Sportovní hala v Dolních Břežanech, autoři: Sporadical, Praha, generální projektant: VPÚ Deco Praha, foto: BoysPlayNice Photography + Concept/ČAR 2016–2017

Kvalitní architektura z veřejných peněz tady téměř nevzniká

Jiří Koukal, 5. May 2018

Respektovaná Marcela Steinbachová, která byla vyhlášena tuzemským architektem roku 2016, sestavila nedávno vydanou ročenku Česká architektura 2016–2017. Nejen o této knize jsme vedli rozhovor.

K čemu je architektonická ročenka dobrá?

Je nezastupitelná v tom, že mapuje domácí aktuální architekturu rok po roce. Třeba pro teoretiky a historiky architektury je dokladem doby, toho, k čemu se můžou vracet, když pak jednotlivá období zkoumají. Zároveň i širší veřejnost z ní může získat určitý přehled o tom, co se v současnosti děje, co je aktuální a jakým směrem by třeba i oni mohli směřovat svoje bydlení.

Marcela Steinbachová Editorka ročenky architektka Marcela Steinbachová, foto: Andrea Thiel Lhotáková

Ročenku sestavuje každý rok někdo jiný. Jak jste postupovala vy? Z kolika staveb jste vybírala třicet nakonec publikovaných?

Na začátku probíhá výzva adresovaná databázi architektů. Ta nám přinesla asi dvě stě realizací. Dalších zhruba sto jsme pak dohledali z různých jiných zdrojů jako internet, časopisy, nebo nám někdo něco doporučil, třeba fotografové architektury hodně pomohli. Snažíme se oslovit co největší množství architektů po celé České republice, ale samozřejmě se nám to nepodaří nikdy na sto procent, protože k někomu se to nedostane. Z těch původních tří stovek staveb jsme vybrali asi sto čtyřicet, které jsem objela. Prací na ročence jsem strávila asi rok, ale nebylo to koncentrované. Vždy nějaký prodloužený víkend a pak taky spousta práce na textech. V součtu by to byly asi tři intenzivní měsíce.

Předpokládám, že realizace ukázaná na fotografii a ve skutečnosti se může dost lišit. Fotografie architektury bývají často značně aranžované a mají své vlastní zákonitosti…

Ono to je obojí. Někdy se ukázalo, že reálná stavba je lepší než na fotografiích, jindy přesně naopak: fotografie byly tak dokonalé a tak zinscenované, že vlastně trošku lhaly. Někdy je na fotce jen to, co se povedlo, ale to, co se nepovedlo, to na ní chybí. Což snad i chápu. Je právě úkolem editora ročenky, aby se na místě přesvědčil, jak stavba působí. V tom vidím jednu z největších výhod publikace: vydavatelka trvá na tom, aby kurátor vždy viděl stavby na vlastní oči. Samozřejmě jsem si říkala, že jsem si výběr taky mohla trošku víc zúžit, ale ve výsledku toho nelituju; nebyla jsem zkrátka přesvědčena, že to můžu obsáhnout pouze z fotografií.

Česká architektura 2016–2017 Marcela Steinbachová (ed.), Česká architektura 2016–2017, Praha: Prostor 2018.

Jako jedno z kritérií vašeho výběru zmiňujete městotvornost. Jak se liší městotvorná architektura od té, která městotvornou není?

Městotvorný třeba není rodinný dům, který stojí uprostřed zelené louky a ohraničuje jej plot. Zajímá mě, když architektura ovlivňuje kontext místa a navazuje na vztahy, ať už parterem, který může někdo využívat, nebo například spoludefinuje náměstí, uliční čáru. Když navazuje na systém stávající obce, města a podporuje ho. Třeba pražský bytový dům Koněvova, kde se rozhodli, že budou držet uliční čáru. Ten dům urbanisticky sedí do svého okolí, podporuje stávající stav a utváří prostředí pro život.

Česká architektura 2016–2017 Bytový dům v Praze, Koněvova 37–39, autoři: A.LT architekti, Praha, foto: Tomáš Rasl/ČAR 2016–2017

Máte teď jedinečný přehled o tom, co se u nás v poslední době postavilo. Dají se v současné domácí architektuře vysledovat nějaká obecnější témata? Zhruba před patnácti lety vydal historik architektury Rostislav Švácha publikaci Česká architektura a její přísnost: Padesát staveb 1989–2004. Co se od té doby v architektuře změnilo?

Většina klientů dobré architektury jsou soukromníci, nejsou to města a téměř se nestaví z veřejných peněz. Respektive: pár takových realizací taky je – například sportovní haly nebo nábřeží v Loučné, které však zase bylo financováno skrze soukromou nadaci. Je podle mě alarmující, že kvalitní architektura vzniká téměř výhradně skrze privátní zdroje. Soukromý investor si dá záležet na tom, co staví a proč to staví, je uvědomělejší než ti zástupci, které jsme si vybrali.

A ohledně trendů? Necítím se být teoretikem, který by to dokázal zformulovat. V souvislosti s tím, co definoval pan profesor Švácha jako „přísnost“, se mi zdá, že je dnes v české architektuře možná cítit trošku větší hravost. Je však obtížné zobecňovat. Navíc mě v té ročence zajímala spíše autorská řešení vycházející nějakým způsobem buď z místa, anebo z vize architekta. Nejsou to zkopírované vzory, které jsem viděla už tisíckrát.

Jak poznáte, že architektura kopíruje nějaký vzor? A v čem je kopírování na škodu?

To je složitá otázka. Přišlo nám třeba padesát interiérů a z toho jich třicet vypadalo podobně. Kavárny v současnosti mají přiznané kabely, otlučené omítky, překližky, betony a jakoby betony, někde je to lino, které vypadá jako beton… Tato řešení jsem třeba úplně vyřadila, protože mi to nepřišlo zajímavé. Zvlášť mě bolí, když tento styl vzniká v autentickém prostředí, kde předtím byla originální hospoda na konci světa a teď se předělala na bistro, které by mohlo stát v pražském Karlíně. Realizace tohoto typu přitom přišly i od velmi dobrých architektů, protože je to v módě a klient to požaduje. I když se mi to jako styl samo o sobě docela líbí, tak nevím, proč by toho mělo vznikat tolik.

Česká architektura 2016–2017 Přestavba rodinného domu v Praze, autoři: RUA, Praha, foto: Jan Šilar/ČAR 2016–2017

Jak si vysvětlujete, že nějaká generace přijme určitý vizuální jazyk a chce ho?

Myslím, že konkrétně ta vizualita, o níž jsme právě hovořili, je reakcí na předchozí období, které bylo, řekněme, více nadesignované, možná až předesignované, hodně se používaly luxusnější materiály. Otřískanost je opozicí vůči tomu, což je v pořádku, ale když se to pak kopíruje a vkládají se do toho nemalé prostředky jen proto, aby to vypadalo, jako že je to otřískané, tak už to vlastně není to, proč to začalo.

Jako nové džíny s předem vydřenou dírou.

Přesně tak, u kterých stojí dělnice s vrtačkou a dělají ty díry a celé je to vlastně náročnější než džíny bez díry.

Ročenka české architektury
Marcela Steinbachová v příspěvku o aktuální ročence české architektury, video: Česká televize, Kultura +, 16. 4. 2018.

Odkud tenhle trend přišel? Hádám Berlín, Amsterdam…

Určitě, tahle bistra vznikala třeba před patnácti lety v Berlíně nebo v New Yorku. Je to módní vlna. Před dvěma lety jsem o tom mluvila s architektkou Katte Otten z Jihoafrické republiky a tam to mají taky. „Autentické a alternativní prostory“, přitom globálně rozeseté po celém světě.

Z těch padesáti interiérů jste nakonec vybrala dva a v obou případech jde o rekonstrukce bytů na sídlištích. Proč právě paneláky?

Přece jen si myslím, že zajímavější je ta architektura, která vzniká i v exteriéru, protože ovlivňuje nás všechny, takže mi bylo jasné, že interiérů bude v konečném výběru spíše méně. Architekti obou vybraných bytů v panelových domech na sídlištích změnili původní dispozice a na těchto bytech je vidět, že když se k danému prostoru přistoupí jinak, může vzniknout bydlení velmi současné. Navíc ukazujeme dva různé přístupy: jeden byt je betonový s přiznanými kabely, jak jsem o tom mluvila, jenže jde o dům postavený z betonu, takže to k tomu sedí – v betonu těžko můžu vrtat kabely do zdí. Pak je tam druhý přístup, který je řekněme jemnější. Takže mě na tom bavilo a zajímalo, že ukazujeme dvě podobné zakázky, ale každá dopadla úplně jinak a oba dva ty přístupy jsou oprávněné.

Česká architektura 2016–2017 Byt v panelovém domě ve Zlíně, autoři: ellement architects, Zlín, foto: Jan Pavézka/ČAR 2016–2017

Zdá se mi, že se v současnosti většinový pohled na panelová sídliště trochu mění a hodně lidí se jimi zabývá. Možná už dospěla generace, která je nevnímá jen jako šedivé králíkárny…

Obecně dochází k posunu ve vnímání architektury tohoto období, takže je možné, že třeba za deset let bude opravdu v módě bydlet na sídlišti. Myslím, že třeba v Praze jsou některá sídliště chytře umístěná nebo nabízejí i věci, které v centru člověk nemůže zažít – jako blízkost parků a dostatek zeleně. Tím, že jsou ta sídliště už zarostlá, možná konečně došla naplnění Corbusierova představa bydlení v zeleni. Nabízí to jiný život než bydlení v blokové zástavbě, kterou třeba já preferuji, protože je pro mě zajímavější uzavřenost systému s fungujícím parterem, ale zase si nemůžu jít zaběhat do přilehlého lesa.

Co soudíte o vlně rekonstrukcí a zateplování panelových domů?

Z  hlediska architekta si dovedu představit, že by mohly být zrekonstruovány a zatepleny jiným, lepším způsobem. Bylo by skvělé, kdyby existovala vize a příklady, jak se k zateplování dá přistupovat. Družstva a společenství vlastníků by díky tomu získala představu, že není nutné přes dům švihnout červený pruh nebo diagonálu a že to stačí. Městská část by kupříkladu mohla vypracovat manuál k rekonstrukcím a představit vzorová řešení coby vzorovou nabídku, inspiraci. Protože pár příkladů dobře zrekonstruovaných panelových domů určitě existuje.

Ostatně když jsem objížděla republiku kvůli ročence, našla jsem i panelové domy ještě nezateplené, v původním stavu. Najednou mi to přišlo, že je to něco cenného. Říkala jsem si: Jo, tohle by bylo potřeba zachránit. Možná dospějeme k tomu, že některé ty nezateplené, nezrekonstruované domy budou svým způsobem cenné a možná i vyhledávané určitou skupinou obyvatel.

Česká architektura 2016–2017 Betonový byt v Praze, autoři: NEUHÄUSL HUNAL, Praha, foto: Traga/ČAR 2016–2017

Každé vydání ročenky edituje jiný architekt. Zajímalo by mě, proč právě architekti? Vnímají pole současné architektury jinak než třeba teoretici umění a architektury?

To je spíš otázka na vydavatelku ročenky Dagmar Vernerovou, proč si zvolila zrovna praktikující architekty. Možná že pohled architektů je zajímavější v tom, že toho obvykle, co se knižních výstupů týče, moc neprodukují a mají trošku jiný náhled než teoretici nebo historici architektury.

Architekti s veřejností příliš nekomunikují?

My třeba s Kruhem děláme Den architektury. Snažíme se tak propojovat architekty a veřejnost. Měla jsem pocit – a to už je delší dobu – že architekti jsou pro normální veřejnost jakousi nedostupnou elitou. Proto jsme chtěli, aby na Den architektury architekti ukázali, že jsme obyčejní lidé a dokážeme se normálně bavit a diskutovat.

Česká architektura 2016–2017 Přestavba rodinného domu ve Wurmově ulici v Brně, autoři: Urban Čelikovský architekti, Brno, foto: Jiří Navrátil/ČAR 2016–2017

Co ty bariéry vytváří? Proč mnohdy architekt nebývá tím prvním, za kým jdeme, když se chystáme stavět třeba rodinný dům? Mám pocit, jako by architektura fungovala trochu jako zakázkové krejčovství, kam zavítáme pouze výjimečně a pro luxusní oblečení.

To se právě snažím i v ročence trošku vyvracet. Zařadila jsem do ní rovněž ukázky „malé architektury“, například zahradní kůlnu. Architekt může dělat i malé věci. Samozřejmě, často děláme vetší zakázky, které jsou většinou finančně dost náročné, ale každý začínající architekt je rád za jakoukoliv zakázku. Klienta spolupráce s architektem může vyjít i levněji, protože uspoří na různých detailech nebo na koncepčních řešeních. Stavitel často totiž jen převezme nějaký takzvaně vyzkoušený projekt a například bohužel neřeší, kolik čtverečních metrů chodeb tam má.

Jedna moje kamarádka si na krásnou parcelu nechala postavit dům „na klíč“, ale na světové strany byl orientován nesmyslně. Takže měli krásnou zahradu, ale vlastně na ni neviděli. Proto se snažili projekt upravit, což bylo nakonec dražší, než kdyby si od začátku najali architekta, který by jim vymyslel, co potřebují. Architekt uspoří peníze v provázanosti a ve funkčnosti, takže se nedá úplně říct, že vytváří něco dražšího. Samozřejmě, jeho práci si musí člověk zaplatit navíc, ale ta úspora zase může být v řešení, které navrhne.

Česká architektura 2016–2017 Zahradní domek se sluneční lázní v Loučné nad Nisou, autoři: IUCH architektura, Jablonec nad Nisou, foto: ČAR 2016–2017

Jak se díváte na kvalitu zdejších developerských projektů, které sice navrhují architekti, ale mnohdy nepůsobí architektonicky přesvědčivě?

Trošku se to posouvá od projektů, které vypadaly, že jsou obložené dřevem, ale to dřevo bylo pouze namalované… Úroveň se tedy zvedá, ale tomu také odpovídá cena za metr čtvereční. V rámci ročenky jsem navštívila docela zajímavý bytový dům u pražské Bulovky a byla jsem překvapená úrovní zpracování i použitých detailů. Dům navrhovali architekti, ale interiéry si zařizoval developer sám a měl to promyšlené – překvapilo mě, jak developer dokázal ty interiéry pojmout a v jaké kvalitě.

A roste úroveň architektury po celé České republice, nebo to je jen otázka Prahy?

Není. Možná jsou progresivnější jiná města než Praha samotná, protože v hlavním městě se moc nestaví. I v ročence je pražských realizací málo, což by člověk vzhledem k počtu obyvatel nečekal. Překvapilo mě, že hodně kvalitních staveb, které jsem letos navštívila – ale může to být pouze náhoda – vzniklo v brněnské oblasti, na jižní Moravě. Měla jsem z toho radost.

Česká architektura 2016–2017 Polyfunkční objekt v Brně, autoři: Atelier RAW, Brno, foto: Bořivoj Čapák/ČAR 2016–2017

Mě z těch brněnských staveb zaujaly polyfunkční objekt – „žehlička“ a také přestavba a rekonstrukce domu ve Wurmově ulici. Je z nich cítit snaha navazovat a pracovat se slavnou architektonickou historií města.

To je právě rozdíl mezi tím koupit si projekt na klíč, anebo zapojit dobrého architekta. Práce s místem, a nemusí to být jen práce s bezprostředním okolím, které samozřejmě hraje velkou roli, ale rovněž s historií místa a města. Brněnští architekti jsou specifičtí tím, že opravdu navazují na místní tradici a je to v jejich projektech vidět.

Jaké stavby z ročenky vás nad jiné nadchly?

Skvělý pocit jsem měla ze sídla administrativní budovy betonárky ve Strančicích. Zmínit také musím vejminek pro maminku na Hodonínsku. Stavba, která tedy není městotvorná, jenže měla takové kouzlo a je tak dobře udělaná, že jsem se tam cítila opravdu dobře. Je to hezký projekt, takový šperk, pro mě úplné zjevení v oné oblasti. Člověk ani nečeká, že na něj bude mít architektura takový účinek.

Česká architektura 2016–2017 Dům v cihlové zahradě v Prušánkách (vejminek pro maminku), autor: Jan Proksa – Architect ZT, Vídeň, foto: ČAR 2016–2017

Marcela Steinbachová

Vystudovala bakalářské studium humanitní vzdělanosti na FF UK v Praze, navštěvovala Ateliér A1 Martina Rajniše a Jiřího Stříteckého na VŠUP Praha a absolvovala Školu architektury Emila Přikryla na AVU Praha (v říjnu 2016 dokončila doktorandské studium tamtéž). Zúčastnila se semestrální stáže na Cooper Union v New Yorku a na Univerzitě užitých umění ve Vídni, absolvovala Letní školu architektury v Salcburku.

V roce 2001 založila projekt o architektuře Kruh (dnes spolek Kruh) a v roce 2011 festival Den architektury. Aktivity Kruhu jsou formou textů a rozhovorů s přizvanými architekty vydávány v sbornících Texty o architektuře, které Steinbachová připravuje. V roce 2016 získala cenu Architekt roku. Je stálou spolupracovnicí redakce a členkou redakční rady časopisu ERA21.

Od roku 2002 Marcela Steinbachová provozuje vlastní architektonickou praxi, v roce 2007 založila architektonické sdružení Skupina. Navrhla například Centrum Franze Kafky v Praze (společně se S. Hollem), expozici Historie dopravy v NTM v Praze (společně s M. Rusinou), rekonstrukci kin Aero a Světozor v Praze, divadlo Komorní scéna Aréna, dřevostavbu do švýcarského Mohrenu (společně s M. Rusinou) a rekonstrukci Muzea umění a designu v Benešově.

TÉMATA

Rozhovor
Architektura
Urbanismus
Paneláky
Knihy
Kruh
Marcela Steinbachová

A/Z SOUVISEJÍCÍ