Záběr z Kytice Pražského komorního baletu vytvořené Petrem Zuskou, foto: Serghei Gherciu (PKB)

Kytice podle Petra Zusky. Reinkarnace Pražského komorního baletu

Lucie Hayashi, 13. May 2019

Nedlouho poté, co se na jevišti Národního divadla Praha pomyslně zapíjela šampaňským zdařilá činoherní verze Kytice v režii SKUTRu, dostavilo se na tuzemskou první scénu zpracování taneční. A i z něho lze mít radost!

Když v šedesátých letech vznikaly pilíře Baletu Praha, na nichž byl později vystavěn Pražský komorní balet (PKB), měla už trojice zakladatelů Pavel Šmok, Luboš Ogoun a Vladimír Vašut jasno, co od souboru očekávají. Jednou z klíčových vizí pro ně byla „českost“. Důraz na náměty vycházející z českého prostředí, využívání domácích skladatelů, slovanská poetika, které nechybí humor ani lyrika, jež dokáže zaujmout a dojmout, ale i vyburcovat, poučit a pobavit. To, co se odehrálo na jevišti Stavovského divadla prvního máje tohoto roku, byla zhmotněná láska. Láska Petra Zusky k cestě, jíž se vydal od tanečních i choreografických začátků v PKB, láska k domovu, ke svým učitelům a mistrům. Odkaz, který Pražský komorní balet poslední dobou chabě udržoval skomírajícím plamínkem, se první květnový den rozsvítil jasným plamenem. Srdce toho, co se pamětníkům vybaví pod pojmem PKB, zase jednou zdravě bušilo.

Jednotlivé básně Kytice lákaly již mnoho skladatelů i choreografů; sluší se připomenout alespoň „nesmrtelného“ Holoubka Pavla Šmoka právě pro PKB v roce 1993. Pod souhrnným názvem Kytice vzpomeňme třeba na večer tria Wiesner–Kůra–Blažek, kteří roztančili hudbu Josefa Páleníčka v ND (PokladLilieZlatý kolovrat, 1984), dále Vodníka, Polednici a Zlatý kolovrat Pavla Ďumbaly v Ústí nad Labem na symfonické básně Antonína Dvořáka (2014), pro Bohemia Balet zase filmovou hudbu Jana Jiráska převedla na jeviště Alena Drapalíková (2017). Všechny se vyznačovaly prostým důrazem na emoce následující vinu a trest, které jsou u Erbenových balad alfou a omegou. Zatímco činoherní verze mnohdy vrství na jeviště symboly, rekvizity a náznaky, jež umocní zvuk recitovaných slov, Zuskova Kytice dýchá pohybem, který mluví za vše.

KyticeZáběr z Kytice Pražského komorního baletu vytvořené Petrem Zuskou, foto: Serghei Gherciu (PKB)

Minimalistická scéna a komorní provedení jsou Zuskovou doménou – kolik už ironických poznámek bylo napsáno o tom, že tomuto choreografovi stačí dva tanečníci, stůl a židle. Opět dokázal, že tento způsob práce mu sluší. Uměl vykřesat ze souboru čerstvě obsazeného mladými absolventy skvělé taneční výkony, skupinovou energii a smysl tanečního umění. Zuska se inspiruje náměty a narací balad, ale vytváří vlastní poezii na téma lásky, touhy, strachu, smutku, radosti, bolesti, naděje či vykoupení. Sází na osvědčené principy a osobní rukopis, přesto vytváří originální kompozici. Opět doplňuje svou inscenaci průvodci, tentokrát je to Život a Smrt (Linda a Viktor Svidró), kterým patří prolog i epilog díla. Pozorují a usměrňují osudy postav, jejich plahočení zastřešují nadpozemskými principy. Scéně vévodí dřevěný kříž, představující naději a objekt modliteb i strachu z božího trestu, a větev stromu, která se díky kousku plédu umí zazelenat životem i suchými pahýly zpodobnit předzvěst zkázy. A obligátní stůl a dvě židle, které Zuska dokáže roztančit a použít jako kolébku, postel, rakev, kostel, máry i cokoli jiného.

Ústřední pár Ženy (tanečně i výrazově vynikající Tereza Hloušková) a Muže (přesvědčivý a zralý Dominik Vodička) prochází radostmi i strastmi života, které podkresluje šestičlenný sbor „těch druhých“. Jsou to právě jejich krátké vstupy, které jednak propojují a nenápadně proměňují scénu, jednak – a především – osvěžují jednotlivé duety a patos osudových zvratů tragických hrdinů a lyrickým brumendem chóru připomínají tok času a ladění balad. Tanečnost a choreografická kompozice sborových intermezz je vítaným protipólem někdy příliš ilustrativního tance, nadbytečné pantomimy a hudební popisnosti, kterou se Zuska nezapře. Ale právě díky této přímosti a čitelnosti jsou jeho díla už léta oblíbená u laické i odborné veřejnosti.

Výpravná hudba Ondřeje Brouska tančí spolu s jevištěm. Souznění skladatele a choreografa je zde jedinečné a snadno uchopitelné. Snad nejnápadnější vzpomínkou na hvězdnou éru PKB jsou kostýmy Pavla Knolleho – dlouhé splývavé sukně pro dámy a triko a kalhoty pro pány v tlumených šedobéžových odstínech připomínají vrcholnou dobu souboru. Souvztažnost je oprávněná: Kytice dedikovaná Pavlu Šmokovi a Luboši Ogounovi by otcům-zakladatelům jistě udělala radost. Snad tento očekávaný kvítek na repertoáru pomůže v dalším existenčním boji jejich kdysi vymodlenému, nyní však na pokraji zániku bojujícímu dítěti: Pražskému komornímu baletu.

Autorka je redaktorkou portálu Taneční aktuality.

Redakční dovětek:  Až po odevzdání recenze vešlo ve známost, že Pražský komorní balet k 1. červnu 2019 ukončí svou činnost. Důvodem je podle ředitelky souboru Ladislavy Jandové nízká veřejná finanční podpora. Více informací například ZDE.

Kytice Zuskův scénický minimalismus. Jeho pověstné dvě židle a spol. Foto: PKB


Pražský komorní balet: Kytice

Scénář, choreografie a režie: Petr Zuska, dramaturgie: Tomáš Vondrovic, hudba: Ondřej Brousek, scéna: Jan Dušek, kostýmy: Pavel Knolle, světelný design: Daniel Tesař, asistenti choreografie: Igor Vejsada, Linda Svidró. Tančí: Linda Svidró, Viktor Svidró, Tereza Hloušková, Dominik Vodička, Eliška Nováková, Iveta Krmelová, Tereza Straková, Aleš krátký, Albert Kaše, Michal Vach.
Premiéra: 1. 5. 2019 ve Stavovském divadle v Praze.

TÉMATA

Tanec
Recenze

A/Z SOUVISEJÍCÍ