Nejmladší z pětice autorů níže uvedených knih – Daniel Polansky, zdroj: Twitter – @DanielPolansky

Knižní tipy: Fantasy, které možná ne ve všem ohromí, avšak neomrzí

Boris Hokr, 6. August 2019

Orientovat se na poli fantastiky není vzhledem k možnostem žánrů fantasy, sci-fi a horor jednoduché. Z řady nedávno vydaných titulů jsme proto připravili anotaci pěti něčím pozoruhodných titulů.

Čtyři Američané a jeden Čech narození v rozmezí let 1970 až 1984. Bizarnosti, výlety mimo planetu Zemi, život, smrt i nesmrtelnost, to jsou některé znaky následujícího kvintetu.

Nic korektního

Carlton Melick III: Zbouchnul jsem satanovu dceru. Přeložil Milan Žáček. Carcosa, Kroměříž 2019, 208 stran, doporučená cena 249 korun.

satanova dcera Jak se vám líbím? Autorem obálky je Ed Mironiuk, repro: Carcosa

Loni česky vydaná sbírka tří kratších příběhů Strašidelná vagina naznačila, co mohou čtenáři očekávat od Američana Cartona Melicka III (*1977), nejvýraznější osobnosti subžánru bizzaro. Tedy: bizarní příběhy mixující prvky hororu, surrealismu, splatterpunku, soft porna a… třeba i romantické komedie, jako je tomu v případě „démonicko-romantické komedie“ Zbouchnul jsem satanovu dceru.

Hrdina románu Jonathan pochází z rodiny křesťanských tak trochu fanatiků, s nimiž si ne zrovna rozumí. A žije v domě z lega. Právě v něm Jonathana jednou navštíví démonka Veška, aby mu vysvětlila, proč má mládenec černý penis a proč je Veška sama těhotná. Cesta k naplnění lásky těchto dvou bytostí je lemována řadou překážek ze strany příbuzných, ale i teologickými problémy i zásadními morálními rozhodnutími.

Nejnovější publikace kroměřížského nakladatelství Carcosa je čirá zábava, kterou rozhodně nelze doporučit konzervativním zastáncům tradiční rodiny – a vzhledem k výrazné obálce ani těm, kteří jsou nervózní, pokud na ně spolucestující v MHD hledí, co že to čtou. Veščini příbuzní zde bez milosti masakrují nevinné svědky jejich zjevení, ti Jonathanovi zase ovládají místní farnost jako sektářští guruové a jedou v křesťanském merchandisingu. Pohovor v Disneyworldu na pozici stavitele postaviček z lega se může zvrhnout v masakr manažerů, žen i dětí. Nejemotivnější rozhovor vede hrdina se svou legopannou na sex. A nachází se tu i otázka, nakolik může být roztomilá a milovaná taková bytost, která je upřímně smutná, že se jí nepodařilo ukrást vám duši.

Melickův román je přímočarý, neobsahuje žádné odbočky a vzhledem ke svému střídmému rozsahu nemá šanci začít nudit nebo dopustit, aby čtenáři podrobněji přemýšleli o zákonitostech Jonathanova světa nebo snad o psychologii postav. Zbouchnul jsem satanovu dceru neobsahuje žádné existenciální podtóny jako například Porno v srpnu ani netestuje hranice lidské sexuality jako Fantastické orgie (oba příběhy vyšly česky ve vzpomenuté Strašidelné vagině). Je to především dynamická přehlídka ujetých, svým způsobem roztomile nemorálních nápadů. Ale také oslava romantizované odvahy žít svůj sen, za niž byl hrdina odměněn pravou láskou. Protože kdo z těch, kteří si v dětství hráli s legem, by Jonathanovi nezáviděl?

O stíhačky tu vlastně nejde

Brandon Sanderson: Vzhůru k obloze. Přeložil Petr Miklica. Talpress, Praha 2019, 424 stran, doporučená cena 349 korun.

Sanderson Autorem obálky je Charlie Bowater, repro: Talpress

Američan Brandon Sanderson (*1973) je jednou z nejvýraznějších osobností současného epického fantasy. Jeho specialitou je vytváření komplexních světů a specifických magických systémů pevně propojených se zápletkou a s řešením ústředního konfliktu. Kromě toho pravidelně píše knihy spadající do komerční škatulky young adult. Po trilogii Zúčtovatelé, inspirované superhrdinskými komiksy, a po fantasy románu Ritmatik se čestí čtenáři mohou seznámit s jeho sci-fi pro dospívající.

Vzhůru k obloze je příběhem dívky Spensy, která se touží stát pilotkou hvězdných stíhaček. Letectvo je totiž tím jediným, co stojí mezi zbytky lidstva, uvězněnými na jakési zapadlé planetě, a přesilou nepřátelských mimozemských Krellů. Problém je, že dívčin otec kdysi selhal v důležité bitvě a nikdo si nepřeje, aby zbabělcova dcera zastávala důležitý post. Spensa se odmítá snu vzdát. Navíc jednoho dne v odlehlé jeskyni objeví stíhačku, jejíž technologie přesahuje vše, co její lidé znají…

Brandon Sanderson zde na své poměry nabízí stroze načrtnutý svět, který tvoří pouhé kulisy. A pojetí soubojů lidských a mimozemských stíhaček připomíná spíše počítačové hry typu Wing Commander než propracované taktické a strategické bitvy například ze série Davida Webera o Honor Harringtonové. Přesto si Sanderson zaslouží pozornost – a to díky postavám. Ty někdy bývají autorovou slabinou, ale tady to neplatí. Jejich problémy a sny, stejně jako prozření, že v určité chvíli ztrácejí nad svými životy jakoukoliv kontrolu, posouvají příběh dopředu. Nekompromisnost, s níž autor nutí figury čelit světu bez iluzí a třebas jen náznaku vyšší spravedlnosti, dělají ze Vzhůru k obloze jednu z nejlepších u nás dostupných žánrových knih pro mládež za hodně dlouhou dobu.

Pokusil se jít na to jinak

Kevin Hearne: Útok obrů. Přeložil Pavel Černovský. Argo, Praha 2019, 488 stran, doporučená cena 448 korun.

Utok obru Předsádka s mapou a obálka českého vydání Útoku obrů, foto: Argo

Netradičně vyprávěné fantasy o světě zasaženém nevyprovokovanou invazí vražedných obrů; snad je k tomu vede jakési náboženské dogma. Několik lidských národů, z nichž každý ovládá trochu jiný typ magie, se musí spojit a společně buď zvítězit, anebo čelit genocidě.

Na poctivém, mnohasetstránkovém epickém fantasy s mapou a se vším, co k tomu patří, je nejpřekvapivější jméno autora. Američan Kevin Hearne (*1970) byl u nás až donedávna znám jako autor vtipné městské fantasy série Kroniky železného druida – jejím hrdinou byl dva tisíce let starý poslední druid, který čelil čarodějnicím i severským bohům a občas vyvenčil svého telepatií obdařeného psa Oberona. Jenže Útok obrů je záměrně zbaven všeho humoru. Řada kapitol je věnována tragickým věcem, jako je vyvraždění měst nebo smrt rodiny stojící v cestě splašenému stádu zvěře. Z každé stránky je cítit disciplinovaný autor, jenž nechce odvádět pozornost od toho, co je podle něj důležité. Ovšem právě tahle umíněnost ve výsledku předloňskému Útoku obrů v něčem neprospívá.

Hearne totiž svůj příběh vypráví skrze postavu barda, jenž je schopen vtělit se do nejrůznějších postav, s nimiž se setkal na svých cestách. Naplnit koncept převtělování muselo být autorsky obtížné, ale námaha nepřinesla kýžené ovoce: text je roztříštěný a čtenářsky je těžké napojit se na množství přítomných postav. Zkrátka jde o pokus jinak pojmout vyprávění v žánru, který měl a má tendence sklouzávat k ověřeným postupům; sama tahle snaha je u Útoku obrů ovšem hodná ocenění.

Ostrava!!!

Marek Skřipský: Ostravská mystéria. Straky na vrbě, Praha 2019, 592 stran, doporučená cena 350 korun.

Skripsky Autorkou obálky je Markéta Riplová, repro: Straky na vrbě

Nedlouho po vyhlášení Československa je Ostravsko krajem nejen rázovitým, nýbrž i divokým. Právě zde se setkává nesourodá trojice – katolický kněz, který má dar zapadnout i do ateistického a „rudého“ prostředí; dále veterán z legií v Rusku, neschopný přestat pít a začlenit se do civilního života; a konečně dcera místního četníka, kterou dostává do problémů nejen záliba v rychlých motorkách, ale i zvyk hrabat se otci v papírech k případům. Společně opakovaně narážejí na nadpřirozené síly, které ohrožují nejen je, ale často i celý mladý stát – od vlkodlaků po potomky dávných bohů a příslušníky nelidských ras žijících v podzemí Sibiře.

Ostravská mystéria Marka Skřipského (*1982) jsou sbírkou povídek, která svým zasazením do doby první republiky a propojování pulpových zápletek s vysoce stylizovaným retro jazykem, stejně jako příslušností ke stáji nakladatelství Straky na vrbě, stojí po boku cyklu Dobrodruh Leonarda Medka a příběhů Tomáše Bandžucha o čarotvorné službě (Ve službách republiky). Takřka nepozorovaně u nás vznikl nový subžánr, v jehož rámci se Skřipský zatím ještě nachází pod vrcholem. Na Leonarda Medka mu schází větší jazykový cit, na Tomáše Bandžucha (který je mimochodem v Mystériích citován v mottu jedné z povídek) zase lehkost, s níž do brakových zápletek zapojuje nastudované reálie.

Zároveň je třeba uznat, že jednotlivé povídky by mnohem lépe fungovaly coby ozdoba žánrových časopisů, kdy by jejich publikaci dělilo ideálně několik měsíců. Čteny za sebou totiž odhalují slabé stránky svého autora: ať jsou to nepříliš důvěryhodné začátky příběhů, tendence postav objevovat se a zase mizet (často jako kdyby mimo rámec svého příběhu vůbec neexistovaly, což je v současné fantastice – poctivě budující sítě vztahů – zarážející), nevyrovnané tempo, nebo určitá násilnost, s níž je přímo v textu často vysvětleno, co který Ostravák právě řekl. Vzhledem k tomu, že před sebou máme knihu, mnohem lépe by v případě posledně jmenovaného nešvaru posloužil slovníček. A také je z několika nevinných vět jasně cítit, že autor nemá jakékoliv ambice překročit hranice českého trhu. Nicméně coby oddechová četba a svérázný průvodce po prvorepublikovém Ostravsku jeho povídky fungují.

Krutá i vtipná Polidštěná zvířata

Daniel Polansky: Stavitelé. Přeložil Václav Soukup. Fragment, Praha 2019, 192 stran, doporučená cena 249 korun.

Polansky Autorem obálky je Richard Anderson, repro: Fragment

V nakladatelství Fragment loni na podzim rozjeli edici věnovanou světovému fantasy. Jejím zatím nejlepším titulem – a také jednou z nejkvalitnějších knih daného typu, které se na letošním tuzemském trhu zatím vyskytly – je krátký román Američana Daniela Polanského (*1984) Stavitelé. Zápletka je přitom prostá, až primitivní. Kapitán, všemi považovaný za mrtvého, se po pěti letech vrací, aby dal dohromady své přeživší kamarády a pomstil se těm, kteří kdysi vyprovokovali občanskou válku a ovládli pomocí zrady Zemi. Následuje krátká, ale intenzivní a krvavá jízda za pomstou, která ani náhodou nemůže dopadnout dobře.

Co je na této banální historce tak zajímavé? Tak třeba hrdinové jsou zvířata – Kapitán je myšák a jeho spojenci jsou vačice, jezevec, mlok, hranostaj (a Francouz k tomu), krtčice a zmrzačená sova. Jejich protivníky jsou mimo jiné skunk, kocour, liška a had (sovin milenec). Všichni se chovají jako lidé, oblékají se jako lidé, mluví jako lidé… a žijí ve světě, který v mnohém připomíná ten ze spaghetti westernů nebo z filmů Sama Peckinpaha – ostatně k jeho Divoké bandě mají Stavitelé díky charakteru svých „hrdinů“, z nichž minimálně polovina jsou amorální psychopati, hodně blízko.

Zvířecí motiv by sám o sobě pochopitelně nestačil. Jde spíše o způsob, jímž Polansky pracuje. Nesnaží se hledat analogie mezi zvířaty a lidmi, naopak zvířeckost svých postav zdůrazňuje – lasičky jsou proradné, hranostajové bezcitní, kocouři krutí, myši opatrné a krys je jednoduše hodně. Jezevec je mistr demolic a krtčice vládne podsvětí – v doslovném i přeneseném slova smyslu. Kniha je zároveň plná obratů jako „prázdné demižony se rozmnožily rychlostí králíků zavřených v kleci“ a dialogů, v nichž se řeší konflikt lásky se zvířecí podstatou.

Polansky napsal vtipnou knihu, která je zároveň krutá a v nejlepším slova smyslu animální. Navíc autor výborně pracuje se žánrovými očekáváními a s tempem příběhu – nejprve střídá kapitoly věnované svolávání staré party s konverzačními momentkami z jejich opětovného shledání, aby pak při popisu akce věnoval samostatné kapitoly třebas jediné větě – a tu pak několikrát v dalších kapitolách drobně obměnil v rámci gradace. Každé slovo, každá replika jsou zde přesně takové, jaké mají být. Stavitelé se dají považovat za stylisticky jedno z nejlepších fantasy vydaných u nás za posledních řekněme deset let. A v rámci žánru „polidštěných zvířat“ jsou vedle komiksového Blacksada a animované adaptace Fantastického pana Lišáka tím jednoznačně nejlepším, po čem může český čtenář sáhnout.

TÉMATA

Fantasy
Literatura
Knižní tipy
Sci-fi

A/Z SOUVISEJÍCÍ