Jedna báseň. Autorky čtou: Irena Štastná

Olga Stehlíková, 3. July 2019

Není potřeba si drasťárny vymýšlet, netřeba fabulovat, takové věci se dějí dnes a denně, můžeme je pozorovat ze dvora či předzahrádky. I to můžeme vyčíst ze sbírky Sen o třetí plíci.

Irena Šťastná navazuje každou svou novou sbírkou na tu předchozí – drží se své poetiky a pokaždé ji prohloubí či rozšíří o nové vrstvy. Ve své páté sbírce Sen o třetí plíci, zachovávající mírně surreálné ladění předchozího oceňované knihy Žvýkání jader (2015, nominace na Literu a literární kategorie Ceny Jantar), obohacuje svou dosavadní poetiku o silně příběhovou linku, která je nyní vlastní každé jednotlivé básni. Není to však žádná nerušená básnická narace ve stylu civilistní epiky, tyto příběhy jsou tajuplné, náznakové, plné zámlk, fragmentární a občas i mírně fantaskní právě tak, aby udržely čtenáře ve stálém napětí. A především jsou tvrdé a nesmlouvavé.

Úvodní „vyprávěcí“ linie se točí okolo půdy, zahrady, rodiny a rodových prokletí, umírajícího děda, svozu zvířat na jatka, sklizně i sečení trávy – prvků, které by bylo možné označit za venkovské či tradiční. Představu rurální lyriky ovšem bourají nejen městské atributy poddolované metropole Slezska, ale také ony surreálné, snové, až drasticky pitoreskní výpravy, které narušují „vyprávěný děj“ básně a vytahují ji z dolních, přízemně všednodenních pater vezdejšího bytování kamsi mimo tento svět. Ladění  Snu o třetí o plíci je přitom poměrně drásavé: jsou to texty těžké a tíživé a leckdy plné – běžně pozorované a prožívané – krutosti a krve i krvelačnosti. Divokost a nezlomnost přírody neovládnutelné člověkem v této básnické sbírce zastupují obrazy šelem a dravců, šelmiček a pařátů drápajících svou kořist (třeba „kradmá šelma s lidožravýma očima“ bude čtenáře následovat i do koupelny).

Sbírka je rozdělena do dvou oddílů, ale snad na členění ani nesejde. První z nich nese název Sedimenty – těží se tu tedy z vrstvení usazených vzpomínek, z neodparatelných nutkavostí, zděděných zákonitostí, z pravidel diktovaných rodným krajem a přírodou, která jsou asi tak snadno odstranitelná jako vodní kámen. Každou vrstvou prosvítá ta spodnější, stačí škrábnout a odhalí se, co mělo být vytěsněno. Ve všech je cosi masitě organického.

Oddíl Rituální vraždy se vrací k motivům z oddílu prvního, proto soudím, že členění je spíše orientační, tituly oddílů nesou návod ke čtení: umírající děda už nedokáže pozřít šťavnaté broskve, potracený plod provázely na poslední cestu černé duhovky puštíků.
A pak na čtenáře čekají ony ostravsky drsné a nikterak útěšlivé obrázky začouzeného industriálu – dělníci jedoucí jako pokaždé ranní tramvají (je to dobré, dnes bylo „i něco se ženou“), chladírenské věže, šachty, ostnaté dráty, železárny, důl Heřmanice. Obyčejná kuchařka cestuje večerní tramvají s pěkným klukem, myčka nádobí z jídelny nenávidí svou práci, měli by ji dělat mladší.

Jsou to básně spíše naturalisticky syrové než uměřeně civilní, krvavě zbarvené, nikoli stříbřitě šedé – nemělo by dojít k záměně. Pokud pes, pak přejetý, pokud dítě, pak potracené nebo „ve mně nenačaté“, pokud nevědomý dobytek a drůbež, tak vteřinu před utracením a porážkou, pískne-li kos, pak odpískává statistiku přeživších, pakliže už milování, pak v komářím hejnu. Visící jablka? Tedy „ztuhlí oběšenci – lační po teplých nocích“.

Možná nabýváte dojmu, že slyšíte Karáska ze Lvovic a že tlejících či zohavených mrtvol přibývá závratnou rychlostí. Co by mohlo působit dekadentně, je zde skutečně spíše děsivé – této sbírce naprosto schází jakákoli manýristicky estetická shlíživost v makabróznosti a zmaru, tady se šlo na dřeň, až tu kostní: „Lezení po kolenou rozdírá čéšky v průhledná okýnka“.
„– chci objevit vaz srny i lesa – a vytratit se odevšad“, píše se v básni s mnohapomlkovými zámlkami. Jenže ono to nejde, dokonce to nejde odnikud. A to je sugestivní sdělení této básnické sbírky, v níž je vše oblečeno do rudé.

Irena Štastná: Sen o třetí plíci. Protimluv, Ostrava 2018, 64 stran, doporučená cena 179 korun.

stastna portret Irena Štastná v redakci Artzóny.cz, foto: Josef Chuchma

Irena Šťastná (*1978) se narodila v Opavě jako Irena Václavíková. Absolvovala Filozofickou fakultu Ostravské univerzity (magisterské studium češtiny s literárněvědným zaměřením) a Filozoficko-přírodovědeckou fakultu Slezské univerzity (bakalářské studium knihovnictví a informačních studií). V letech 2005-2007 postupně absolvovala studijní pobyty v Pésci, Freiburgu, Kodani a Cantenbury. Knižně debutovala – ještě pod svým dívčím jménem – sbírkou  Zámlky (Host, 2006). Následovaly soubory Všechny tvoje smrti (Literární salon Terezy Riedlbauchové, 2010), Živorodky (Perplex, 2013) a Žvýkání jader (Srdeční výdej, 2015), Sen o třetí plíci (Protimluv, 2018). Spolu s Milanem Šťastným napsali knížku pro děti Na mamuta (Běžíliška, 2016). Básnické texty Ireny Šťastné byly přeloženy do angličtiny, němčiny, portugalštiny i hindštiny. Pro rok 2012 byla Šťastná spolu s dalšími čtyřmi českými literáty nominována na Drážďanskou cenu lyriky. Autorka žije v Dobroslavicích na Opavsku.

cover Pro obálku knihy byla využita ilustrace Elišky Ostruškové, repro: Protimluv

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma

Střih a postprodukce: Ondřej Mazura

TÉMATA

Poezie
Literatura
Magnesia Litera
Jedna báseň

A/Z SOUVISEJÍCÍ