví, v němž se objevují i neoklasické taneční prvky a divadelní pantomima. Představení, jež je pro tanečníky bezesporu velmi technicky náročné, je plné obtížných figur, které ale leckdy nepřinášejí oku diváka původně zamýšlený efekt. Nové, tudíž z původní Crankovy inscenace nepřevzaté, je výtvarné řešení scénografa Martina Černého, které je pojato romantizujícím způsobem. Taktéž zdobné kostýmy Josefa Jelínka jsou v typicky historizujícím stylu.

Inscenace samotná každopádně neubrala nic na kvalitě práce a nasazení tanečníků. Technicky i herecky takřka bezchybný výkon podala během druhého premiérového večera především Miho Ogimoto, představitelka hlavní role. Vyzrálá japonská tanečnice, první sólistka souboru, je nyní na samém vrcholu kariéry. Jako zakletá princezna Odetta je éterická a jemná, její port de bras jsou citlivá a něžná, coby Odilie je naopak velmi energická a jiskřivě svůdná.

Jako Princ Siegfried dostal příležitost mladičký demisólista Patrik Holeček. Vysoký elegantní tanečník, fyziognomií ideální obraz romantického danseur noble. Jeho výkon na druhé premiéře byl velmi dobrý, byť ho místy přemohla tréma, kvůli níž se objevily drobné nečistoty. I velké dámské sbory ve druhém a čtvrtém jednání, které jsou pro Labutí jezero stěžejní, byly dobře synchronizované. Čtyřiadvacet labutí působilo sehraně a formovaly krásné geometrické obrazce.

ND LJ Národní divadlo, Praha – Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero. Záběr z inscenace. Na snímku Alina Nanu, foto: Martin Divíšek (Národní divadlo)

Souhrnně lze říci, že s velkou pompou byl v Národním divadle uveden velký celovečerní balet, který sice potvrzuje kvality baletního souboru naší první scény, ale jako celek není zrovna průkopnickým dílem. Nové obzory publiku toto představení asi otevírat nebude.

Materiál byl převzat ze „sesterského webu“ ČT 24; je redakčně doplněn o některé údaje a fotografie.

ND LJ Národní divadlo, Praha – Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero. Záběr z inscenace. Na snímku Na snímku soubor Baletu ND, foto: Martin Divíšek (Národní divadlo)

Národní divadlo, Praha: Labutí jezero

Hudba: Petr Iljič Čajkovskij, choreografie: John Cranko, nastudování: Birgit Deharde, Andria Hall, umělecká supervize: Reid Anderson, scénografie: Martin Černý, kostýmy: Josef Jelínek, světelný design: Pavel Dautovský, projekce: Lunchmeat. Hraje: Orchestr Státní opery, hudební nastudování, Václav Zahradník, dirigenti: Václav Zahradník / Sergej Poluektov.

Premiéry v historické budově Národního divadla 28. března a 29. března 2019.

TÉMATA

Tanec
Recenze
Národní divadlo

A/Z SOUVISEJÍCÍ