Když máš bundu Hells Angels, tak s tebou jen tak nevymetou

Josef Chuchma, Jiří Koukal, 13. August 2018

Se sociální antropoložkou Terezou Kuldovou o tom, kdo a proč jezdí na harleyích, jak se mění strategie a klientela této americké firmy, jak se to má s politickými preferencemi harleyářů nebo také o tom, jaké postavení mezi nimi mají ženy.

Na začátku letošních prázdnin se v Praze konal mezinárodní sraz k 115. výročí založení značky Harley-Davidson. Do české metropole dorazilo na sedmdesát tisíc harleyářů. Mezi nejzasvěcenější návštěvníky srazu na holešovickém Výstavišti patřila upravená žena, která však má organismus tohoto motorkářského světa podchycen jako málokdo. Publikuje o něm studie, a to nikoliv na základě vysedávání ve studovnách a čtení papírových zdrojů, nýbrž na základě toho, že vyráží za motorkáři do terénu a hovoří s nimi. To byl tedy náš důvod rozhovoru s Terezou Kuldovou.

Když jsme se akreditovali na tento sraz, pořadatelé o publicitu příliš nestáli. Tiskový mluvčí se velmi vyptával, zda je náš mediální vstup nepoškodí. Tato obezřetnost pramení z nějaké filozofie motocyklových gangů a klubů, anebo je to dáno PR strategií značky Harley-Davidson?

Důvodem určitě byla PR strategie značky Harley-Davidson. V Praze šlo o velkou akci, na které se Harley-Davidson chtěl prezentovat jako etická značka a vymezit se proti asociaci harleyářů s kriminalitou. Přitom je jasné, že bez historie divokých motocyklových klubů by zrovna tahle značka nebyla tím, čím je. Harley-Davidson sice vyrábí motorky od počátku minulého století, ale svůj rozkvět zažil až po druhé světové válce, když se váleční veteráni začali sdružovat do motorkářských klubů. Z toho se vyčlenila drsná subkultura, vzápětí přivlastněná Hollywoodem: už v roce 1953 vznikl film The Wild One s Marlonem Brandem inspirovaný událostmi v Hollisteru. Mystika kolem Harley-Davidson je zkrátka notoricky spojená s kluby se sklonem pohybovat se mimo zákon.

Zároveň firma své dost drahé stroje chce a musí prodávat lidem, kteří na ně mají, a neustále budovat nový trh; často se tak zaměřuje na lidi s poměrně značným socioekonomickým statusem. Harley-Davidson se tedy nutně musí distancovat od singulární estetiky veteránů, dělnické třídy, násilí, „bílého muže“ a Divokého západu. Namísto toho svoji značku buduje okolo obecného ideálu svobody a komunity jezdců po celém světě. Stává se tak čím dál tím více značkou multikulturní, podobně se snaží více oslovovat mladé lidi a ženy. Prodej harleyů šel v posledních letech dolů, takže se musí soustředit na nové demografické skupiny. Ale protože jej – jako každou jinou firmu – v první řadě zajímá profit, je mu jedno, kdo si jeho výrobek koupí. Hlavně že si ho koupí. V Rakousku se například prezentovalo zastoupení Harley-Davidson přímo v teritoriu klubového domu Hells Angels během akce Ride with the Angels. Nemluvě o tom, že spousta členů outlaw motocyklových klubů se živí jako harley mechanici nebo přímo pracuje pro H-D.

Ale ta jejich svoboda je zvláštní: člověk k ní potřebuje motorku za milion nebo za kolik. Anebo pak už jen zbývá koupit si jejich klíčenku nebo tričko s motivem Harley-Davidson…

Na tomto principu fungují všechny značky – nejsou nic jiného než forma moderní magie. Všemožné kulturní mýty a ideály se pojí s určitým logem, a my je pak konzumujeme právě skrze toto logo a určitou komoditu. Často, jako v případě H-D, má logo transformativní efekt – oblékneme bundu H-D a hned chodíme vzpřímeněji, jistěji, s pocitem, že vypadáme alespoň trochu nebezpečně. Když jsem se bavila s Hells Angels, říkali mi: „My jsme originální americká značka, všichni nás poznají.“ Stejně jako je Harley-Davidson registrovaná značka, tak je registrovaná právě i značka Hells Angels. Klub má své právníky, kteří podávají žaloby na kohokoliv, kdo se snaží profitovat na jejich symbolice. Takhle zažalovali například dnes už nežijícího britského módního návrháře Alexandra McQueena nebo rappera Younga Jeezyho pro zneužití jejich „death head“, loga módních kolekcí. Pro policii sice mohou být kriminální organizací, avšak pro mnohé jsou také značkovým zbožím. Právě díky této sebe-komodifikaci a zároveň důsledné ochraně vlastní značky se klub stal největším a nejznámějším ze všech outlaw motocyklových klubů, i když jich dnes po světě existuje spousta a všechny imitují organizační struktury Hells Angels.

Harley Davidson Tereza Kuldová v rámci svého studia motorkářství si prostředí harleyářů také fotí. Tohle je výběr z jejích fotozápisků z pražského červencového srazu.

No právě.

Kdyby na mýtu Hells Angels, potažmo Harley-Davidson, nebylo něco špinavého, jen málokdo by to chtěl. Uživatelé těchto značek se často chtějí stylizovat jako rebelové. Požitek je právě v té transgresi, i když často jen imaginární. Proto se lidé na diskusních fórech také často vysmívají novým plánovaným modelům H-D, ať už je to nový elektrický LiveWire, nebo Pan-America Adventure.

Takže já, zaměstnanec České televize, se můžu na chvíli stát rebelem tím, že si pořídím tuto motorku a nějaké věci s ní spojené?

Když už nic jiného, získáte alespoň iluzi rebelství. Harley-Davidson je značka, která se v jakékoliv marketingové literatuře dává za výtečný příklad schopnosti vytvořit okolo sebe skutečnou komunitu, jíž se říká Harley Owners Group. Také je to jedna z mála značek, kterou si lidé tetují na kůži. Kupříkladu Apple je rovněž ikonická značka, ale jen málokdo si ji nechá vytetovat, i když už i pár takových bylo… Zajímavé je, že u Applu nám to připadá absurdní, zatímco u H-D už jsme si na to zvykli.

A jaký je sociální původ motorkářů? Harley není, minimálně z našeho pohledu, levnou záležitostí. Přitom se nezdá, že by v případě harleyářů vždy šlo o ekonomicky „bezstarostné“ jedince.

Ze socioekonomického a třídního pohledu je to více promíchané, než si lidé obecně představují. Vidím to na akcích, na které výzkumně jezdím. Vyskytuje se na nich VIP sponzorský prostor, kde narazíte na milionáře, majitele vinic, logistických společností či stavebních firem, na všemožné profese vydělávající velké peníze. A současně můžete na stejných akcích potkat například řidiče autobusů, kteří dlouhé roky jezdili na levných motorkách a šetřili půl života na to, aby si na stará kolena mohli dovolit harleye. Různé sociální skupiny koexistují, ale skrze harleye jsou si všichni rovni. Žila jsem určitý čas v Rakousku a pohybovala se v akademické sféře. V takovém prostředí bývá první otázkou: Co děláte? A na základě odpovědi si vás zaškatulkují a podle toho se s vámi i baví. Na harleyářských srazech je to jiné. Lidé si dají pivo, pobaví se společně a každému je jedno, co děláte za práci. Společným jmenovatelem je motorka. A právě to je na tom cenné – je to určitý únik od společnosti, která člověka většinově hodnotí jen na základě pracovního úspěchu, vzhledu a stavu konta.

Takže motivace účastníků srazů, ať už jsou bohatí nebo chudí, je stejná – věnovat se motorkám?

Ano, hlavní je společně jezdit dlouhé štreky, setkávat se a pomáhat si. Mnozí členové outlaw motorkářských klubů mají tohle společenství navíc coby zástupnou rodinu, nezřídka pocházejí z rozvrácených rodin, mívali problémy s alkoholem, drogami, kriminalitou… Motorkářský klub může fungovat i jako terapie, potácejícímu se jedinci může vtisknout určitý řád a smysl. Zejména v dnešní neoliberální konzumní společnosti čím dál tím více lidí postrádá smysl života. Pro někoho žít, pro někoho se obětovat, dodržovat hodnotový systém a disciplínu, po tom touží mnozí. Jako člen motorkářského klubu se musíte pravidelně jednou týdně scházet, v některých klubech pak dokonce dejme tomu třikrát týdně cvičit. Jste prvně členem klubu a pak teprve něčím jiným, primární loajalita patří klubu. Říká se tomu greedy institution – chamtivá instituce, která vás chce plně pohltit a které se musíte plně oddat. Znám i případy, kdy chlapíci pobývali ve vězení a nebyli členy žádného motorkářského klubu, ale za mřížemi, jak to tak bývá, takové členy potkali a později se jimi sami stali. Klub jim poskytl podporu, nestali se z nich po návratu z lochu bezdomovci nebo nezaměstnaní; oni teď na oplátku patří klubu.

Harley Davidson Božská motorka. Těžko říct, jestli papež František na svém harleyi skutečně jezdí, nebo jej jen vlastní, naopak s jistotou se dá tvrdit, že není členem klubu Hells Angels, foto: Tereza Kuldová.

Existuje v tom rozdíl mezi Evropou a Amerikou?

V Americe jsem měla pocit, že tam je motorkářství opravdu záležitostí spíše dělnické třídy, zatímco v Evropě je to namícháno z různých tříd a vrstev. A pokud jde o kriminální aktivity lidí spojených s motorkářstvím, v tom je Amerika o poznání drsnější a jediná země, která se jí v tom v Evropě aspoň trochu přibližuje, je Německo a možná ještě Holandsko. Ale třeba Rakousko nebo Česko se s Amerikou nedá srovnat. A ještě jeden aspekt se v Česku v souvislosti s motorkářskými kluby zatím nevyskytuje: tady nejsou součástí veřejné diskuse o společenských záležitostech. V Německu naproti tomu vystupují například proti policejní či státní brutalitě, proti politice utahování opasků, proti merkelovské imigrantské politice a podobně.

Mimochodem: ještě jsme neviděli harleyáře tmavé pleti.

Určitě na harleyích od počátku jezdili, jak také ukázala výstava Black Riding Culture v Harley-Davidson muzeu v Milwaukee u příležitosti Měsíce černošské historie. Zároveň víme, že americké motorky byly často, zejména v některých státech, pro černochy nepsané tabu a ti tak byli odkázáni na japonské mašiny. Dodnes existuje i zákaz členství černochů v Hells Angels, i když v Evropě se už i tohle pomalu mění.

Dají se formulovat základní hodnoty outlaw klubů jako Hells Angels či vůbec motorkářských klubů jako takových?

Základem je bratrství. Chlapi tu ctí ostatní chlapy. Lidé se často obětují za nějaký ideál, ať je to národ nebo třeba náboženství, přičemž ovšem výzkumy ukazují, že ideál sám o sobě je kupodivu až druhořadý, že v takové organizaci je prvořadá solidarita. A to platí i pro motorkářské kluby, jsou založené nejen na silných ideálech, ale v první řadě na solidaritě členů.

Mluvíte o bratrství, ale „harleyismus“ je přece kultura individualismu a svobody…

Ano, je v tom paradox. Existuje i mnoho takzvaných free bikerů, samotářů, kteří si jezdí sami, ale většina má tendenci se sdružovat – free bikeři mají paradoxně také svoje kluby, kde se sdružují na základě toho, že nepatří do žádného klubu, a jezdí společně na vyjížďky. Dobrá, dejme tomu, že k motorkářům nezřídka inklinují individuality, které si myslí, že nepatří do normální společnosti, vymezují se proti ní, ale jakmile se takový člověk stane členem klubu, tak se mu také přizpůsobí. Kdykoliv lidé hledají způsob, jak se vymezit proti majoritní společnosti a být unikátními individui, mají tendenci sáhnout po existujících a etablovaných kulturních stereotypech rebelství a vzdoru – jinak by také nikdo nepoznal, že rebelují.

Harley Davidson Tereza Kuldová v rámci svého studia motorkářství si prostředí harleyářů také fotí.

Co bychom museli udělat pro to, aby nás vzali do nějakého outlaw motorkářského klubu? Stačí si k tomu koupit harleye?

Harley je sice nutný, ale sám o sobě ještě nic neznamená; jde o to, jestli máte ty správné kvality. A ty máte jako nováček těžko. Navíc celý proces je dlouhodobý. Je to podobné jako postupovat vojenskou hierarchií. Nejprve musíte dělat takzvaného hang-arounda, několik měsíců i rok, a když se osvědčíte a chlapi si vás oblíbí, můžete postoupit na prospecta, což znamená více zodpovědnosti, více práce, a teprve tam se ukáže, zda máte na to stát se členem. Musíte ukázat, že skutečně chcete žít v rámci téhle subkultury, a ještě lepší je, když jste schopen prokázat kriminální imaginaci.

Co je to kriminální imaginace?

Nemusíte být trestaný, ale součástí testu může být i to, že jste ochoten udělat něco na hraně: prodat drogy, něco „čórnout“, někoho v zájmu klubu zmlátit; prostě musíte ukázat, že jste schopný přinášet oběti, že jste schopen věrnosti a že nebudete nikde vykládat, co se uvnitř klubu děje. Když vám prezident klubu dá rozkaz, musíte ho vykonat; musíte prokázat důvěryhodnost.

Klub si nováčka testuje i jinak: jestli to není „undercover“, policajt nebo člověk z tajné služby atd. Když se jim líbíte a uspějete i jako prospect, tak celý klub hlasuje o vašem členství – a verdikt musí být jednohlasný! V takovém případě se na vaši počest uspořádá party, dají vám příslušné logo na bundu a jste členem. A v rámci řádného členstva existuje další hierarchie, i když je to systém „jeden muž, jeden hlas“: od prezidenta, viceprezidenta přes „treasurera“, který se stará o peníze, či „secretary“, jenž pečuje o zápisky ze schůzí a jinou byrokracii, až po „sergeant at arms“, který se stará o ochranu (clubhouse je často vybaven kamerami, pancéřovými dveřmi a dalšími věcmi), nebo po „road captaina“, který u výjezdů plánuje trasy. U adepta klub také zvažuje, co má za kontakty a konexe nebo v čem dalším by mohl být ostatním členům užitečný.

Víc než o kvantitu členstva jde tedy klubům o jeho kvalitu?

Na kvalitě si právě zakládají, Hells Angels například sami sebe považují za elitu elit. Ovšem i jiné outlaw motocyklové kluby si zakládají na testování a selekci členů.

Kolik členů má průměrný klub Hells Angels?

Tyhle statistiky nikdo zvenčí přesně nezná, ale průměrný klub má mezi osmi až patnácti členy. Ovšem nesmí se zapomínat, že existují lidé, kteří nejsou členy klubu, ale podporují jej. Chodí na veřejné akce, jako byla ta pražská, oblékají se do „Support 81“ obleků. Existují supporty Hells Angels, supporty Bandidos, dokonce i takový menší klub, jakým je český Enola Gay, produkuje trička i jiné předměty pro svoje supportery. A jsme zpátky u těch značek.

Harley DavidsonTereza Kuldová v rámci svého studia motorkářství si prostředí harleyářů také fotí.

Není divné, že se na srazech harleyářů, jako byl ten pražský, volně až pyšně pohybují řekněme desítky lidí, kteří na svých bundách dávají najevo, že mají na kontě nějaké kriminální aktivity?

Dá se samozřejmě říct, že na těchto srazech je procento lidí, kteří mají zkušenosti s kriminalitou vyšší než zbytek běžné populace, ale nelze si představovat, že každý druhý účastník srazu provozuje nezákonné věci. Také ne každý člen nutně v něčem jede nebo byl trestaný. I ti, co nikdy trestaní nebyli, mohou mít funkci, a tou je být čistý pro klub. Z členů různých evropských outlaw motocyklových klubů, které osobně znám, jich většina má legální práci a například vlastní firmy; třeba vedou tetovací salóny, auto a moto-opravny, dělají vyhazovače, ochranku, řidiče nebo pracují v logistice či gastronomii, samozřejmě i tak často napojené na takzvanou noční ekonomiku… V Německu došlo ke konfliktu, když se ukázalo, že stát najal na ochranu imigračních kempů ochranku, kterou vlastní Hells Angels. Námitky zněly: Vždyť je to kriminální organizace, a ještě s nevalným vztahem k imigrantům, a stát smlouvu následně zrušil. Ale pokud odváděli práci dobře, proč je plošně odsuzovat a upírat jim legální zdroje příjmu? V jiném případě by identita vlastníka firmy těžko mohla být důvodem zrušení smlouvy.

Přesto je evidentní určitá náchylnost motorkářských klubů či gangů k pohybu na hraně, abychom to řekli kulantně.

To máte těžké, samozřejmě jde o rozhodnutí, ale zároveň se musíme podívat na to, v jakém sociálním kontextu se odehrává. Dejme tomu, že žijete ve společnosti, která vám neustále vtlouká do hlavy, abyste byl takzvaně úspěšný, a k tomu musíte dosáhnout na určitý konzumní level, zatímco vám ve stejnou chvíli neustále dává najevo, že jste loser a vaše šance na legitimní úspěch a společenské uznání a respekt je minimální. Většina lidí toho není schopná dosáhnout legální cestou. Když budete pracovat jako dělník, těžko docílíte životního standardu a společenského uznání, po kterém toužíte. Existují organizace poskytující tento druh kompenzace. Jeden současný člen menšího outlaw motocyklového klubu například chtěl dělat vojáka, ale nevzali ho; zkoušel to u policie, nevzali ho. Řekl mi: „Potřeboval jsem někde uspět, potřebuju mít pocit, že jsem někým a že získám respekt.“ Povedlo se mu to mezi motorkáři. Když jste jednoprocentní biker a natáhnete na sebe klubovou bundu, těžko už s vámi někdo bude jen tak vymetat. S takovou bundou hned chodíte trochu jinak, prsíte se, zpomalíte chůzi a dává vám to pocit sebevědomí i moci. Samozřejmě, je to imaginární záležitost, ale i tak to funguje. (Pozn. red.: termín jednoprocentní biker odkazuje na prohlášení šéfa Americké motoristické asociace, který roku 1948 – v reakci na divoké aktivity některých motorkářů – uvedl, že 99 procent motocyklistů jsou občané ctící právo, zbylé jedno procento jsou psanci mimo zákon, což nejeden motorkářský klub přijal za své a založil na tom svoji image.)

Harley Davidson Tereza Kuldová v rámci svého studia motorkářství si prostředí harleyářů také fotí. Tohle je výběr z jejích fotozápisků z pražského červencového srazu.

Jak vás tak posloucháme, máme za to, že zatímco – pokud použijeme americký dvoupartajní model – v časech u nás docela populárního filmu Bezstarostná jízda převažovali mezi motorkáři lidé naklonění spíše demokratické straně, jejich nynější inklinace nám přijde spíše republikánská…

Je to tak. Proměnilo se to historicky. V šedesátých letech se v USA vyrojily různé subkultury mladých lidí a jednou z nich byla i subkultura motocyklová. Jenže v ní nastalo pnutí: mezi motorkáři se povětšinou vyskytovali veteráni z vietnamské války, kteří se dostali do konfliktu s hipíky, z nichž někteří taky osedlali harleye, jako třeba Jimmy Hendrix. Ti první těm druhým mnohdy prodávali drogy a vše se zdálo jako jeden velký trip. Když ovšem hipíci začali demonstrovat proti válce ve Vietnamu, u mnohých „pravověrných“ motorkářů narazili, protože nacionalismus a patriotismus nezřídka patřil a nadále patří k jejich výbavě. Teoreticky o sobě snad všechny motorkářské kluby prohlašují, že jsou apolitické a že politika je věc ryze osobní, ale zrovna Hells Angels měli a mají styky s Hollywoodem. Dělají třeba bodyguardy a paktují se hlavně s republikánskými akčními hrdiny à la Sylvestr Stallone či Mickey Rourke. Když se stal prezidentem Ronald Reagan, tak jednou z jeho priorit byla záchrana Harley-Davidson, který měl na začátku 80. let velké existenční problémy kvůli japonské konkurenci. Reagan nastavil tarify na dovoz tak vysoko, že se Harley-Davidson do několika let vzpamatoval. Ostatně dnes existují Bikers for Trump, kteří amerického prezidenta podporují a zorganizovali i bikerskou jízdu ku příležitosti jeho inaugurace. Dorazily jich tam tisíce z celé Ameriky s tím, že budou chránit Trumpa proti levičákům, kteří by chtěli protestovat.

A jiný příklad: v západním Německu existovalo hodně levicových motorkářů v šedesátých a sedmdesátých letech. Dnes je to tam daleko více namíchané, často teď podporují AfD – Alternative für Deutschland.

Máme tomu rozumět tak, že německá motorkářská scéna náckovatí?

Tak jednoduché to není. Spíše se stává radikálněji a otevřeněji anti-establishmentová. Bikerští voliči AfD klidně ve stejnou chvíli zacitují Sahru Wagenknechtovou (německá ostře levicová politička a ekonomka – pozn. red.). Nedávno jsem byla na bikerské demonstraci v Berlíně. Kolem tisíce motorkářů dorazilo před Brandenburskou bránu s německými vlajkami na strojích. Okolojdoucí na ně pořvávali: „Jste nácci!“ To je však letmý pohled zvenku. Když jsem poslouchala projevy motorkářů, často v nich zaznívala sociální témata. Například proč se neinvestuje více peněz do školství či do zdravotnictví, proč se nepodporuje malý byznys, jelikož mezi motorkáři je dost drobných podnikatelů. Není to vůbec tak, že by se 99 procent jejich témat točilo kolem imigrantů a imigrantské politiky. Samozřejmě tam občas někdo řekne „Jsme zásadně proti Merkelové“ a podobně, ale to opravdu není hlavní bod. Proto také není náhoda, že Wagenknechtová je oblíbená i mezi těmi, kteří principiálně stranu Die Linke nevolí.

V ČR jsou asi vůbec nejznámějším motorkářským klubem ruští Noční vlci. Jak na ně nahlížíte?

Zpočátku – vznikli v devětaosmdesátém roce – byli Noční vlci prodemokratičtí, měli svůj noční klub Sexton, který provozují dodnes, a volali po svobodě. Jenže v průběhu let se proměnili v konzervativní uskupení napojené na Putina a kulturu, kterou reprezentuje. To je kultura těla, machismu, maskulinity, rozhodnosti. To samé Trump – viz zmíněná akce Bikers for Trump.

Ale na rozdíl od Putina nemá Trump ty svaly fyzicky.

Ano, Putin je má i fyzicky. A taky má za sebou a v sobě historii KGB. Noční vlci například dělají byznys v rámci bezpečnostních služeb nebo bojovali za Rusko na Krymu či v Luhansku. Mají rovněž výcvikové tábory, kempy sebeobrany, kde se učí „systema“, což je jak označení typu putinovského vládnutí, tak ruského umění sebeobrany. Centra pro výuku „systemy“ existují ve Švýcarsku, v Itálii, v Rakousku, vše pod hlavičkou Wolf Holding. Není to bez účinku: v rámci evropské bikerské kultury nemálo jejích příslušníků Putina podporuje.

Harley Davidson „Harleyářky? Znám optičky, právničky, veterinářky, doktorandky“, uvádí Tereza Kuldová ke svému snímku.

Svaly, maskulinita, machismus… Existují ženské motorkářské kluby?

Existují, ale jsou stále ještě v minoritě. Ovšem existují i třeba Dykes on Bikes, lesbický motorkářský klub s 22 pobočkami, který je aktivní na pride parádách po celém světě.

A jak se to má u Hells Angels?

Jde o čistě mužské spolky. Žena je jen manželka, přítelkyně, milenka anebo třeba „property“ – „majetek“. V padesátých až sedmdesátých letech měly ženy svůj vlastní patch a na této nášivce stálo „Property of…“ a jméno jejich chlapa. Některé si ho dokonce nechaly vytetovat.

A dneska?

Některé to tak ještě mají a pyšní se tím. Zvenčí to všechno pochopitelně vyhlíží jako hodně sexistická kultura, jako těžký machismus. Ale spíš je to něco, co patří k estetice klubů, nejde nutně o notorické patriarchální sexisty. Žena v tomhle prostředí spíše musí prokazovat oddanost obdobnou té, kterou mezi motorkáři prokazují chlapi chlapům.

A odkud se tyhle ženy sociálně rekrutují?

Je to hodně různé. Znám optičky, právničky, veterinářky, doktorandky. Manželky členů klubu jsou naprosto normální ženy a děti se v klubech socializují, na parties často panuje spíše rodinná atmosféra.

Ještě k aktuální politice a motorkářům: zrovna Donald Trump se ovšem ocitl se značkou Harley-Davidson ve sporu. Její vedení prohlásilo, že na případnou obchodní válku a mimořádné zdanění firmy, jímž Trump vyhrožuje, by reagovalo dalším přenesením výroby mimo USA, což ostatně už i tak podniká…

To je právě jeden z projevů všech těch změn, o nichž jsme hovořili na začátku rozhovoru – toho, jak Harley-Davidson musí hledat nová pole působnosti a proměňovat klientelu. Ostatně prodeje přímo v Americe klesají. Zároveň se firma vyjádřila, že i když bude vyrábět někde jinde, tak americká idea z jejich produktů nezmizí, že idea Ameriky není závislá na „Made in USA“. Jde už jen o logo a mýtus.

Kuldova portrait Tereza Kuldová na pražském srazu Harley Davidson ve společnosti dvou německých motorkářů, foto: Josef Chuchma

Tereza Kuldová (*1985)

Sociální antropoložka.

Studovat začala na Západočeské univerzitě v Plzni a pokračovala na univerzitě v norském Oslu, kde roku 2009 zakončila magisterská studia. V roce 2013 pak tamtéž obhájila doktorskou práci na téma vztahu módy a společenské prestiže ve městech severní Indie. Indická společnost, konkrétně vztahy mezi módou a sociální nerovností, patří k jejím trvalým zájmům; ostatně roku 2013 vyšla publikace Fashion India: Spectacular Capitalism (v nakladatelství Akademika Publishing, Oslo), jíž byla Kuldová editorkou. Svazek doprovázel etnografickou výstavu v Historickém muzeu v Oslu, jíž byla Kuldová kurátorkou a která vycházela z autorčina výzkumu v Indii. O tři roky později publikovala (v londýnském nakladatelství Bloomsbury) svoji autorskou práci Luxury Indian Fashion: A Social Critique.

Dalším okruhem jejího výzkumu jsou některé aspekty motorkářského průmyslu a motorkářské kultury; zajímají ji vztahy mezi outlaw kluby, značkami a právními aspekty těchto fenoménů. Výsledkem je mimo jiné v newyorském nakladatelství Palgrave Macmillan letos vydaná publikace Outlaw Motorcycle Clubs and Street Gangs: Scheming Legality, Resisting Criminalization, jíž byla Kuldová editorkou spolu s Martinem Sanchezem-Jankowskim.

V letech 2016–2018 žila Tereza Kuldová ve Vídni a hostovala na Vídeňské univerzitě, od podzimu letošního roku bude opět plně působit na Univerzitě v Oslu. Hovoří česky, anglicky, německy, hindsky a norsky.

TÉMATA

Festivaly
Hells Angels
Harley Davidson
Madness
Sociologie
Sociální antropologie
Jiří Koukal
Josef Chuchma
Tereza Kuldová

A/Z SOUVISEJÍCÍ