Jedna báseň. Autoři čtou: Petr Hruška

Olga Stehlíková, 17. July 2019

Osmá básnická sbírka Petra Hrušky, nazvaná Nikde není řečeno, je plná konstantní krajní nejistoty. Tvary jsou rozmyté, okraje nevidět, kdo ví, zda nějaké bezpečné hranice, jistoty vymezení a konečnosti lze vůbec očekávat.

Ústřední obraz kymácivého pohybu směrem k neznámému, pohybu, který k nejasným konturám přispívá, je koncentrován hned v prvním čísle sbírky, totiž v sedmidílné skladbě, možná ve vůbec nejsilnějším textu z celé sbírky, který jí také vtiskl titul. Tělo opilého muže je tu neseno jako těžký náklad, který je potřeba někam, kamkoli, přemístit – snad do bezpečí. On sám se už nedokáže unést, už se nesnese. Však je taky těžký jako knihovna. Jsou tu ještě věcní blízcí, nejspíš blízcí náhodně, kteří tu zátěž, přetěžkou nestabilitu, ono tělesné břemeno, na chvíli převezmou, ačkoli lidský náklad není uzpůsoben k odnosu; ani oni nevědí, kam s ním (sběrna, herna, prostory  k pronájmu?). Tato nevyslovenost je ještě tíživější než bezradné nevědomí nebo nezřetelně patrné objekty a jevy, i než lidé, kteří jako by si ani nepatřili a když vstanou, aby se opět přemístili, zůstane po nich jen tenká mršina deky.

Bloudivý pohyb, vrávorání, motání se, potácení však nejsou v Hruškově knize podmíněny omámením alkoholem nebo city; nejistota ohledně směru jakéhokoli lidského podnikání a ubírání se, které přece vždy někam a k něčemu míří, je esenciální. Nikde totiž není řečeno nejen to, kam se má jít, ale zda vůbec jít. Všechno se děje na lodi (jak zní název jednoho z oddílů sbírky), a ta se kymácí, je nesena proudy a bouří, kompasy a mapy jsou v takových okamžicích pouhou ozdobou.

Nezřetelnost a zamlženost zobrazuje i linie, která prorůstá drásavými, takzvaně všednodenními básněmi, jež tvoří většinu sbírky a odvíjejí se v typické, milované poetice Petra Hruška. Na básně-mokvající rány od tohoto autora vždy znovu čekáme. Mezi těmito básněmi z bank, špinavých nočních ulic, uzavřených domovů se skrytými vztahovými vary, z anonymních hotelů, od zábradlí, z aut, z dálnic, se tu a tam, pod názvem HLINĚNÁ TABULKA, vyskytuje báseň coby amébovitá houba, která kdysi mívala určitelné tvary, ale nyní je již propadlá do fragmentu, trosky, zbytku, z něhož se marně snažíme vyčíst nějakou zprávu, poselství, smysl – něco, co nám předali naši předci jako hotovou, nyní však neúplnou, však nadále velmi poetickou záležitost. Tyto básně Hruška stvořil po způsobu úryvků z hliněných tabulek, vyprávějících nyní už nerekonstruovatelný příběh, báj, mýtus, pravdu. Každý druhý, třetí verš takové „prastaré“ básně, písně či vyprávění (snad aluze sumerských či akkadských destiček s eposem postihujícím nekončící putování lidstva za nějakým konečným účelem) totiž chybí, schází, ztratil se, je postrádán.

Čtenář, každý člověk, skládá puzzle, řeší hádanku či rébus, jenže většina dílků je nezvěstná a tato jejich absence je v Hruškově básnickém souboru mnohokrát zopakována a variována: jeden, dva, tři, 42 řádků nebo přímo konec tabulky chybí, následující řádky nelze zrekonstruovat; zbytek ztracen. V hliněných troskách ústřední symbol lodi splývá s neseným břemenem, i loď jen převáží náklad, jakkoli krásný, hodnotný a cenný (čluny s nákladem cedrového dřeva,/ čluny s nákladem mědi a cínu,/ čluny s nákladem léčivého…/ čluny s nákladem lazuritu,/ čluny s nákladem božských mocí,/ čluny s nákladem obilí,/ čluny s nákladem). Muži je vynášejí.  Přemisťování a vykládání a nakládání je tedy odvěké, patří zřejmě k člověku.

Troskovité, zbylé a neúplné jsou i promluvy, výroky, prohlášení, děje, které se ve sbírce „odehrávají“: většina z nich má charakter bezúčelného, zoufalého přemisťování za účelem osmyslení a definitivního, absolutního umístění. Vše je v těchto textech opět a znovu někam poponášeno nebo vynášeno, pokládáno a zdviháno, jako by byl vzniklý prostor uvolněn a osvobozen pro něco dalšího, co sem snad bude patřit lépe. Věci, lidé a situace se tak ocitají, jsou kamsi vrženy, aniž to byl jejich volní akt, aniž se tak sami/y rozhodli/y. Ale tolik na tom nesejde, ocitají se tam totiž všichni a vše, ve své přesné nedůležitosti, i kočka našpicuje svůj obrys/ a zjistí,/ že nikam nepatří.

Podobně fragmentární rovněž je výtvarný doprovod: úryvky či výřezy z obrazů Jakuba Špaňhela, které se vynořují na obálce a mezi oddíly a přispívají k rytmizaci sbírky. Také ony zobrazují nezřetelnosti, odlesky, obrysy v temnotě, či naopak přesvícené… I ty je potřeba luštit jako tajemné klínové písmo: jde o malby s názvy Lustr, Lustr ve větru, Japonský lustr z let 2007 a 2008. Lustr, objekt, určený k tomu, aby bylo světlo – abychom uviděli, nic neosvětlí. A také: svět a svět-lo spolu nečekaně, a přitom zcela náležitě splynou v jediné vteřině (oddíl a báseň Vteřina světla, hned vedle básně Světlomet).

Mottem Nikde není řečeno, této další Hruškovy neklidné sbírky, je pseudocitát ze sumerské tabulky: „Strhni dům, postav loď“, variace na omílaný příkaz o domu, stromu a synu. Takže dům je potřeba strhnout a kamsi se vydat na lodi. Ocitání – naše pozdní společná řeč. Pasivum nás k sobě vposledku přibližuje. Tato sbírka je neurčitých či negativních adverbií plná: nikde, nikam, kde ještě může být tady/ nějaké tam. I smysly nás rafinovaně klamou: pivoňkový vzor na šatech se nepozorovaně slévá s jizvami po popáleninách. Splývá to.

Výsledkem toho všeho ovšem není pocit chaosu, spíše jakési nahodilosti, strašlivé bezbřehosti světa na plavidle kymácejícím se mořskou nemocí, světa, který je neřešitelným rébusem, provokativní hádankou, jejíž indicie jsou k nenalezení. Zničili jsme je nejspíš sami. Každou chvíli je potřeba znovu stanout proti strašlivé rychlosti světla, a daleko je do ničeho. Ur, Uruk, Lagaš, Kiš, zaklínáme se kouskovitými útržky.

Petr Hruška: Nikde není řečeno. Ilustrace Jakub Špaňhel. Host, Brno 2019, 96 stran, doporučená cena 239 korun.

Hruska portret Petr Hruška v redakci Artzóny.cz, foto: Josef Chuchma

Petr Hruška (*1964), básník, literární historik, kulturní organizátor. Narodil se v Ostravě a celoživotně je s tímto městem spjatý jak životem, tak do značné míry i tvorbou a kulturními aktivitami. Nejprve vystudoval na tamější Vysoké škole báňské obor úprava nerostných surovin a v roce 1987 byl promován – získal titul inženýr. Po převratu, hned v roce 1990, začal studovat českou literaturu a literární vědu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, studia završil roku 1994. A později se přihlásil na doktorské studium na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, které zakončil roku 2003. Českou literaturu učil právě na Masarykově univerzitě, také na Ostravské univerzitě i na Slezské univerzitě v Opavě. Pracuje v brněnské pobočce Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR jako odborník na českou literaturu dvacátého století. Knižně debutoval roku 1995 sbírkou Obývací nepokoje. Za soubor Darmata (2012) získal Státní cenu za literaturu (2013) a byl nominovaný na Magnesii Literu za poezii. Je nositelem několika dalších literárních poct. Kromě vlastní básnické tvorby se podílel na několika literárněhistorických a literárněvědných syntetických pracích o moderní české literatuře. Vydával časopis Landek, byl redaktorem literárního periodika Obrácená strana měsíce. Spoluorganizuje literární a umělecké akce, například v letech 2013–2017 to byl pravidelný měsíční literární pořad Literární Paseka v ostravském klubu Les.

hruska cover Obálka letošní Hruškovy sbírky – s použitím obrazu Jakuba Špaňhela; navrhl ji Ivo Kaleta, repro: Host

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma

Střih a postprodukce: Ondřej Mazura

TÉMATA

Poezie
Literatura
Magnesia Litera
Jedna báseň

A/Z SOUVISEJÍCÍ